Občas uvažuji, jaký by byl náš život, kdyby tu žil pan domácí s nižším prahem bolesti nebo nižší hladinou testosteronu. Role jsou tu docela jasně rozdané a vždy, když se z nějaké role uhne, je to docela zásadně znát. Proto, když se ráno probudí a znatelně těžce dýchá, nemůže rotovat tělem a evidentně ho bolí na žebrech, neříkám si – co se mu chudákovi stalo, zvlášť, když na sobě nedává nic znát, ale – tu chodbu do mrazů asi nestihneme úplně zavřít a nebudu muse jít dojit, že ne? Trochu se uklidním, když na dotaz, zda se něco děje, odpovídá, že ne, proč? A pak se večer vrací celý od bláta, když ho trochu povalchovala při dojení kráva, protože se jí snažil sundat z vemene chlupaté kuličky od lopuchů a praví: „Mám to, vzpomněl jsem si, když jsem dojil a viděl jí a pak cítil. Včera jí vylekali koně a udělala mi trochu karate do boku, takže to evidentně budou žebra!“. Na lékaře se po těch letech ani neptám, nemá smysl se ptát na lékaře tam, kde si postižený není ani vědom, že se něco přihodilo :). Rozbalit zbytek tady»
Někdy člověk něco dělá s úmyslem věc ovlivnit. Má zkušenost je taková, že následně ovlivvní věc minimálně a navíc ty vedlejší účinky. A někdy si žije sobecky tak, jak ho to nejvíc naplňuje a podivme, často vůbec netuší, že něco ovlivní. Včera jsem si přečetla neuvěřitelně milou zpětnou vazbu a je zvláštní jak se objeví právě ve chvíli, kdy se člověk zase oklikou ke stránce vrací…věci se evidentně nejvíc dějí tak, jak mají! Vřelé díky všem, kdo stránku ať již tady nebo na fb navštěvují nebo se dívají na IG a IG a stále je to oslovuje a baví. Rozbalit zbytek tady»
Děti dnes dorazily do kuchyně, rozhlédly se a pravily: „Zase sladké!“ Zvolním, už budou zase jen brambory!
Saffransbullar je pečivo, které se peče tradičně ve Švédsku na den sv. Lucie, kterou oslavují 13. prosince. Nalezneme je ovšem také ve Finsku, Norsku a velmi vzácně v Dánsku. Název – bullar napovídá, že se jedná o bulky, tedy jednoduché půlkulaté pečivo. V různých částech Švédska i v různých rodinách se však pečou tradičně i v jiných tvarech – jako zatočené uzly, rozkrojená zarolovaná roláda, bulky tvaru osmičky. Pečivo je spíše těžší, je plné másla a cukru a často se do něj přidávají rozinky, mandle nebo kandované ovoce. Důležitou součástí pečiva je šafrán, který mu dává velmi jasnou, žlutou barvu. Na jasnou barvu je ale třeba šafránu vemi mnoho, průmyslově se nyní ve Švédsku vyrábí šafránové pečivo častěji barvené potravinářskou barvou. Lze také přidat velmi malé množství kurkumy, která dobře žlutě barví, ovšem má také specifickou chuť. Rozbalit zbytek tady»
Tento dort je připravený podle receptu v knize Domácí pekař. Jedná se o historický recept z roku 1928 a upřímně, neznám lepší tmavý korpus, než je tento. Rozbalit zbytek tady»
Celý den pečení a zpracování mléka a tak nebylo tolik času na vaření. Proto jen velmi rychlý bramborový salát, který se nenechává uležet. Bramborových receptů je mimochodem tady na stránce obrovské množství a já se jím pomalu propracovávám a připravuji kompletní souhrn všeho, co se za těch mnoho let z brambor v kombinaci s celozrnnou moukou, ovocem nebo zeleninou nashromáždilo. Bude to kompletní bramborová kuchařka do sbírky, graficky vyvedená stejně jako mlékař či pekař (ukázka viz níže), tentokrát však s barevnými fotkami ke každému receptu, se spoustou historických bramborových receptů a zajímavostí týkajících se brambor a bude v digitální formě. Přeci jen, kuchařek je na trhu velké množství a barevná tištěná není pro malonakladatele zrovna sázka na jistotu. Za komentáře, zda byste poměrně rozsáhlý souhrn všeho, co se týká brambor, uvítali, budu moc ráda.
Běžně k nám sv. Martin skutečně přijíždí na bílém koni, budu upřímná – k naší nevoli. Letos se ale zpozdil, v USA dělá psí kusy a i když jim to vůbec nepřeju, doufám, že tam ještě dlouho zůstane. Nám to velmi vyhovovalo i včera, byl totiž jižní vítr, což je ideální vítr na polský Mieroszow. Netušili jsme však, že v Polsku je 11.11. státní svátek, Den Nezávislosti a to znamená, že má spoustu lidí čas, především paraglidisti. 
A kdo by tedy pekl, když může být se svými třemi muži v Polsku, mít báječný pocit, že na zemi je mnohem, ale mnohem menší zima než nahoře na obloze, dívá se neustále kolem sebe, protože plující barevné padáky na obloze člověku nic jiného nedovolí a přemýšlí, za jak dlouho bude zase jaro, začne termika a nebude se stát na jednom místě, ale budou se ti odletivší postupně sbírat různě po Čechách i Polsku. Rozbalit zbytek tady»
Včera jsme se sešli v polické knihovně v bratru velmi skromném počtu, ale to nás neodradilo od uskutečnění malé besedy nad knížkou Domácí mlékař II. Naopak, bylo to velmi intimní a musím říci, že se složení a komorní prostředí odrazilo i ve skladbě otázek. Budu upřímná, na pozvání do knihovny nebo jiné besedy se nikdy ani minutu nepřipravuji. Nedělá mi to dobře, mnohem lépe funguji spontánně. A tak po téměř hodině vyprávění o knížce a vydavatelství a jak to chodí u malých nakladatelů, jaké mají radosti i strasti, došlo na dotazy. A byla jsem skutečně překvapená, protože první dotaz, který padl, zněl: „Nás by moc zajímalo, jak se daří Ester!“ (nejstarš dcera). Bylo to velmi milé a teprve na takové besedě si člověk uvědomí, jak velký rozdíl je vyrůstat na Vinohradech v centru Prahy a jaké to je vyrůstat na jednom z konců republiky. Rodina je zde mnohem, mnohem širší a člověk někam patří. A také jsem si díky včerejšímu setkání uvědomila, jak moc jsou naše knížky spojené s naším životem, jak se nedají oddělit.
Dneska další z podzimních moučníků, tentokrát jsou to muffiny z Domácího pekaře na str. 237. Není v nich však mák, místo něj jsou v nich nasekané sušené meruňky a je pokapaný karamelem (neboť zbyl z výroby dortu). Rozbalit zbytek tady»
Rok se s rokem sešel a už jich je 27 od té doby, co jsme stáli na Vyšehradě a 2x se oddali. Dvojitá svatba nebyla úplně běžná, paní matrikářka pobíhala neustále po radnici a sháněla všechny občanské průkazy, prstýnky, pan domácí byl trochu zašpiněný, protože celé ráno opravoval našeho Trabanta, který nechtěl naskočit zrovna ve svatební ráno a vidina toho, že si nevěstu nebude odvážet svým modrým kombíkem mu hodně zkazila den. Ale vzali se a ráda bych napsala – žili spolu šťastně až do smrti, zatím je to tedy jen část cesty, byť fakt šťastná. Ten den se ale nepovedlo více věcí. Salát na hostině byl kyselý, celá třída gymplu odešla a neslavila u zakopaného sudu na zahradě, protože standardní oslava, sešli se dohromady tři rodiny, tak už to bývá, když je deblsvatba, z nichž dvě se vůbec neznaly a tak to trochu vázlo. Rozbalit zbytek tady»
Drobné radosti lidského života jsou často přijímány jako samozřejmost, o kterou není třeba pečovat, což se mnohým stává osudovou chybou. Velké věci i velké radosti většinou nemají dlouhé trvání, ale ty každodenní drobné, kterých si moc nevšímáme, mají většinou dalekosáhlé důsledky. A tak od té doby, co přišel syn, že by chtěl lítat a naplnil tak mou noční můru posledních 16 let, raduju se z létání mužského osazení rodiny několikrát denně. Nejprve, když je správný vítr (rozuměj, fouká to na nějaký vhodný kopec) a oni každý den jak o Vánocích chystají ty obrovské bágly, podruhé, když letí a ve vysílačce člověk slyší jejich euforické stavy (nijak se to časem nezmenšuje), zatřetí, když vím, že mě do toho nenutí, a že mé pětileté paraglidové intermezzo je nenávratně pryč a nikomu to nevadí, protože za řidiče a servis jsou raději a pak samozřejmě ta největší radost. Když odletí a zpoza xx km, kam už nedosáhne vysílačka, čekám s telefonem v křečovité ruce, a když poprvé zazvoní, můžu Hugovi sedícímu vedle mě a neustále mě uklidňujícímu sdělit – jeden žije! A jak praví známé pořekadlo, když prší, je lépe se usmívat, než mračit, protože i když se budu mračit, pršet nepřestane, je to stejné s létáním. Ale za tou usměvavou a přející maskou je často obrovské množství racionality a iracionální já je stále uvnitř, sevřené a čekající na večer, až se člověk uvolní a řekne si – fakt hezký den to byl :)
Babička byla ze šesti dětí, žili v poměrně malém bytě v Praze a pocházela z kraje, kde nyní žijeme my. Kdykoliv jsme se viděly, nikdy neopomenula zmínit, že se musím šetřit, hlavně nesmím mít moc dětí a musím myslet na sebe! Její život byl hodně náročný, vdávala se mladá do zářné budoucnosti zabezpečeného živnostníka s obchodem, čtyřpokojovým bytem na Letné se služebnou a elánem do budoucna. Pak ale přišel osmačtyřicátý, živnostník se stal asfaltérem a ze čtyřpokojového bytu bylo jedna jedna v dělnických bytech a výchova dvou synů v zářném komunismu. Každé ráno v pět do prodejny na Běohorské, celý život tahání beden s mlékem a bochníky sýrů (tzv. mlékárna, prodej běžných potravin a mléčného), topení uhlím alespoň v zadní místnosti a neuvěřitelná zima vepředu. Rozbalit zbytek tady»