Archiv pro ‘mák’
Dnes ráno nás vzbudil telefon v 6:15 což je vlastně 5:15 a to znamená zcela, ale zcela nekřesťanská i jiná doba ke vstávání. Pan domácí byl domluven se slečnou sedlářkou, že až pojede do školy, že mu hodí ke schránce chomouty. Na osmou. I to je celkem brzy :), ale pan domácí na to zapomněl a určitě by u silnice na osmou nebyl. Slečna však musela jet do školy dříve a tak nás probudila. Je to zvláštní takové probuzení. Neobvyklé a jiné :). Včera jsme měli také velmi brzké vstávání. Museli jsme vstát velmi brzy, dříve než děti, abychom zkontrolovali, zda velikonoční zajíc, který nosí a různě schovává různé potraviny u nás po louce, zda je čilý a zdravý a vůbec v pořádku a jak jsme ho tak hledali, přijdeme ke kravám a tam leží před boudou tele a má úplně žlutou hlavu. Pan domácí říká – Veselko? Co ti je? A v tom na nás Veselka vykoukla zpoza boudy. Nebyla to Veselka. Byla to dvojčata Máří, na která už 14 dní čekáme. No nakonec to dvojčata nebyla, ale dvojnásobný býček. Jednu nohu má jak Veselka dvě a je o hlavu větší než ona, i když je o šest dní mladší. A jmenuje se příznačně – Apríl. :) A komu ještě nemonu nezmínit hlášku Huga po návratu domů. „Hugo -máme bejčka! Jooooooó? A já myslel, že bejčka nechcete! “
Takže máme ušité nové podušky do chomoutů, můžeme zase začít jezdit pro dřevo a ještě než jsme se stačili podívat na předpověď, přišla nám zpráva od Elišky, která se k nám chystá od příštího týdne. Hezky to má naplánovaný, akorát se jí na to rozsvítí – snad. A ve zprávě byl hezký tip na hymnu letošního jara od Migu 21, protože když ráno člověk vyjde ven a vypadá to tam takto , je to přesně to pravé a je to právě tento song. Zbytek rozbalit tady »
Máte rádi jaro? Už je u vás? Tak to se máte. Všude slyšíme – no hlavně, že už přišlo jaro. K nám tedy jedznačně nikoli. Poslalo maximálně telegram a to se ještě na půl cesty pošťák otočil a metelil zpátky na poštu. Jaro není. Je led, děti jezdí na bobech nejrychleji za letošní zimu, je sníh, je deprese a já už bych si tak přála pověsit prádlo ven a vysít všechna semínka a vůbec….. Zbytek rozbalit tady »
Ovocné knedlíky, to je naše. A ty podle paní Machové! Kdo je paní Machová? Nebo spíš, kdo byla paní Machová? Paní Machová už nežije. Byla to modistka nebo kloboučnice? Vyráběla klobouky a to ne takové ty v řadě, nýbrž ty na zakázku, hezky naměřené. Když jsem se podívala na tuto malinkatou paní, okamžitě mi naskočil obraz první republiky, ovšem to bych jí křivdila. Byla mladší. Byla věkem mých prarodičů, kteří se narodili v první desítce minulého století. Strašně malinká a strašně milá. Neustále vypadající o dvacet let mladší, než skutečně byla. A její dcera je naše jakobabička, která vozila svou maminku s její sestrou, o pár let starší – rozuměj tedy kolem 85 a více, na každoroční zájezd do letních Krkonoš. Tam obě dámy na jejich apel zanechala – vypadaly naprosto jako dámy, a ony si užívaly zasloužený odpočinek, tak tato dcera jezdí do chaty nad námi, vozí dětem čtvrtky a nedělá na ně ťu´tu´tu ňuňuňu, vozí jim beránka k velikonocům a děti u ní rádi pobývají. :). No a taky nám dává ochutnat své obědy a jeden z nich mě kdysi nadchl – totiž těsto na knedlíky maminky. Těsto se liší tím, že není ani kynuté, ani bramborové, ani tvarohové, ale bramborovo-tvarohové. Poměry neznámé – „neblázni, dělám to od oka“. Zbytek rozbalit tady »
Vážení přátelé – znáte to taky? Pokud jste poctiví sami k sobě a dokážete odhadnout své schopnosti a možnosti, tak neznáte. Já to také umím,být poctivá sama k sobě, vždy do té doby, než mi okolnosti a vše kolem dají jasně najevo, že jsem zase vedle. Odbíhám z domova opět pravidelně, je mi dobře po těle i po duši a to vždy do momentu, než zjistím, jaký jsem tragéd. Včera jsem slovo tragéd zcela ignorovala a rovnou jsem se nazvala „blondýnou“. Vše je obsaženo ve dvou termínech – dlouhý běh a orientační smysl. :-). Dlouhý běh proto, že kdo má čtyři a více dětí, je mu jasné, že odběhnout či odejít někam na doslech je zcela kontraproduktivní. Orientační smysl a to dokonalý, má pan domácí. Jenže neběhá. No a včera jsem zase zabloudila a nejhorší je, že ten orientační smysl není tak katastrofální, aby se člověk někde objevil a vůbec nevěděl kde je, ale je na minimální úrovni, což je horší, protože celou dobu člověk přesně ví, kde vyběhne, přesně ví, že je to o tři a půl kiláku dál, než vyběhnout chtěl a to už má jedenáct za sebou a nemůže s tím vůbec nic dělat. Zbytek rozbalit tady »
Dnes jsme měli velmi hezký a perný den. Vzbudili jsme brzy pana domácího a vyrazili vstříc povinnostem. Už v sobotu v noci ve tři jsem se budila, kde že je tentokrát stomatologická pohotovost, ale naštěstí pak usnula a zub dal pokoj. Když se ozval, vzal pan domácí kroucené jehly – stomatologův dar a jal se čistit kanálky. Podiven, kam až tu jehlu strká, pilně čistil a dočistil až do dneška. Dneska už mi došlo, že tudy cesta nepovede a nepovedená pětka šla ven. Ptala jem se s účastí, jak moc musím plakat, abych dostala, stejně jako Hugo, rajský plyn, ale nakonec jsem ty protivný injekce zvládla. Pak měly být očkovány tři děti ze čtyř a Huga jsem vzala naštěstí do ordinace ještě dříve, než mi přestalo působit anestetikum. Po třech zcela zvládnutých dětech a po jednom zaníceném trháuní Hugova zubu jsme v ordinaci měli něco jako rugbyový zápas a pan domácí slyšel, že očkují našeho Huga asi 150 m daleko od dětské doktorky. Inteligentní paní doktorka navrhla dát injekci hned zkraje, což bylo jedině správné řešení. Díky tomu totiž pak už Hugo spolupracoval a nemá alespoň v papírech, že je ve svých 5 letech nespolupracující asociál. Poznal jak srdce, stoleček, houbu, tak i žlutou, červenou a zelenou, slyšel, viděl a dokonce pozdravil. Zbytek rozbalit tady »
Pan domácí ještě doposekával a tak dnes jely děti do knihovny na francoužštinu sami s Eliškou. Ohromně se těšily. Byl to prý báječný den, všichni na ně byli milí. Na poště si měla Ester vyzvednout balíček, ale neměla s sebou občanku, protože jí nevlastní a Eliška taky neměla občanku, protože jí nenosí. Tak prý stačí řidičák. „Ten mám“ – vyhrkla Eliška šťastně, ale než paní přinesla kýžený balíček, zjistila, že nemá. K čemu taky? Tak ukázaly obě paní za přepážkou kartičku do vzp a balíček máme doma :). Usměvavý řidič autobusu se přepočítal o lístek, Hugo si přinesl domů knížku „Učíme se číst“, kde některá slova nahrazují obrázky. Hned na louce jsme si otevřeli první stránku a ve větě “ a pak si dupla ….. a obrázek nohy v pruhované ponožce“ Hugo četl - a pak si dupla na ponožku!. A pak mi taky vyprávěl, že si chtěl hrozně moc koupit megafon!!! Uf – nekoupil. A taky každý, kdo ještě než otevře dveře auta, poté, co k nám dorazí, ještě než chce pozdravit, má nahrnutou krev do hlavy a má tendenci nejprve ze všeho trochu si zanadávat, tak pro ty všechny dobrá zpráva. Dnes k nám dorazil velmi hezký gabriolet a jeep to rozhodně nebyl. Nebude to cestou, bude to rukama! :-) Zbytek rozbalit tady »
Včera jsem psala, že topím poprvé přes noc ve skleníku. Pokud tady občas někdo napíše, že mu to popisování skutečnosti připomíná Vejce a já , tak věřte tomu, že já se tak včera přesně cítila. Ještě o půlnoci jsem si tam zaskočila :). Už jsem rezignovala na větve okolospadlivší a normálně jsem ukradla panu domácímu u cirkulárky kyblík pilin. Že z těch našich kamínek – super devil – udělám piliňáky.
Máme doma teď takový pěkný konsenzus – pan domácí vůbec nemručí, vždy se jen vyrovněně pousměje a prohlásí jako včera například, „hraj si, hraj“ a já si jdu na ten píseček s radostí, že mi to úplně nezakázal a s malou nadějí, že když to nezakázal, nerozčílil se, nepodíval se na mě s výrazem, kdy je každému naprosto jasné, že nepřemýšlí o ničem jiném, než o IQ člověka na něhož se dívá, že si třeba myslí, že by to mohlo být k něčemu. Pak tam ráno ve čtvrt na šest přijdu, je tam -1, smrdí to tam kouřem od těch pilin (no, já ty papriky pro jistotu o půlnoci donesla domů – už jsem tušila :), a člověk zase, po kolikáté už? pochopí, že to věděl, ale má mě tak rád, že mi tu radost nezkazil. Zastrčený pocit, že se uchýlil poslední dobou k tomuto chování, aby měl pokoj mě sice napadne, ale nepřikládám mu žádnou důležitost :). Kdyby to mělo klapnout, tak se toho zúčastní, ale díky tomu, že mi vlastně dodává optimismus před akcí, přijdu spokojeně domů a jsem ráda, že mrzlo, protože dělám croissanty a ty mají v receptu pořád nějaký mrazák a lednici a tak vlastně by to bez mrazu vůbec nešlo. Zkusím se ještě letmo zmínit o tom, že místo těch kamen starý válec na vodu…. ale to fakt jen letmo… :) Zbytek rozbalit tady »
Už pomalu odvály sladké chuťě vánoc a doma začala zase nálada na něco sladkého jiného. A dnes nebyla vůbec nálada na recepty, ale 
na vlastní kreativitu. Tak jsem si připravila váhu, suroviny a pečlivě zvážila všechno, co jsem tam šoupla :-)). Výsledek je dost chutný !!!
Na makové šneky je potřeba: 750 g pšeničné celozrnné mouky přesáté, 47 g droždí, 2 celá vejce, 170 g cukru krystal, dvě lžíce cukru moučka s vanilkou, citronová kůra, 250ml mléka, 178g másla – na nádivku: 250 g máku, 200 g cukru, trochu skořice, citronová kůra, 390 ml mléka - na polevu: 6 lžic moučkového cukru, lžíce rumu, šťáva z půlky citronu, 1 bílek ( cukr lze přidat 2 lžíce podle potřeby)
Nejprve je třeba udělat kvásek z trochy mouky, droždí a trochy cukru a mléka. Když kvásek vzejde, přidá se rozpuštěné máslo, cukr, moučkový cukr s vanilkou, citronová kůra, zbytek mléka, celá vejce a vše se řádně prohněte a dá se
do tepla kynout na dvě až tři hodiny.
Než těsto vykyne, připravíme si nádivku – nameleme mák, dáme ho do malého hrnce, přilijeme mléko – cukr,skořici, trochu citronové kůry a lehce povaříme.
Poté si oddělujeme z těsta menší kousky, které uhněteme jako hady, rozplácneme rukou a potřeme lžící makovou nádivkou. Pak zabalíme a položíme na plech hlavou dolů :-))
Nenecháváme na plechu příliš dlouho před vložením do trouby a hlavně ne příliš na teple – šneci by se „rozplácli“. Pečeme při 200 st. C a ne nijak moc dlouho.
Po upečení šneky opatrně vyndáme z plechu – jsou křehcí a pomažeme je ihned nádivkou , kterou jsem udělala tak, že jsem rozmíchala moučkový cukr s bílkem, rumem a citronovou šťávou – řádně rozmíchala lžící. Cukru lze přidat dle p
otřeby, pokud by se zdála stále řídká.
