Co noveho na kopci

Archiv pro ‘vejce’

Když jsem byla naposledy u zubaře a viděla převoz slepic z kamiónu do místní drůbežárny, uvědomila jsem si, že je to zhruba rok, co jsme přijali poslední koupené vajíčko. Většinou se tak dělo na základě návštěvy rodičů, kteří bydlí 2 km od Makra a bývalé Hypernovy, nevím, jak se jmenuje nyní. Většinou je udolala nízká cena či akce, ale vzhledem k tomu, že to vždy mysleli jen dobře,  dlouho nedošlo k tomu, že bychom dokázali stát tvrdě za svým. Postupně jsme vysvětlovali, že nepotřebujeme květáky za 25,- ze Španělska když máme svoje, či vejce za 1,50 s trojkou na začátku, když máme svoje a pokud dojdou, nedojde až do doby, kdy opět budou k ničemu horšímu, než že je prostě nebudeme mít – a tak postupně došlo k vzájemnému pochopení :-) a rok jsme bez vajec ze systému. (i bez květáků :-)

Jak jste na tom s vejci vy? Jíte je? A pokud berete do ruky vejce, víte vlastně co to je? Víte jakým způsobem žije slepice, která ho pro vás snesla? Možná si myslíte, že ano, ale možná tomu tak úplně přesně není a tak jsem vytvořila malý test, který by měl napomoci dalšímu prohloubení orientace v základních potravinách. Zbytek rozbalit tady »

Včera večer jsem se dost smála. Dost hodně  a přála bych si to ještě trochu prodloužit, protože po vytrženém dalším nervu ze zubu je smíchu vždy zapotřebí. Večer mi psala Verunka jak jela v autě s mámou a synovcem. Synovec- jsou mu čtyři, se během cesty otočil na mojí maminku, podíval se na ní, zamyslel se a pak se zeptal “ Stáňo, ty si necháváš narůst fousy?“ :-))). Vrátilo mě to o několik let dozadu, když pan domácí měl své zádumčivé období a rád opakoval, že nemocný se má nechat v klidu umřít. Jednou přijeli jeho rodiče, sedíme všichni u stolu a maminka několik mnoho minut vyprávěla o jakési nemoci. Malá Ester, které bylo tehdy taky kolem čtyř pěti let pozorně poslouchala a nakonec pravila: p.d. říká, že nemocný se má nechat v klidu umřít „:-)). Byla jsem v tu chvíli neskonale vděčná, že to nejsou rodiče moje :-) a ze sloganu se stala pevná součást běhu naší rodiny :-).

Kytky a zelenina, sazenice a vůbec- vše je parádnický. Odnesly to rajčata a dýně, ale nějaká rajčata se nakonec vzchopila a semínka dýní jsem po cestě od zubaře koupila nové, navíc švestky začaly krásně kvést až den po mrazech, což nám udělalo obrovskou radost, takže jsme na tom dobře, lépe než slimákáři a vedraři. :-)

Dnešní jídlo je velmi lehké a protože je tu dost horko, hodně práce venku a člověk nechce trávit příliš času v kuchyni, tak také jednoduché a rychlé. Inspirovalal jsem se italskou kuchařkou, rychle upekla obyčejnou veku z těsta na konzumní housky a šup na vejce.

Na zapečené vejce, jak říkají děti- pizzu bez pizzy je potřeba 1 velká cibule, olej, vejce dle potřeby strávníků – v mém případě 8 kousků, 3větší rajčata, stroužek česneku, snítka pažitky, sůl a oregano, sladká paprika. Zbytek rozbalit tady »

Jak to vše začalo slepicemi

Je to už nějaký čas, kdy jsem  reagovala na dotaz ohledně chovu slepic. Dávám ho tedy na náš web, protože chov slepic tak, jak ho znají ti, kdo vyrostli v hospodářství je bez drobných nuancí, které se mohou !!! vyskytnout těm, kteří berouce chytrou knihu do ruky, opustivše právě město,jsou  naprosto přesvědčeni o tom, že co chtějí, stane se !!!

Je to přesně 14 let, co jsme opustili okolí města a odstěhovali se na samotu a jako první jsme si samozřejmě pořídili slepice. Neměli jsme absolutně povědomí o tom, jaké plemeno, zda těžké, lehké, vysoké, zakrslé.Věděli jsme jen, že chceme slepičky respektive vajíčka. Tak jsme přijeli za místním pánem, byl to pán v bagančatech, montérkách, bez předních zubů, trochu koktal a byl nesmírně příjemný. Posléze jsme se dozvěděli, že je to pan Inženýr starosta místního města, toho času ve výslužbě a že vyměnil místo starosty za stodolu s kuřaty, která dovede do stáří 8 týdnů a prodá – a nejsou ledasjaká -jsou to americká nosná !!!
Inu zajásali jsme a koupili jich tehdy 20. Ještě než jsme je ale přivezli, tak jsme si v hlavě a posléze snad i na papíře namalovali, jak jim uděláme luxusní kurník. Úplně to vidím jak dnes – sedíme u stolu a povídáme o tom, jak bude mít kurník na jižní straně skleník, dokonalá krmítka, samospadávací dvířka na kukaních, kolik musí být kukaní, dotékání obilí, dotékání vody – kapénkovou napáječku, popeliště, pískoviště a spodní část odsouvací na kompost, no prostě slepičí ráj na zemi. Inu začali jsme stavět. Během jednoho odpoledne jsme z přivezených krajinek, pod kterými málem klekl vozík i auto, protože pan domácí řekl, že krajinky co váží 1000 kg se na vozík musí naložit a k nám že to není zase až takový kopec – jsme postavili budovu, dva metry vysokou, metrdvacet širokou se čtvercovou základnou. Střecha plochá, mírně zkosená – takový trochu větší záchod, ale měl okénko :-) . Pardon – dvě. Vycpali jsme ji polystyrenem a ten pak překryli lepenkou. No a bylo hotovo, koza se nažrala…. slepičky měly kde bydlet a my si nezničili svůj sen. Budova dostala své jméno, protože jako mnoho dalších budov zde jsme po dokončení zjistili, že mírně padá k jihu (nevadí, však tam bude skleník  )) jsme jí dali jméno „pipíza“ Zbytek rozbalit tady »

Chleby se obalí v rozkvedlaném vajíčku se solí a osmaží. Ozdobí kečupem a hořticemi a posypou cibulkou.