Knihy
e-knihy Domácí mlékař
FB skupiny

e-knihy

Domácí mlékař

Archivy
Rubriky
Knihy
Domácí mlékař
Kurzy pečení chleba

Domácí mlékař

Archive for the ‘Jak jde život’ Category

Několi sezón minulo a uběhlo opravdu dost času, ale tak to s blogovým životem chodí. Jak napsal kdysi Hugo Hromas – když máš co dělat, nemáš moc času o tom psát. Stránka si tady žije trochu svým životem, protože ten náš se rozutekl do všech možných stran, ale celou komunitu kolem stránky mám stále v hlavě a teprve nyní zase nastal čas, napsat něco, co by tu nebylo a co mě opravdu baví a má to pro mě smysl sdílet.

A také v sobotu začínají opět po téměř roce a půl pečicí kurzy, ten sobotní bude ve Svárově,nejen, že se už fakt těším, ale taky zkouším nové žitné cihly a chleby „na sebou“, protože při našem současném nomádském životě se dost hodí různé druhy sendvičů.  A taky moc díky za zájem osobních kurzů, jsem ráda, že se následně daří.

 

 

 

 

A tedy k mé současné vášni

Ze zápisníku zralé poběhlice #3

Na toto se připravuju mentálně už dlouho, minimálně několik týdnů. Pan domácí rozhodl, že bude dneska ideální počasí, pro ně na křídla na Lysé hoře, pro mě na běh. A tak si večer připravuju vše potřebné. Když před zralou ženou zmíní člověk slovo dlouhý běh nebo ultra, buď jí nechává téma zcela v klidu a netuší, o čem mluvit, nebo si vybaví do půl těla svlečeného Antona Krupičku v Boulderu, s jednou láhví v ruce nebo charismatického Radka Brunnera, který předevčírem doběhl 245 km dlouhý Spartathlon v tempu 5:30 min na km.
Tak přesně o tomto psát nechci! Tempo 5:30 jsem měla dneska jen při seběhu od Kapličky na Luční a hýčkám si svou Salomon vestu – batoh – nejraději bych s ní i spala – je to fakt hodně vychytaná věc!
Takže ne po vzoru Radka, který na běh potřebuje několikrát méně času než já, ani téměř nahého Antona – připravuju si jednu sušenku, druhou, rýži se sýrem, čokoládu, jedno pití, druhý pití….. až si říkám, jestli nebudu rozdávat turistům sváču! 🙂 Stále to beru jako výzvu spíše chodeckou.
Ráno vstáváme za deset šest a neobejde se to bez Hugových připomínek: „Absolutně nechápu, proč někdo vstává před šestou, aby hodinu potom vyběhl na 50 km pěšky, okolo Krkonoš! Tohle nikou nedává smysl přece!
Tiráda pokračuje ještě v autě, vyhazují mě v Jánkách a pokračují lítat na Lysou. Ráno nikde nikdo, nasadím tedy těžký kalibr – svou vestu (3 litry pití a jídlo jak na padesát kiláků) a vydávám se z Jánek od lanovky na Zrcadlovky, na Bufáč, na Výrovku, ke kapličce, na Luční, Polskou a na Sněžku. A pak Úpa, Maršov a krpál na Černou a zpět na parkoviště.
Na cca 15 km potkávám prvního horala – sympaťák, zvláště, když poznamená „Á, nějaké závodní tempo!“, usmívám se, zrovna si utírám čokoládu kolem pusy a vyrážím dál. To na 48 km si dva muži, když projdu (záměrně nepíšu – proběhnu) – zrovna poslední zabiják na Černou, ti si mezi sebou říkají – „Paní byla nějaká vyčerpaná!“ 🙂 a ve stánku u silnice v Maršově, těsně před posledním zabijákem nahoru si ve stánku kupuju housku, ale mám jen kilo a slečna se na mě zadívá a praví:„když vás vidím, tak vám jí dám zadarmo!“
Bylo to super, zabloudila jsem jen jednou pořádně – 2 km, takže nemám nakonec 52, ale 54 a cíl, dát to do limitu 12 h padnul, 8:30, ale mohlo to být lepší, kdyby na to člověk měl, ale to přijde 🙂.
Na Černé se nechávám fotit (povinnost pro výzvu FKT) od dvou sympaťáků – počítám z horské – jeden cestou dolů zastavuje, jestlli nechci na korbu a druhý přijíždí, když jsem na seběhu v půlce Černý a úplně zmatená se tam točím s telefonem, kam vede ta červená? Chlapík jede dolů na kole, zastaví a ptá se, zda potřebuju vyfotit i tady? 😃 – ukáže mi cestu a už je to jen kousek.
Kluci mě vyzvedávají cestou zpět z Lysý, krásný den, slunce, turisti jen na hotspotech, jinde ani noha, krásná trasa, kterou proběhli jako první kluci z FKT černá-sněžka, díky za to!
Všechny zápisky zralé poběhlice a popis krkonošské trasy je možné shlédnout zde.

Přemýšlíte občas nad tím, kolik odpadu opouští váš byt, dům? Určitě. Tento článek není o tom, abychom psali do komentářů, jak to máme zmáknuté a kolik málo odpadu produkujeme. Nezávisle na tom, jak na tom jsme, až na pár vyjímek, existuje možnost zlepšení. A právě o tom jsme mluvili se včerejší návštěvou, neboť na toto téma přišla řeč.

Máte zkušenost ve svém okolí s možností nákupu ve velkém, s bezobalovým obchodem nebo s nějakou formou komunitního nakupování? Existuje ve vašem okolí více rodin, které například nakupují ve větším? Dotaz tentokrát nesměřuje na lokální výrobce a producenty, ale na to, zda nějak využíváte nákup ve velkém, týká se vyloženě obalů. Read the rest of this entry »

Květen už bývá všude kolem téměř léto, u nás většinou doznívá zima a i za průměrné jaro jsme rádi. Letos to ovšem bylo parádní. Zvládli jsme dodělat (téměř) jezírko, nasadit do něj čolky a zeleného a hnědého skokana a postupně přidáváme vodní rostliny, které nám, také postupně, Pixie vytahuje. Takové jezírko je skvělá investice. Pokud pominu mínusy (práce a nervy, jak to vše udělat), oplývá jezírko samými plusy. Večerní a ranní koupání s panoramatem Krkonoš bez zdlouhavého návratu do kopce od rybníka, vyčištění hlavy, poměrně rychlá a výrazná proměna ekosystému. Najednou je tu obrovská spousta ptáků (jsme v blízkém okolí v podstatě jediný zdroj vody), neskutečné množství zvuků, celonoční žabí mručení, pozorování odparu i přítoky a v neposlední řadě elán do instalace okapů a poměrně sofistikovaného svodu ze střechy (což na sebe zase váže uklidnění před nadcházející zimou a ledem na zápraží). V únoru jsem nepředpokládala, že by to letos mohlo klapnout. Stála tam tůň, tak nějak ohraničená dvěma kládami a nic nenapovídalo tomu, že bychom se už v květnu mohli koupat. Ale nasazení pana domácího a pomoc Elišky a dětí byla nadprůměrná :). Read the rest of this entry »

Pokud máte doma dítě, které má rádo dějiny, studenta, nebo sami rádi probíráte dějiny 20. století, vřele vám doporučujeme projekt příběhy 20. století od Post Bellum. Projekt běží pro účastníky již půl roku, neboť ti si museli připravovat schéma příběhu, psát, natáčet rozhovor a následně vše seskupit a poslat do soutěže, aby se ode dneška mohlo hlasovat o cenu veřejnosti a zároveň, aby příběh zhodnotila komise historiků a publicistů.

Před třemi dny již Post Bellum příspěvky před začátkem hlasování vyvěsilo a od té doby doma posloucháme a čteme a vzhledem k tomu, že mají děti v příbězích svého koně (Ester – S čistým svědomím ve špatném světě), se kterou sdílejí její příběh už právě zmíněný půlrok, můžeme pozorovat výbornou nadhodnotu. Příspěvky ostatních totiž kvůli soutěži hodnotí velmi přísně a do hloubky. Hledají v nich faktické historické i stylistické nepřesnosti. Noří se do druhé světové války, sametové revoluce, kolektivizace a upřímně, je z čeho vybírat.

Takže čtěte, poslouchejte, hlasujte a především – ukažte pro příští rok projekt dítěti, které máte doma, protože projití soutěží otevírá nejen pro něj, ale i všechny doma, zajímavé souvislosti a otázky.

 

Po delší době zase chuť něco málo napsat a pár perných dní, které, ráda bych napsala, stály za to, ale stály za to stejně, jako všechny ty ostatní. Začíná jaro (už docela dlouho začíná), je tu konečně tepleji, doděláváme jezírko, takové „mikropleso“ na kopci a jedno z dětí začalo více pracovat, neb si přeje vlastní východofríské ovce.

Máme za sebou další přijímačky. Dříve jsem měla chuť napsat velmi podrobný článek „ze života rodiče domácího školáka“, ale po každých přijímačkách jsem natolik vyčerpaná, že se trochu bojím, že by to bylo demotivující. Read the rest of this entry »

img_0588

Tak jsme tak snídali a už podruhé ve stejný čas, navštívila nás velevážená návštěva. Read the rest of this entry »

Všeho se nám nějak nahromadilo a tak nás napadla spásná myšlenka. Existuje knoflík – reactivate your account – znovuaktivujte si pozastavený účet. A to kliknete a začnou chodit e-maily s nabídkou pomoci. A pak už si jen vybíráte, kdo vám přijede pomoct.

Jako první se ozvala Marta a taky Marta přijela. Tedy, měla to trochu komplikované, neboť jí nedojel spoj a tak se musela napoprvé vrátit domů, napodruhé už se vše zadařilo a je tu už třetí den. Marta je jižanka, původem z Itálie, ovšem několik málo let žije v ČR a mluví fantasticky česky (mimochodem, umíte si představit, co to musí být za obrovskou lásku, když místo Itálie žijete na vysočině a naučíte se za pár let naprosto dokonale česky? To, co se zprvu zdálo jako nevýhoda, totiž, že děti nebudou mít plynulý příjem anglického slova, stalo se výhodou. Marta s nimi píše diktáty, aby se procvičila v Češtině. Bidlo napsala s otazníkem, jako, že si není jistá, ale přesto správně (děti tam sice otazník neměly…).

Marta vyrábí razítka a přivezla si s sebou pomůcky na linoryt a zítra jdeme na to! Hrozně se těšíme. Marta také přivezla výbornou hru Dixit. Kdo neznáte, zkuste. Když jsme si jí ale vygooglovali, rozhodli jsme, že si jí asi raději namalujeme, což se setkalo s velkým úspěchem. A každá návštěva, která ode dneška dorazí, bude muset povinně namalovat jednu kartičku. Případně bychom mohli vyhlásit dobrovolnou akci – zašli na kopec jeden nebo více autorských obrázků a vytvořit zcela originální kolekci dixitu. Rozměry a podobu zadní strany dodáme :).

Marta taky včera převzala iniciativu a zcela samozřejmě udělala k obědu výborný salát  a dnes s Jentl vynikající šafránové rizoto. img_1017

Už jste na zeleninový salát někdy zkoušeli zálivku z oleje, tahini, medu, balsamika a koření? Zkuste.

Pan domácí mezi tím vyrábí dřevěnou postel, z jasanu a v určité chvíli výroby si mě zavolal na konzultaci a ukazoval mi jasan a zamyslel se, že vždy, když se na ten jasan podívá, evokuje mu gymnastickou kozu nebo koně. Že má úplně chuť té posteli dát tento tvar, vždyť jasan je navždy spjat právě s tělocvičnou. Opravdu? Upřímně řečeno jsem si pomyslela, že bych měla asi mnohem více docenit druh dřeva jako materiál, že jsem k tomu trochu chladná, zcela sobecky zaměřená na samotný výtvor a už se nedívám pod povrch.

Hned na to přišla do místnosti Marta a pravila „Tisícstojedenáct!“.   V jednom pytli máku bylo 1111 makovic. Podivte. A já zase přemýšlela jen o tom, že bude fajn, až bude ten mák vyloupaný :).

A také jsem se definitivně rozhodla, že už se opravdu nechci zlepšit v italštině. Uvědomila jsem si, že nejvíc ze všeho, co jsem se kdy naučila si pamatuju – piove a dirotto (lije jako z konve) a Marta mě nyní naučila – pavouk dělá pavučinu. Pokud si spojím, že od poslední návštěvy francouzů ve mě zakořenila věta – jsem domestikovaná cuketa, obávám se, že s dobrovolníky asi jazykově nevyrostu, nicméně pokud budou jezdit další, kteří se okamžitě chopí vařečky a budou vařit taková skvělá jídla, budu jim klidně vyprávět, že venku lije jako z konve.

Vy, kdo jste intuitivní, máte rádi život tak, jak jde v daný okamžik, vůbec nečtěte dál. Toto není pro vás. Kdo totiž není milec tabulek, následující řádky nejen nepochopí, ale může je i odsoudit. To ovšem neučí tři děti doma a není vděčen za velmi milé a pohodové dopoledne, trávené nad výrobou výzvové tabulky.  Až jsem to takto tedy nečekala. Byla to vzájemná spolupráce a celkem poklidná a tichá do doby, než se zákonitě ozval kdosi, že co tedy, až bude výzva naplněna? Nejprve náš nekompromisní souboj o to, že se nebude bojovat, kdo první, nýbrž každý, kdo bude hotov v červnu, vyhrává. A to samozřejmě následovalo, „A co vyhrává?“ a jedno dítě hned zakřičelo – „Pizzu!, ale ne tu naší, hezky dole, v pizzerii! „. Nakonec to skončilo u „All you can eat!“.   Takže nejen, že jsou děti motivované, ale navíc si samy vybírají motivaci jídlem.

Ihned po tomto rozřešení se pustily ještě vehementněji do práce, dovybarvily, obalily a chystají si kolo na cestu do knihovny.

Vy, kdo máte rádi výzvy jakéhokoli typu, případně si dokonce sami nějaké pro sebe vytváříte, těch čtenářských, jak jsem zjistila je velké množství – např. tady a pak také tady a mnoho dalších. V každém případě, je to tip pro domškoláky a výzva pro rodiče, aby v motivaci byli dostatečně ušlechtilí a nepřízemní :). IMG_1004

Výzva obnáší 36 políček, žádná kniha nebo časopis se nesmí zařadit nikam 2x. Odškrtnutí musí schválit ostatní jako relevantní a dozadu je třeba napsat jméno a autor, případně zdroj. Jsem na to teda upřímně zvědavá.

Slíbila jsem recept na celozrnný višňový čokoládový dort.

IMG_0840

To jsem ovšem ještě netušila, že úplněk vytahuje na povrch věci, které by jeden vůbec netušil, že vytahuje :). Například vysoké horečky, zvedá kopyta koní do ne zcela běžných výšin a také appendix. Když se totiž konečně začnou lepšit devětatřicítky s nemocným okem a zubem a uchem a Bůh ví čím vším ještě, rozhodne se kůň při řezání kopyt, kterému plně důvěřujete, ale nedáte na své instinkty a ignorujete jeho evidentní nervozitu, pro tzv. „dekopytaci“ – parafráze k defibrilaci – a krouhající odletí zasažen oběma zadními přímo na komoru tři metry, aby se sebral, pravil, „zase žebra“ a pak, když se neprozřetelně zmínil na dálku rodině, čelil tři dny neustávajícím atakům na odvoz do nemocnice (pan odmácí to ustál a na klasický scénář, začít intenzivně atakovat mě, abych přemluvila pana domácího nedošlo – neb jsem byla ve špitálu) a když ještě týž den odjíždíte během půl roku s druhým dítětem s akutním slepákem a hned ho odvážejí na sál, devětatřicítky vám přijdou docela v pohodě a někde v druhé linii, natož recept na višňový dort. A mezitím se někam zatoulal papírek, který si píšu během pečení a tak až přivezu dneska Jentl z „deappendixizace“, zkusím ho najít. Nic už ale neslibuju, máme ještě dva slepáky, resp. čtyři funkční. A stejně to máme z toho, že nejíme to maso! :D p.s. na pooperačním ležel pán s docela zásadně rozmlácenou půlkou obličeje – podivme, v úterý strouhal kopyta. Evidentně atak příbuzných neustál :). Nakonec to vůbec nejuklidňující, co člověk může dělat – sbírat měsíček – nejkrásnější koncentrace barvy pokupě! DSCN8483

Každý večer netrpělivě očekávám příspěvek od Julky, která se nachází nyní tam, kde jsme přesně touto dobou byli před 19 lety my. Přepínám mezi Julky webem a jejím instagramem a nořím se pokaždé do neuvěřitelné nostalgie (je zajímavé, že nostalgie přichází až nyní, tam to nebylo zase až tak vzrušující) . Julka jede z východu, my začínali na západě a chtěli jsme to brát na sever a pak tak nějak okolo. Začátky byly krušné, protože jsme s sebou měli padáky a ve městě, kde jsme prvních 14 dní pobývali, nebylo mnoho možností k létání. Pan domácí byl zádumčivý a jeho zádumčivost se zvyšovala každým dnem, kdy nedržel v ruce šňůry a neseděl ve výšce na sedačce. Nějaké LA ho nechávalo zcela chladným. Měl absťák. DSCN6661

Po 14 dnech jsme konečně vyrazili a po dalších mnoha dnech paraglidistické dovolené, kdy jsme projížděli neleteckou oblastí jsme se vyskytli v Nevadě. Všude kolem nás bylo suché pouštní prostředí, všude suché rostliny – my tomu všemu říkali zcela diletantsky kaktusy a horko, i když v březnu to ještě šlo. Blížili jsme se k Údolí smrti a horko se trochu stupňovalo. Read the rest of this entry »