Archive for the ‘Kaše’ Category
Někdy člověk fakt spěchá. Nechce žádný instatní blafy, ale musí dodělat různý věci, které nepočkají. Například pošťačky. Ty nepočkají. Jezdí k nám k silnici, což je dva km od chalupy a vždy napíší zprávu, že vezou balík. Ale chtěla jsem se proběhnout a tak jsem tam naběhala 12 kilometrů kolem schránky, než nepřijely. Naše milá poštovní doručovatelka je na horách, zpráva nepřišla, mě bolely nožičky a ponorný mixér, naše spotřební zboží, leží na poště. A tak jsem se vrátila, musela udělat tu majolku ručně a taky nějaký oběd a to rychle, protože nečekaných 12 kilometrů vezme trochu víc času, než ke schránce a zpátky. ( Ve čtyři pak zapípal telefon a na něm zpráva “ Bohužel se nepodařilo váš balík doručit, leží na poště tam a tam….Takové zprávy miluju.) A tak přišla na řadu superrychlá kaše. A bez mléka, protože holky se otelí až za měsíc a půl. Ovšem je to recept pro mlýnkaře. Ten kdo ho nemá – tedy mlýnek na obilí, musí si dát času více na rozvaření rýže. Read the rest of this entry »
Taková hezká každoroční dovolená v posteli nám pomalu končí – jsem skoro zdravá. Letos to byly opět pěkně proležené Vánoce. K dnešnímu jídlu jsme si říkali, jaká je škoda, že člověk leniví a nepočítá ke každému jídlu s přílohou – totiž nejen se salátem, ale také například se studeným či teplým kompotem. Nemyslím moučník, ale něco, co se jí spolu s hlavním jídlem a jídlu tak dodává složku, kterou jídlo samotné nemá. Něco navíc. U pana domácího doma byl kompot ke každému jídlu. Tato tradice přešla tak nějak přirozeně k nám do rodiny a tak nějak přirozeně vymizela -úplně sama od sebe potvora, když přibýval jeden člen rodiny za druhým. Otevírat k obědu tři velké zavařovačky znamaná nejen je nejprve zavařit, ale posléze umýt jak ty láhve, tak mističky na kompot. Ale jsem nalomená – půjdu do sebe :). Read the rest of this entry »
U nás je to vždy dost fofr. Někoho něco napadne a pak to lítá. Tedy, když napadne něco pana domácího, rád by, aby to lítalo mnohem pomaleji, ale nemá moc šanci. Když už to vysloví, většinou už akce nabere rychlé grády. Snad už si zvyknul ?! :-) Chybí nám k naší naprosté spokojenosti jeden kůň, abychom mohli vyjet všichni a Ester, protože se nebojí, postupně cestovala z poníka výš, až skončila na Slávě – slezské noričce a málem by jí i zůstala nadále, tato klidná a pomalá kobyla, kterou vyfasovala, protože si nijak nestěžovala a poslušně jezdila s panem domácím, beze slova odporu. A tak se jí pan domácí rozhodl pořídit vlastního koně. Někdy v budoucnu. Na jaře. Až sleze sníh. Jenomže nekupte to, když se namane, a když neslavíte Vánoce skrz dárky a ty se nabízejí tak nějak samy, kdy je dát a kdy ne. Když roztočíte ruletu. Buď to vzhledem k minulosti bude problém nebo to bude životní vztah. Read the rest of this entry »
Dnes se mi nedobře spalo a tak bylo spoustu času na přemýšlení. Několik věcí se mi spojilo v hlavě zároveň. Stále se mi vrací příspěvek Michala Hromase na rádiu Wave – O krušné kuchařské řeholi, přemýšlím o tom, jak je to nevděčná činnost, kdy mnoho kuchařů pracuje do pozdního večera, většinou někde hodně dole, často bez oken – to by mi chybělo velmi – okna. Je tam však nadstavba, která zůstane často jako to poslední – což je dost smutné- a to jsou peníze, i když vzhledem k její výši by asi mnozí kuchaři polemizovali, zda to nadstavba je či není :-). A pak mi přilétá obraz vaření doma, pro někoho, pro rodinu. Nadstavba peněz chybí, ego se postupně vytratí a zbývá ta nejdůležitější věc – totiž naplnění slova rodina. Přilétá mi myšlenka na rozhovor s Janem Kačerem, který mluví o své ženě, Nině Divíškové a dává k dispozici jeden ze dvou receptů na dlouholeté manželství. Vypráví o tom, jak se jeho ženě kdysi zalíbila životní zkušenost osmdesátileté babičky, jak si udržet šťastné manžeství , totiž – „krmte tu bestii !!!“ .-)
Přemýšlím o tom, jak je velmi jednoduché postupně nahrazovat domácí jídlo něčím „jednodušším, rychlejším, čas šetřícím a méně podceňovaným“, ovšem je zde jedno ale…. ustupovat z této často nevděčné činnosti – nevděčné proto, že se stává všední, samozřejmá, na první pohled často nedoceňovaná – pokud si člověk neříká permanentně o pochvalu, což spolužijícníky zanedlouho jistojistě naštve – tak ustupovat z této činnosti lze pouze tehdy, pokud se člověku dostane té výsady, že jí vůbec někdy považoval za hodnotu. A pokud to tak je, já osobně to považuji za jakýsi dar, ať to zní sebepatetičtěji a nízkocílově :-) Za mě, hýčkejme si tento dar, zvláště, pokud jsou přítomné děti, které si to pak snad přirozeně ponesou dál. Myslím tím něco, jako když jsme sledovali náš zimní evergreen na pc – totiž Četnické humoresky. Já osobně sleduji permanentně jen ty naškrobené bílé zástěry v každý čas a stále se snažím pochopit, jak to dělají, děti vyžadují další a další díly, pan domácí úpí a odchází a tudíž neslyší Huga, který pozorujíc Jarého, jenž se stěhuje na pátračku a nese si kufr a tašku – zcela vážně pronáší -„jak to, že ten číšník (rozuměj četník), si nese ty tašky? “ Všichni se otáčíme s otázkou na rtech, nikdo jeho repliku nechápe a tak pokračuje -“ no tašky pčece nosí jenom ženský“. :-)) (Pan domácí, který mě však málokdy nechá něco nosit navíc to měl tendenci vyšetřit – když si to přečetl :-)) a zjistil, že Hugo myslel tu přes rameno :-)) Read the rest of this entry »
„Na horách roste hrách, na dolině čočka“ už jsem jednou použila a byla přitom právě na dolině. Tentokrát jsem se přemístila domů, do podhůří, kde se hrachu daří. Hrách je surovina k nezaplacení. Má tu báječnou vlastnost, že se dá lehce usušit a mít ho tak hodně do zásoby na potom. Jediná „nevýhoda“ sušeného hrachu je ta, že opět zpomaluje trochu život. Nelze ho vzít, uvařit a zkonzumovat. Musí se nejprve naložit do vody, aby dostatečně nabral zpět vodu, kteru jsme v létě z něho vyhnali. Hrachová kaše ve finální podobě svým chladnutím tuhne – je to trochu podobné kaši bramborové a aby nedosáhla chuti, vůně a vzhledu hrachové kaše z jídelen školních, naše kaše je horká řidší, není tekutá, ale nedrží tvar s pěknými vlnkami. Je to proto, že se z ní druhý den nestává nepoživatelný tuhá a kamnená hmota.
Na hrachovou kaši je potřeba 500 g sušeného hrachu, sůl, 250 ml smetany, 5 -6 lžič jíšky(100g másla a 100 g mouky), olej, 3 cibule.Vejce na volská oka.
Nejprve ze všeho je třeba si večer před dnem vaření naložit hrách do vody. Druhý den hrách zcedíme, nalijeme naň vodu novou, 
osolíme a dáme vařit. Vaří se poměrně dlouho – nepoužívám na vaření hrachu tlakový hrnec – mám strach :-))). Moje maminka jednou doma takto vařeným hrachem vymalovala a od té doby mám takový respekt, že vařím hrách raději v hrnci. Možná zbytečně.
Když tedy konečně hrách změkne, to už člověk ztrácí občas i trochu hrachové poezie a trochu si i zakleje, kdy už bude měkký ?:)), tak po jeho změknutí slijeme nadbytečnou vodu – nenecháme zcela suchý, sléváme raději jemně odklopenou pokličkou než přes cedník, aby na hrachu vody ještě zbylo a mixérem hrách rozmixujeme nebo můžeme i přepasírovat. Hrnec s rozmixovaným hrachem vrátíme na kamna- je to nyní poměrně řídká hmota a přivedeme k varu. Přidáme hotovou jíšku – buď udělanou do foroty nebo čerstvou. Čerstvou tak, že si rozpustíme máslo a mouku ve stejném poměru a zapražíme. Zapražené pak vložíme do hrachu. Jemně povaříme tak dlouho, dokud se nám nezdá kaše hezky hustá. Pak přidáme smetanu – vše za stálého míchání. Necháme opět tak dlouho, dokud není kaše hustá dle našeho přání .
Mezitím si nakrájíme cibulku na kolečka a osmahneme jí na rozpáleném oleji. Cibulka slouží na posypání hrachové kaše. Nezbytným atributem je také volské oko – na rozpálenou pánev nalijeme olej a rozklepneme vejce, které ihned posolíme a jemně opaprikujeme. Když už je dostatečně kompaktní aby nevyteklo, můžeme ho obrátit na druhou stranu – ale nemusíme.
Ke kaši děláme rádi ovesné karbanátky,které se udělají podle tohoto receptu přesně na ně.
bude rýže již velmi změklá a mléko již téměř vsáklé do rýže, přidáme cukr dle chuti, domícháme a nandáme na talíře. Do kaše přidáme již na
talíři neochucený čerstvý tvaroh, ideálně domácí :-) a ovoce dle chuti. Dnes to byly švěstky a borůvky zavařené z léta.