Knihy
e-knihy Domácí mlékař
FB skupiny

e-knihy

Domácí mlékař

Archivy
Rubriky
Knihy
Domácí mlékař
Kurzy pečení chleba

Domácí mlékař

Každý večer netrpělivě očekávám příspěvek od Julky, která se nachází nyní tam, kde jsme přesně touto dobou byli před 19 lety my. Přepínám mezi Julky webem a jejím instagramem a nořím se pokaždé do neuvěřitelné nostalgie (je zajímavé, že nostalgie přichází až nyní, tam to nebylo zase až tak vzrušující) . Julka jede z východu, my začínali na západě a chtěli jsme to brát na sever a pak tak nějak okolo. Začátky byly krušné, protože jsme s sebou měli padáky a ve městě, kde jsme prvních 14 dní pobývali, nebylo mnoho možností k létání. Pan domácí byl zádumčivý a jeho zádumčivost se zvyšovala každým dnem, kdy nedržel v ruce šňůry a neseděl ve výšce na sedačce. Nějaké LA ho nechávalo zcela chladným. Měl absťák. DSCN6661

Po 14 dnech jsme konečně vyrazili a po dalších mnoha dnech paraglidistické dovolené, kdy jsme projížděli neleteckou oblastí jsme se vyskytli v Nevadě. Všude kolem nás bylo suché pouštní prostředí, všude suché rostliny – my tomu všemu říkali zcela diletantsky kaktusy a horko, i když v březnu to ještě šlo. Blížili jsme se k Údolí smrti a horko se trochu stupňovalo.

A pak najednou, vidím to úplně živě, se po levé straně silnice, mezi „kaktusy“ a suchou půdou, objevilo vysekané místo o průměru cca 10 m a uprostřed byla zapíchnutá fléra. To je kus nějaké látky, stuhy na klacku. Tak si tam vlála ve větru. Já a Ondra jsme tomu absolutně nevěnovali pozornost, ale pan domácí okamžitě zašlajfoval brzy a pravil – „to je přistávačka! “

My dva spolucestující jsme byli poslušní a radovali se z toho, že se nám bratru rozjasní den, přeci – přistávačka! Pan domácí okamžitě zorganizoval čas na druhý den. „Ráno vstaneme dost brzy a vyšlápneme si to a támhle odtud poletíme“. Rozuměj, vstaneme, vezmeme si na záda obrovský pytel, vážící cca 26 kilo a v tom vedru to půjdeme nahoru na tu Sněžku, která se před námi tyčila. Tam nám to připadalo jako Sněžka. Když tam člověk pobývá delší dobu, veškeré rozměry se mu tak nějak stáhnou na přijatelnou míru a není schopen rozlišování – prostě to vypadalo jako Sněžka, akorát tuším byla tak minimálně o polovinu vyšší.

A tak jsme šli s dobrou náladou spát. Už zítra!

DSCN6723

Ilust. foto kousek dál mezi kaktusy :)

Ráno jsme se fakt vzbudili. Pan domácí je celkem noční sova a ranní vstávání za kuropění není úplně jeho hobby. Ale byl první hotov. Ondra v klidu vstával a snídal. Já držela tempo s panem domácím, jak se na správnou manželku sluší. Ondra nespěchal a vyrazil asi půl hodinky po nás. Evidentně se mu moc nechtělo.  Celou cestu jsme na něj viděli, byly tam jen ty šílené kaktusy a drobné kamínky a horko. Ondra šel a nesl si s sebou kromě toho šíleného báglu ještě také větev. Ondra má fóbii z hadů a po cestě mu došlo, že by tady mohl konečně jednoho potkat, takže měl cestu dvakrát náročnější než my, protože za sebou musel umetat hadí stezku.

Nahoru jsme to nakonec vyšli – ve dvě hodiny! Šli jsme to asi 8 hodin. Byli jsme úplně hotoví, tedy já s Ondrou, pan domácí byl zcela čerstvý a funkční.

A nahoře, že to tedy roztáhneme a šup do vzduchu. Pan domácí si chtěl Ondru po takovém výšlapu trochu udobřit a tak k našemu překvapení pravil „hele, já odlítám vždycky první, hezky si to nahoď dneska ty!“ Ale nechoď moc doleva, je tam trochu rotor, aby tě to nemlasklo hned zpátky. Ondra vystartoval za pomoci pana domácího, který mu držel padák, aby se mu šňůry nezamotávaly do kaktusů a hned si to našínoval doleva a za chvilku už byl opět na startovačce. Takže došlo ke standardnímu startu. Podrželi jsme nad kaktusy padák panu domácímu a ten odletěl.

Byla to nádhera, nahoře nebylo takové vedro, skvělý rozhled na tu vyprahlou krajinu a my byli hlavně nahoře a už nás čekalo jen sletět dolů.

A najednou, pan domácí byl v dálce před námi, poměrně dost vysoko, na zemi bílá tečka, naše auto a najednou se padák panu domácímu začal mírně vlnit. Před ním se v jeho výšce začalo něco přibližovat a najednou, asi 300 m před ním proletěly dvě stíhačky :-).

Ta fléra dole ve vysekaném kruhu vůbec nebyla přistávačka, což bylo samozřejmě panu domácímu jasný, ale potřeboval se nějak zbavit mého strachu ze zákonů USA a toto byla vynikající cesta, jak mě zbavit obav. Byla to orientační fléra amerického letectva, protože jsme byli ve vojenském pásmu Spojených států, jak jsme následně zjistili z mapy (naštěstí z mapy a nikoli z vazby). Takže jsme tam nahoře stáli a slyšeli pana domácího do vysílačky (kterou jsme tedy používali také asi tam, kde to není úplně košer) – okamžitě to nahoďte a poleťte, jdu dolu.  Jako fakt? A proč? :D

A protože jsme byli opravdu poslušní, tak jsme to tedy nahodili. Respektive, já držela Ondrovi padák, aby se mu nezamotal do kaktusů, protože jak se položily šňůry na zem, okamžitě jich byla většina spojená mezi sebou malými ostny a Ondra odletěl dolů. Je asi zcela jasné, že už tam nebyl nikdo, kdo by mi taky zdvihl padák. Neměla jsem už vodu, protože nás čekala přece už jen cesta dolů, bylo tam zase neskutečný vedro, hlavně v tý helmě, kterou jsem měla sto chutí praštit někam do kaktusů a po cca deseti pokusech to zvednout jsem ho prostě zabalila a vydala se ze Sněžky dolů.

Když člověk tak nějak přirozeně následuje svého muže, někdy by si přál, aby byl třeba rybářem. Nebo lepil modely. V každém případě, vzdušný prostor USA není vůbec tak dobře hlídaný, jak by měl– nepřijeli, nepokutovali, nebo jsme jim naštěstí za to prostě nestáli :).

 

15 komentářů to “Jen tak – dobývání Sněžky v Nevadě”

  • katka1:

    Tak to moje cestování s mojí polovičkou po Zakarpatí v roce 2001 bylo dost slabý odvar. Ale tenkrát mi to připadalo děsně odvážné, v kontextu toho, jak nás všichni dobří lidé varovali před mafií a vojenskou policií a gangstery a medvědy a vlky …

    • kupicek.mar:

      Jééé, Katko, to by se mi taky líbilo, tak „tam jsem taky nebyla“ :-).

    • hanaka:

      My 2003 a 2004 projeli Rumunsko, jeli jsme přes Maďarsko stopem a tak se pohybovali i po Rumunsku. Varování stejné, ale lidi úžasní, hned první stop v Rumunsku – farář, který nás ubytoval u sebe doma a úžasně pohostil. Fakt strach jsem měla 3x – jednou, když jsem kousek od maďarských hranic nastoupili ke dvěma maďarům, kteří s námi zatáčkami jeli snad 160. I pan domácí byl bledej, já se jenom hystericky smála. V téhle rychlosti zabrzdili přímo na hranici, tam nás vysadili a odsvištěli pryč :-) S policajtama to ani nehlo, takže v místních podmínkách zřejmě normální :-) pak opět zážitek z Maďarska – 2 dny zalezlí u silnice ve stanu, protože v kuse lilo a najednou kroky, pan domácí vystrčil hlavu a tam 2 Maďaři z klackama na něj valili něco maďarsky :-) ale nakonec nás nechali. A potřetí, v Rumunsku, to jsme stopli místní mafiány, taková vizáž obchodníků s bílým masem a najednou zcela sjeli z cesty a vezli nás na svoji chatu. Nakonec z nich vylezlo, že se chtějí jenom pochlubit a udělali nám dokonalou prohlídkovou jízdu po celým městě a ještě nás dovezli asi 30 km za, přesně kam jsme potřebovali :-) Jóó, kouzlo vzpomínek :-)

      • kupicek.mar:

        Další lákavá destinace :-)

      • Rumunsko je pro mě vždy nostalgický, ani tam nemusím jezdit, stačí otevřít si fotky Stefana Bély nebo Vlada Dumitrescu a jsem úplně naměkko :)

      • katka1:

        U sedláka jsme taky přespali. Reálné dřevěné vidle jako z filmu Kráva. Šestiletá kráva, přesná kopie švýcarského hnědého skotu, podle hospodáře „óčeň molodaja“. Společná pastva všech krav ze vsi a večerní návrat, kdy každá kráva ví do které chalupy odbočit. Domácí sýr pro odvážné, konzumovatelný jedině s domácí samohonkou.
        Jo a taky prvoligový fotbal v Mukačevu … byla jsem tam s fotbalovým funkcionářem :D

  • kupicek.mar:

    Máte opravdu na co vzpomínat. Mám taky pár zážitků z českých hor, kdy jsme s dcerou nestíhaly za světla dojít na určené místo a dobří lidé kvůli nám pak nešli spát. Ale jsou to zážitky, na které už dnes vzpomínáme s úsměvem, i když tehdy nám, především mně, do smíchu nebylo, dcera byla ještě malinká. Ale NIKDY na to nezapomeneme. A VOTOMTOJE :-). Kláro, máš alespoň pestrý život, fakt :-).

  • hanaka:

    Tak tohle mě odrovnalo, já vždycky vzpomínám, jak mě pan domácí chtěl na jedné z našich prvních společných procházek utopit v bažinách, ale tohle teda! :-)

    • :D haha, a to mám v rukávě 53 km po Krkonoších na běžkách v zákazu vycházení, kdy tam s námi byli ještě další dva dukláci, rozuměj tři reprezentantí v něčem (což znamená namakaný borci) a já a jak jsme přišli na Luční, kde bylo zavřeno a pan domácí se otočil – to už ti dva borci měkli, že nejsme másla a jedem až do Rokytnice – venku nebylo vidět na krok a tyče byly metr naváté. Naštěstí se nám zželelo místního číšníka, který tam měl po měsíci přítelkyni z Ostravy a vzal nás na pokoj. Tehdy mi slezly všechny nehty u nohou .). Nebo cesta po Lichtenštejnsku na kole, nahoru na pass po celodenním jetí, kde vlevo vůbec nic nebylo, jen díra dolů a vpravo sklála a v ní silnice a sama od sebe nám zastavila dodávka, že nás vezme i s kolama, ať si nasedneme – a Ondra – ten samý co v článku, si dupl, že to ne, že problémy jsou od toho, aby se překonávaly. Pak jsme tou dodávkou jeli 25 minut nahoru. Nebo cesta do poradny po termínu ve voze s koňma. To jsou ale jen perličky každodenního poklidného života :)

      • hanaka:

        Perličky každodenního poklidného života :-) A v poradně muselo být teda veselo, jestli viděli váš příjezd :-)

        • Oni se s tím moc nemazali, viděli nás z okna, lékař už se ani nepřevlékal do eráru, zvedl telefon a fičela jsem po termínu sanitkou do porodnice :D.

          • katka1:

            Taková škoda.
            Jak romantické by bylo porodit na voze a do chalupy se vrátit ve třech.
            Pokud možno za jásání početného davu babiček a tetiček :D

            • Už ve čtyřech, pan domácí s Ester pak cestou domů strašně zmokli, ale strašně a já jela sanitou a při příjmu jim říkám – úplně to vidím jako dneska – tak jo, tak to zkontrolujeme a pokud to nebude k tomu, tak bych s dovolením jela domů. A pan doktor se otočil a říkal – aha, a jak? A já na to naprosto přesvědčeně – vlakem :D. No, na vlak nedošlo, byla jsem moc měkká :).

Přidejte komentář