Máte rádi nostalgii? Padá na vás při pohledu na staré fotky a obrázky nebo cítíte spíše uspokojení, že nemusíte v této době žít? Byla to dřina, ale bylo to takové nějaké „čistší“. Následující fotky jsou z oblíbené knížky Album ze starých Krkonoš, která svádí k občasnému sednutí si ke kamnům a „jentakovému “ prohlížení. Tuto knihu sestavil, utřídil fotky a slovem doprovodil Miroslav Kubát – vyšla v roce 1982 a my jí koupili kdysi v antikvariátu. Dnes malé nakouknutí právě na trhy té doby v Krkonoších. 
Foto Josefa Hladíka – fotka, která mapuje rok 1897 v Jilemnici a místní Jarmark.
Velmi starý snímek z Jarmarku v Rokytnici od neznámého autora.
Jiný způsob výděku bylo překupnictví, byl to prodej různého zboží po domech. Josef Novotný- autor fotografie si takového obchodníka vyfotografoval ve Valteřicích. Pán na obrázku se jmenoval Krejčí a pocházel z Branné. Na svém trakaři vozil z kraje zeleninu a prodával jí lacino po okolních obcích.
Fotografie Josefa Hladíka. Ve Vysokém nad Jizerou, blízko kostela, trochu stranou od veškerého ruchu městečka býval „Kozí plácek“.Ožíval vždy o jarmarcích.Tehdy se tam také objevoval svérázný človíček se slepičím pírkem za čepicí. Byl to překupník koz. Od žen kupoval kozy a hned je zase kupoval s vtipem, nebo nepovedeným veršíkem. Zdálo se, že se tu víc bavil, než obchodoval. Kozy byly pro mnoho horalů jediným přilepšením, kdepak krávu, na to by nebyl ani chlívek, ani peněz. Proto do Vysokého chodívali lidé až z dalekého okolí, prodávající i kupující a smlouvalo se :-)
Fotografie od Jana Wagnera. Nebyli to jen obchodníci, povozníci a turisté, kteří putovali přes novosvětskou celnici. Pašeráci přenášeli přes hranice krajky nebo cukerín v důmyslných skrýších. Patřily mezi ně dětské kočárky i rakve. Různá cháska putovala cestou necestou podél Mumlavy. Když se tady na Janovské pile zastavila skupinka s medvědem a opičkou- nevyhnali ji.
Změnilo se něco? Nebo jenom forma? Jsou ve vašem blízkém okolí trhy? Chodíte na ně? A proč?
My jsme si Sudety vybrali na únik z města. Starý dům, u něj kříž. Dnes se nám holky rozprchly jinam. Jedna 20 metrů naproti do hájovny a druhá 8 km do jiné vesničky na velký statek. Už zde máme 2 narozené vnoučky a překonáme potíže s prostředím a sousedy. Je tu drsně, ale krásně. Jinak máme dům na hranici dvou katastrálních území a cca v 8 ochranných pásmech. A díky digitalizaci už nemáme dům na slepu 2 katastrálních map. Také fajn.
Jasně, že mi nejde a já už jsem dnes tupá.
http://www.kohoutikriz.org/priloha/rank.php
Fotografie s názvem: Rodný dům v Chalupách (Friedrichsthal)
Repro Waldheimat, 1926, č. 4, s. 83
Ty dva domy přes potok vlevo už nestojí a celé údolí potoka je zarostlé. U dvou kulatých, ostřižených lip – mezi dvěma grunty to bývalo prababičky. Její sestra Hani ještě žije, je jí 96 let. Pak nemám být nostalgická.
Toffo, prohlídli jsme pečlivě, díky moc. My sami bydlíme přesně na hranici. My jsme v Čechách a konec našeho pozemku je hranice Sudet :-). Tu tíhu chápu, často se čas tak nějak točí v kruhu a dolehne to na člověk naprosto nezávisle na něm samém. díky ještě jednou, hezký večer
Nevím, jestli miluju nostalgii, ale … čím starší jsem, tím víc si uvědomuju svoje … kořeny? Ano, asi začínám být nostalgická, i když tu lásku ke kousku pohraničí (a k německým předkům) ve mě nikdo nepěstoval. Najednou to na mě dolehlo v plné tíze:
Fotka se mi asi se mi hned napoprvé nepodaří?
toffo, nedá mi to, v noci jsem o tom přemýšlela – co rodiče- neměli nikdy touhu se do pohraničí vrátit? A ty s rodinou? Nějakou vážnou? a jak to na člověka působí, když přichází na ta přesná místa, kde žili jeho prarodiče?