Knihy
e-knihy Domácí mlékař
FB skupiny

e-knihy

Domácí mlékař

Archivy
Rubriky
Nový Domácí pekař
Domácí mlékař

Archive for the ‘Bramborová jídla’ Category

Celý den pečení a zpracování mléka a tak nebylo tolik času na vaření. Proto jen velmi rychlý bramborový salát, který se nenechává uležet. Bramborových receptů je mimochodem tady na stránce obrovské množství a já se jím pomalu propracovávám a připravuji kompletní souhrn všeho, co se za těch mnoho let z brambor v kombinaci s celozrnnou moukou, ovocem nebo zeleninou nashromáždilo. Bude to kompletní bramborová kuchařka do sbírky, graficky vyvedená stejně jako mlékař či pekař (ukázka viz níže), tentokrát však s barevnými fotkami ke každému receptu, se spoustou historických bramborových receptů a zajímavostí týkajících se brambor a bude v digitální formě. Přeci jen, kuchařek je na trhu velké množství a barevná tištěná není pro malonakladatele zrovna sázka na jistotu. Za komentáře, zda byste poměrně rozsáhlý souhrn všeho, co se týká brambor, uvítali, budu moc ráda.

Read the rest of this entry »

Drobné radosti lidského života jsou často přijímány jako samozřejmost, o kterou není třeba pečovat, což se mnohým stává osudovou chybou. Velké věci i velké radosti většinou nemají dlouhé trvání, ale ty každodenní drobné, kterých si moc nevšímáme, mají většinou dalekosáhlé důsledky. A tak od té doby, co přišel syn, že by chtěl lítat a naplnil tak mou noční můru posledních 16 let, raduju se z létání mužského osazení rodiny několikrát denně. Nejprve, když je správný vítr (rozuměj, fouká to na nějaký vhodný kopec) a oni každý den jak o Vánocích chystají ty obrovské bágly, podruhé, když letí a ve vysílačce člověk slyší jejich euforické stavy (nijak se to časem nezmenšuje), zatřetí, když vím, že mě do toho nenutí, a že mé pětileté paraglidové intermezzo je nenávratně pryč a nikomu to nevadí, protože za řidiče a servis jsou raději a pak samozřejmě ta největší radost. Když odletí a zpoza xx km, kam už nedosáhne vysílačka, čekám s telefonem v křečovité ruce, a když poprvé zazvoní, můžu Hugovi sedícímu vedle mě a neustále mě uklidňujícímu sdělit – jeden žije! A jak praví známé pořekadlo, když prší, je lépe se usmívat, než mračit, protože i když se budu mračit, pršet nepřestane, je to stejné s létáním. Ale za tou usměvavou a přející maskou je často obrovské množství racionality a iracionální já je stále uvnitř, sevřené a čekající na večer, až se člověk uvolní a řekne si – fakt hezký den to byl :)

Read the rest of this entry »

Bezlepkový týden pokračuje a už nyní můžu slíbit, že například toffifee je také bezlepkové, a že se nám podařila skvělá kombinace ingrediencí, aby se vytvořil karamel velmi podobný právě tomu na tofifee. Ale to až zítra. Dnes to budou bezlepkové ovocné knedlíky – s rebarborou. Read the rest of this entry »

Je to už několik let, co se zeptal Hugo pana domácího, jestli dokáže napočítat do 500 za 5 minut. Když byl pan domácí u cca 450 vešla do místnosti Eliška, naše děvečka, obhlédla situaci, poptala se, co se děje a začala skandovat panu domácímu před obličejem – „Chuck Norris, Chuck Norris, už jsi skoro jako on, ten napočítal 2x do nekonečna!“.  Děti byly nadšené a díky Elišce tu tehdy mezi nimi vznikla Chuckonorrisománie. Naštěstí, tak jako většina mánií, měla krátkého trvání. Jenomže tento týden s tím zase někdo přišel a je to tu zase. Ráno se probouzíme s Chuckem Norrisem (Chuck Norris se narodil ve srubu, který si postavil vlastníma rukama),  usínáme s Chuckem Norrisem (Proč se země točí? Protože jí to Chuck Norris přikázal), Chuck Norris je mezi dveřma, na záchodě, je všude a to ho nikdy neviděly. Do toho už nám lezou různé češtinářské a matematické poučky úplně vším. Jsou potvory taky všude a začínáme z toho trochu šílet. Skloňování Tolstého (zklamání pana domácího, že ho Ester neřeší proto, že ho čte, ale protože řeří Tolstoje versus Tolstého), vidy, výrazy, konstrukční úlohy, kružnice opsané a vepsané. Příčestí minulé má tolik možností, poznáte například, jestli jsou zde všechny věty napsané správně? Read the rest of this entry »

Když je říjen, je jasné, že dýně je na denním pořádku. S tím se nedá nic dělat. Je jí hodně, dá se připravit na spoustu způsobů, dá se použít spoustu druhů dýní, patizonů, tykví vůbec. Dnešní jídlo je obyčejná kabotcha, neboli zelené hokaido, která má tvrdou kůru a světlejší dužninu. Kromě poloviny jedné velké dýně Kabotcha, potřebujeme ještě dvě cibule, 200 g celeru, 100 g petržele, 4 papriky, nejlépe různě barevné, 4 větší rajčata, sůl, pepř a olej. Na brambory jsou pak třeba brambory, olej, olivový olej, balzamikový ocet, sůl, pepř, palice česneku, čerstvá saturejka, dobromysl, máta peprnná, tymián a rozmarýn.
Read the rest of this entry »

Dolomit by vůbec neměl radost. Sýry jsou už přes rok v solné lázni a nemůžu a nemůžu se dostat k pokračování sýrového seriálu. Místo toho máme 60 litrů mléka denně a sýry dělám. Stejně tak pečlivě zkouším různá nová zákoutí místní krajiny, vařím co mě napadne, děláme různé jarní medy, nepouštíme počítač a je nám dobře. Až na tu práci a Elišku někde v lese, kde sází stromky a dostala interní přezdívku „sekeromotyka“. Taky jsme pořídili nový rýč a nové rycí vidle, které pan domácí vzal, zabral a bylo po vidlích. Pan domácí jednoznačně vlastní to, čemu se říká cit, tudíž tím, že by cit nebyl na místě to nebylo. Zem byla taky celkem kyprá. Nebyly to rycí vidle z žádné supermarketové akce, tak zase na násady a do bedny se starým železným nářadím. Někdy se člověk nechá zlákat no :-). Read the rest of this entry »

To počasí je naprostá rána pod pás. Já, člověk tabulkový a plánovač, který nejvíce času tráví plánováním, které ovšem velmi záhy bere za své a tak musí plánovač sednout a udělat plánování nové, což mu zabere většinu času a nezbývá již na samotnou aktivitu :), jsem si naplánovala, jak a kolik a na jak dlouho budu vyrážet ve svých teniskách a teď toto. Hugovi je to po ramena, my se brodíme nad kolena v těžkém sněhu, z dlouhých výletů jsou výlety kratší a někdy stojí člověk nešťastně na kopci, deset kilometrů od domova, dívá se z toho kopce na kopec domovský, všude mlha, fouká, sněží a přešlapuje několik minut v obrovské závěji a přemýšlí, jestli to ještě půjde dopředu, nebo to otočí a poběží zpátky. A pak člověk přiběhne úplně promočený a nejraději by odemkl dveře třeba v Mánesce v Praze, skočil do koupelny, nahodil páčku, vlezl do vany a pustil horkou vodu až po bradu. Zatím však na něj od stolu ihned po návratu křičí Hugo, že má hlad,( to Hugo křičí průběžně, každých deset minut během celého dne, jen tak cvičně) pan domácí i děti sice poctivě přikládají, ale koupelna je mimo dosah kamen a tak už je pěkně promrzlá a tak si člověk musí nechat zajít chuť. Ale tentokrát si řekne – že ne, že bude horká vana a basta. A vezme velkou černou vaničku od koňů, pan domácí nanosí vodu na kamna a člověk má hned pocit, že je na Vinohradech. A do toho přestane Hugo křičet, že má hlad, odchází ve svých pěti letech ladným krokem pro stativ, ten si beze slova šteluje, pak jde pro foťák, připíná ho na ten stativ a začíná fotit po místnosti. Zcela konsternovaně ho pozoruju z vany a pak, ještě než se ponořím, tak slyším, jak říká Kvídovi – hlavu uříznem, prsa necháme ….-).  Má to srovnaný už v pěti hoch, za deset let to bude vše mnohem náročnější :) Read the rest of this entry »

Ovocné knedlíky, to je naše. A ty podle paní Machové! Kdo je paní Machová? Nebo spíš, kdo byla paní Machová? Paní Machová už nežije. Byla to modistka nebo kloboučnice? Vyráběla klobouky a to ne  takové ty v řadě, nýbrž ty na zakázku, hezky naměřené. Když jsem se podívala na tuto malinkatou paní, okamžitě mi naskočil obraz první republiky, ovšem to bych jí křivdila. Byla mladší. Byla věkem mých prarodičů, kteří se narodili v první desítce minulého století. Strašně malinká a strašně milá.  Neustále vypadající o dvacet let mladší, než skutečně byla. A její dcera je naše jakobabička, která vozila svou maminku s její sestrou, o pár let starší – rozuměj tedy kolem 85 a více, na každoroční zájezd do letních Krkonoš. Tam obě dámy na jejich apel zanechala  – vypadaly naprosto jako dámy, a ony si  užívaly zasloužený odpočinek, tak tato dcera jezdí do chaty nad námi, vozí dětem čtvrtky a nedělá na ně ťu´tu´tu ňuňuňu, vozí jim beránka k velikonocům a děti u ní rády pobývají.  :). No a taky nám dává ochutnat své obědy a jeden z nich mě kdysi nadchl – totiž těsto na knedlíky maminky. Těsto se liší tím, že není ani kynuté, ani bramborové, ani tvarohové, ale bramborovo-tvarohové.  Poměry neznámé – „neblázni, dělám to od oka“. Read the rest of this entry »

Přiběhnete domů, zujete tenisky a pouštíte se do salátu a máte do něj dát kyblík majonézy – no ono se vůbec nic nestane, když to není každý týden – ale můžete mít nějakou obsedantní představu, že stane a tak přemýšlíte, jak bez ní. Nebo nemůžete, případně nechcete vejce. V tomto případě lze velmi dobře zkusit odlehčenou variantu – částečně odlehčenou, protože olej k bramborám stejně přijde. Read the rest of this entry »

U nás je to vždy dost fofr. Někoho něco napadne a pak to lítá. Tedy, když napadne něco pana domácího, rád by, aby to lítalo mnohem pomaleji, ale nemá moc šanci. Když už to vysloví, většinou už akce nabere rychlé grády. Snad už si zvyknul ?! :-) Chybí nám k naší naprosté spokojenosti jeden kůň, abychom mohli vyjet všichni a Ester, protože se nebojí, postupně cestovala z poníka výš, až skončila na Slávě – slezské noričce a málem by jí i zůstala nadále, tato klidná a pomalá kobyla, kterou vyfasovala, protože si nijak nestěžovala a poslušně jezdila s panem domácím, beze slova odporu. A tak se jí pan domácí rozhodl pořídit vlastního koně. Někdy v budoucnu. Na jaře. Až sleze sníh.  Jenomže nekupte to, když se namane, a když neslavíte Vánoce skrz dárky a ty se nabízejí tak nějak samy, kdy je dát a kdy ne. Když roztočíte ruletu. Buď to vzhledem k minulosti bude problém nebo to bude životní vztah. Read the rest of this entry »