Knihy
e-knihy Domácí mlékař
FB skupiny

e-knihy

Domácí mlékař

Archivy
Rubriky
Knihy
Domácí mlékař
Kurzy pečení chleba

Domácí mlékař

Mně osobně často dodá motivaci, když vidím někoho, kdo naskočil do něčeho, do čeho sama naskočit váhám. Tak je to u mnoha lidí při zpracování mléka. Velmi dlouho váhají, protože netuší, že to jednoduše jde. A tak jsme se rozhodli, že by nebylo od věci přinést trochu větší nahlédnutí pod pokličku těm, kdo už to zkusili a dnes již běžně doma mléko zpracovávají. Pevně doufám, že si v rozhovorech s různými domácími mlékaři najdete odpovědi na otázky, které vás napadají.

img_1730První domácí mlékař, respektive mlékařka, kterou jsem oslovila, že bych byla moc ráda, kdyby mohla formou rozhovoru předat nějaké své vlastní zkušenosti těm, koho zpracování mléka doma a vlastně hospodaření vůbec zajímá, je Lucie Jarošová. S Lucií jsme se seznámili  „přes“ našeho kohouta, kterého jsme chtěli věnovat někomu do chovu. Ozvala se Lucie a od té doby průběžně virtuálně pozoruji, jak se Lucie zdokonaluje v různých oblastech hospodářského života.

Když jsem Lucii oslovila, napsala mi, že si nepřijde příliš fundovaná v tématu výroby sýrů, že se ráda učí a myslí, že se celý život učit bude. Na druhou stranu je pravdou, že jí zpracovávání mléka baví a těší jí, když se doslechne, že chutná. Stále ještě občas nastane situace, kdy doma brečí, když vyhazuje zmařené camemberty čuníkům a nepomáhá prý ani utěšování manžela, že je tím transformuje na šunku.
A právě proto jsem si vybrala jako první Lucii. Myslím si, že přesně toto potřebuje každý, kdo váhá, zda se vůbec do výroby má či nemá pustit. Někoho, koho to opravdu baví.

11205518_10206812385805023_3776154379160827384_n_postcard

Lucie, když jsme se seznámily, pracovala jste nedaleko Prahy a dojížděla do nejjižnějších Čech. Nepracovala jste v zemědělství, tedy co se týká té práce, která byla vaším zaměstnáním. V současné chvíli máte úplně čerstvého Matěje, jste tudíž na mateřské, s manželem jste aktivní včelaři, máte hospodářství, zpracováváte mléko. Pod těmito fotkami na svém fb máte napsáno – „Další proflákaný den skoro za námi“ – já bych upřímně u vás nechtěla být během dne, kdy se fakt maká :)

Dělala jste toto vše i před tím, když jste dojížděla do práce, nebo je to otázka až poslední doby, kdy je člověk doma?

 

 

Kláro, trošičku Vás poopravím. Pravdou je, že zaměstnání a hlavní zdroj příjmů mám skutečně u Prahy, my tomu pracovně říkáme ve Středozemi. Nicméně v zásadě platí, že jsem do práce jezdila ještě minulý měsíc a pokud všechno půjde tak, jak má (vyhnou se nám nemoci, nečekané zvraty a změny), začnu se pomalu od dubna do kanceláře vracet. Na druhou stranu je fakt, že se nejedná o povolání, ve kterém musím být od pondělí do pátku, takže si pracovní dobu značně přizpůsobuji vlastním potřebám.
Tudíž po krátkém vysvětlení – ano, všechny činnosti na fotkách jsem dělala souběžně s každotýdenním dojížděním do civilizace v režimu 2,5 dne v práci, 4,5 dne v hospodářství doma s mužem.
Dlužno dodat, že o zvířata je nutno pečovat denně, a tuto každodenní péči i v době mé nepřítomnosti obstarával můj muž.

img_1417

Jsem relativně městské dítě, nevyrostla jsem na venkově, ačkoli maminka chovala doma králíky a občas příležitostně i jinou zvěř. Spousta mých známých, kteří nás přijedou navštívit, nebo vidí jen fotky, žasne, kde jsem se ocitla a co teď dělám
 

Naprosto chápu, máme to hodně podobné. Vaše odpověď je pro mnoho lidí podle mě hodně důležitá, protože hlavní úskalí v tom, proč si spoustu věcí doma nedělají sami, vidí v nedostatku času, potřebě spousty náčiní, dovedností, investic…. 
A taky dochází k tomu, že si lidé úplně neuvědomují, že tahle všechna práce – starání se o zvířata, dojení, zpracování mléka, uzení, včely, mimino, atd., že je to všechno tak nějak součást života, že to není rozdělené na práci a život. Všechno už je to sám život a člověk je sice víc vytížen fyzicky, ale mentálně je to uvolněnější, nebo alespoň pro mě. Chci tím říct, že lidé, kteří vás zvenku pozorují mají pocit, že hrozně moc pracujete (čímž intenzitu vaší práce nechci vůbec dehonestovat), ale přitom člověk sám si tak často nepřijde, protože jen uplně přirozeně prožívá svůj den, jehož je tahle práce součástí. Nečeká, až padne, čímž se o dost méně stresuje. 
Je to přesně tak jak říkáte. Hospodářství není práce, to je prostě život od rána do večera. Zvířata potřebují stejnou péči jako kterýkoli člen domácnosti, všechny činnosti na sebe celkem plynule v ladu a skladu navazují a najednou vám ráno dojde, že už je vlastně večer. Nedávno jsme se bavili na téma dovolená. Známý se ptal, kde jsme byli naposledy na dovolené. „Nikdy jsme na dovolené nebyli,“ odpověděla jsem mu, ale můj muž mě opravil, až časem mi došlo jak pravdivě pronesl: „My máme dovolenou pořád.“

 

Máte teď zpětně pocit, že aby člověk takovouhle věc, tedy začít žít se zvířaty, starat se hodně sám o sebe, „vložit ruce do hlíny“, že je důležité, aby měl člověk především nadšení, touhu, případně do toho najednou shodou okolností spadl nebo je lepší hezky to promyslet, plánovat? Dá se to vůbec promyslet a naplánovat?

Plánovat se dají procesy, které ovlivňujete. Přírodu, zvířata, stejně jako počasí, nemoci nemáte šanci řídit. Kdybychom do toho vstoupili s přesným plánem – první rok 3 kozy, chovný kozel, následně každá dvě kozlata, odstavit po měsíci, dojit, nádoj každá 2l/den, přikoupit ovce, druhý rok sehnat chovného berana, atd. skončili bychom v blázinci.
Vezměte si například včely a minulou zimu – byla mírná, přežil škůdce a zdecimoval nám počet včelstev na polovinu. Dá se tohle očekávat, naplánovat? A když se to stane, máme se z toho zhroutit? Těžko, je to prostě život. Maximálně si z toho můžu vzít informaci pro příště, že stát se prostě může cokoli. A ono se to taky stane :)

img_1847

Uskuteční to pak člověk, to vše promyšlené a naplánované a daří se to běžně podle plánu? Protože u nás, i když se něco jeden rok podařilo a konečně jsme se to naučili, tak druhý rok příroda mávla úplně jiným směrem a učili jsme se zase zvládnout zcela jiné situace. Jak to bylo u vás? 
Pochopitelně, že stejné je to u nás. Zvířata jsou pány hospodářství a kolem se všichni točíme.. Tak to má být a tak nás to baví.
Přesně, stejné je to i u nás. Předloni jsme měli 1500 kg krásných brambor, tak jsem si říkali, „tak už to máme“ a vloni nám je vytahali a sežrali do jedné divoká prasata. Jen tam tak ležely rostliny na poli, jedna vedle druhé ..

 

Mimochodem, všimla jsem si na jedný fotce, že sušíte sýry po vyuzení na zvláštním sušáku, který jsem si myslela, že mám jen já, tedy síťka natažená na rámečky do úl, je to tak? Pan domácí říká, bacha, abys neurazila, to je možná originál :)

uzene-syry

Neurazila jste, ač to tak není. Rámek to není, byl by moc malý. Tohle je rám větších rozměrů, vyrobený na míru udírně, potažený perlinkou. Měla jsem z ní trochu strach, ale s ohledem na to, při jak nízké teplotě se sýry udí, funguje skvěle. Takže – Vaše dílo je originál, naše byl jen z nouze ctnost, nečekaně osvědčený.

Mimochodem, tak mě napadá, že už jsme dlouho neudili sýry. Čas to napravit :)

syry-2

Na fotce máte kozy, ovce, vietnamská? selátka – co máte všechno za zvířata a kolik dojných zvířat?

lucie-jarosova-ovce

Správně jste postřehla – máme kozy (momentálně dojí můj muž jen 3, další 3 necháváme před kůzlaty zaprahnout, sedmá pak bude prvnička), ovce (6 bahnic + 1 beran – ty nedojíme), vietnamská prasátka (1 matka + 8 selat), kterým v žilách koluje i krev divokých prasat, domácích čuníků a bůhvíčeho ještě :)kačeny (momentálně už jen chovnou trojici, nicméně přes léto se nám na dvorku batolilo přes 50 kačat),

img_1882

slepice,holuby,králíky,kočku,3 psy,a včely.

Vzhledem k tomu, že množství nadojeného mléka se s přicházející zimou zmenšuje, jezdím si ještě kvůli sýrům k soukromému zemědělci pro mléko kravské; ideální by však samozřejmě bylo pořídit si kravičku vlastní. Mám ji slíbenou, jen trošku schází odvaha.

Hned na to navážu, protože tahle otázka je pro mě trochu evergreen. Proč schází odvaha? Protože touha po krávě a hned v závěsu čin – zakoupení kozy,  je pro mě zcela jasně vytyčená cesta nového chovatele, toužícího po mléce. Pořídíme si kozu, je malá, kráva je moc velká. Mám tětch důvodů v záloze ještě hodně  .), řekla bych, že podobně uvažuje hodně lidí. U nás to ještě v době koupě krávy fungovalo spolehlivě – já byla startér, pan domácí byl motor. Mně se před hlavou objevila bublina a v ní kráva. S tím jsem usínala i vstávala. Startér nastartoval a motor to pak všechno musel zvládat – přístřešek, krmení, učení jalovice a spoustu dalšího. Dnes už je motor obezřetnější :). Jak to je u vás, z čeho je obava,  co je ten důvod, proč kráva na dvoře ještě není skutečností?  

Možná jsem nezvolila nejvhodnější výraz – ODVAHA; spíš se v tom slovíčku skrývá ještě řada dalších věcí. U nás v rodině jsem ten „hrrr“ já, můj muž mě naopak krotí a brzdí. Vyplývá to z jeho znalostí a zkušeností – já netuším, co starost o krávu znamená, on ví, že je potřeba zajistit řádné ubytování, dostatek stravy, zvíře vychovat… Už několikrát jsme se po okolí zkoušeli poptat po nějakém kousku ke koupi, ale vždycky (nakonec vždy s jeho jistou úlevou) jsme nic nesehnali.

Další věcí je to, že se řídíme pravidlem, že chovat můžeme jen to, co zvládneme zabít. Může se to zdát drastické, ale vím, že kdyby došlo na nejhorší, nesnesla bych vědomí, že zvíře trpí kvůli tomu, že mu nezvládneme pomoci od trápení. Kráva už je přece jen větší zvíře, navíc i při její porážce se musí dodržovat jistá pravidla, která zatím neznáme. Je to prosím pochopitelné?

Třetí faktor je ten, že tu stále nežiji nastálo, ale pořád (jak jsem již psala dříve) jezdím za prací na pár dní v týdnu pryč. Nechtěla bych, aby muž měl o další starost na krku víc, už tak jsem na něj asi moc náročná.

Čtvrtá věc – obava z reakce sousedů. Nežijeme na samotě, ale de facto uprostřed obce. Je pravda, že v současné době jsou naše zvířata vděčným cílem procházek většiny dětí, nevím ale, jak by se okolí tvářilo, pokud bychom si na pastvině ubytovali kravičku.

Může se zdát, že jsou to všechno malicherné zástupné důvody, ale prozatím vítězí. Netvrdím však, že za týden, za měsíc či za rok, až natrefíme na nějaké zvíře, které nám padne do oka a my se zalíbíme jemu, se vše nezmění. I bez souhlasu sousedů, předem nachystaného bydlení a plné stodoly senáže. Věřím, že brzo přijde pravý čas a k „béé“ a „méé“ přibude „bůů“. :)
Je to naprosto pochopitelné. Chtěla jsem znát vaše důvody, protože mnoho lidí toto téma řeší. Myslím, že není radno nikomu být v roli soudce důvodů druhého, navíc klást si v případě pořízení jakéhokoli zvířete otázky je podle mě dost zodpovědné. Znát ale důvody druhých pro i proti může být často pro ostatní inspirativní. Ještě inspirativnější je pak popsaná výsledná realita, kdy člověk může pozorovat počáteční obavy a pak reálnou situaci, jak se „vyvrbila“. My také měli svoje „natrefíme na nějaké zvíře, které nám padne do oka“. .
Jak se stalo to, že jste začali zpracovávat mléko? Jasně, koza se musí podojit a člověk, když už má mléko od svého zvířete, asi ho má tendenci přirozeně zpracovat. Pamatujete si na ten moment, kdy přišla potřeba prvního sýru? Bála jste se toho? Nebo to bylo úplně přirozené a tak nějak to prostě úplně normálně přišlo?

koza

Touha vytvořit si doma vlastní sýr přicházela postupně s tím, jak rostoucí spotřebu sýra jsem měla. Už od začátku našeho hospodaření byla snaha žít tak, abychom se případně uživili sami. Sice se nám to nikdy nepovedlo zvládnout absolutně, ale snažíme se postupovat po dílčích krocích.

kozi-syry-s-orechy-a-zelenym-peprem

Nejprve jsem začala „trénovat“ na kupovaném kravském sýru z farmy. Inspiraci a recepty jsem hledala původně hlavně na internetu. Pak se vyklubala na svět Vaše kniha, kterou jsem hnedle též koupila. Objednala jsem formy, kultury, syřidlo, chlorid, teploměr. Muž vyrobil lis na sýry, přivezla jsem si separátní sýrovou lednici. Jejda, to se mi dařilo – první hermelíny byly skvostné, nitě jsem tahala jako přeborník. Ha, to zvládám levou zadní – říkala jsem si. Teorii mi bylo zatěžko studovat, nač, když se sýry daří…

kozi-s-ruzovym-peprem

První neúspěchy mě pak trošku zaskočily. Hermelíny nechlupatěly tak, jak měly, pár dávek šlo prasatům, ostatní sýry pak měly jinou chuť, než bych očekávala, uzené byly příliš tvrdé a čerstvé příliš slané. Donutilo mě to učit se a studovat, zajet na sýrařský kurz, nebát se ptát a nechat si poradit.
Opožděný Ježíšek nám pak začátkem ledna (!paradoxně v době, kdy měla být zasušená) nadělil rozdojenou kozu. Koupili jsme ji náhodně za pytel granulí pro psy. Mléko dávala a to už opravdu bylo nezbytné ho zpracovávat tak, aby nepřišlo nazmar. Muž dojil, já „matlala“ sýry, časem přibylo pár dalších koziček.

cxopanky

Respekt mám stále. Nechci znehodnotit práci ostatních – jak zvířat, která mléko dávají, tak rukou, které je nadojí. Přesto i dnes občas putuje kromě syrovátky čuníkům do koryta i nějaké nepovedené dílo, i když už v mnohem menším objemu než dříve. Transformujeme tak mléko na bůček (i když to asi Vy, Kláro, zrovna nedoceníte).

camemberty

:), Lucie, naopak, velmi si vážím toho, když někdo přemýšlí o tom, co dělá a zpracovává doma produkty až do úplného konce. Když odbočíme ale od bůčku zpět k sýrům. Je něco, co jste si pořídila v zápalu nadšení nebo i bez zápalu postupně v dobré víře, že je to nutné a časem zjistila, že se bez toho obejdete? Že vám to možná pradoxně spíš život trochu komplikuje? A hned další otázka, co vám sýraření vyloženě zpříjemňuje, za co jste fakt ráda?

Co jsem si koupila, zjistila, že nepotřebuji a zavčas vrátila byl pH metr. Stál dost peněz a možná jsem s ním neuměla zacházet, možná neuměl on vyjít se mnou, každopádně jsme si nesedli a putoval zpět. Původně jsem věřila, že to bude on, kdo zařídí, aby sýřenina na korbáče byla připravena do žádoucího stavu, nakonec jsem ale došla k tomu, že to jde lépe bez něj.
Ladem pak v mrazáku leží ještě pár ampulek s kulturami, ty ale věřím, že ještě dospějou k využití.

Za co jsem pak ráda? Samozřejmě na prvním místě – když chutná. Veškerou práci a snahu zpříjemní, když vím, proč to dělám. Že se na konci procesu najde někdo, kdo řekne: „Dobrý! Příště dones zase.“

Co je pro vás příští, velmi zásadní meta. Zkuste konkrétně, na co z mléka jste si zatím netroufla a těšíte se na to a je to rozhodně v plánu?
Metou jsou pro mě jednoznačně zrající sýry a s tím souvisí věc, co je v plánu a to je sklep. Prostor je, jen je trošku zablácen a zabordelen. Takže – bahno už se ven nosí, teď jen vysířit, vyvápnit, pořídit police a začít je plnit.
A sen II – kráva :)

Co byste doporučila tomu, kdo by se zeptal, co má zkusit jako první, do čeho se vrhnout, aby mu to dostatečně přidalo motivaci a přitom nesebralo elán?
I u těch nejjednodušších sýrů je třeba se prokousat metodou „pokus – omyl“. Na začátku nikdo neví, co je kultura, jak funguje a proč použít syřidlo. Proto bych doporučila všem začít tím, co máte sami rádi. Jakmile zjistíte, že produkt, který se dá koupit, jste schopni si vyrobit sami doma, propadnete tomu naprosto.

Lucie, děkuju moc .

Až nebudete vědět, kam pro med nebo pro medovinu, navštivte Jarošovi
http://medjezdravy.cz/

 

5 Odpovědi to “Nahlédnutí pod pokličku domácích mlékařů – tentokrát k Lucii Jarošové”

  • Hana:

    Ahoj, ráda bych věděla kde lze sehnat ty apartní plastové odkapávače. Na fotkách zelený/modrý. Moc dík :-)

  • hanaka:

    Kláro díky za skvělý nápad a krásný rozhovor – taky mě uklidňuje když vím, že je na tom někdo podobně :-)
    A Lucie díky – krásné to máte a zrovna včera putovali camemberty slepicím a čuníkum a sklep je též moje další meta, jen bahno zatím nikdo nevynáší…

  • jiri:

    krásná kůzlátka – obrázky a hezké čtení, jste šikovní….

  • To se moc povedlo, hezký čtení a šikovný holky :) (nejen holky)
    J.

Přidejte komentář na Jitka M.