Knihy
e-knihy Domácí mlékař
Archiv
Rubriky
Poslední témata
Nový časopis Mlékonoš
Domácí mlékař
Odběr novinek
fb twitter instagram
Login

Register| Forgot Password?

Posts Tagged ‘dýně’

dscn4718okVždy jsem si představovala, že když se děti vrátí ze školy, následují klasické otázky. Jaké máš známky, co dneska bylo a dítě odpovídá většinou – ale nic, nebo dobrý. Naše dítě je celkem sociálně inteligentní a velmi záhy pochopilo, že když všichni čekáme, až se vrátí, jsme připraveni poslouchat cokoli, hlavně, když bude vyprávět. A ona poctivě vypráví. Ve škole došlo k otázce, jestli přijede do školy na koni. A pak už jsem nestačila vůbec sledovat vlákno. U stolu se rozproudila velmi živá debata na téma Embador, totiž Esteřin kůň a jeho sociopatické sklony. Embador je značně závislý na Ester. Pokud přijede do města, je vzorný. Když je u něj Ester. Jakmile se vzdálí, Embador je schopen rozkopat kolem sebe vše, co se rozkopat dá a jakmile tam nic takového není, začne se prokopávat pod sebe. Ester se tedy vzdálit nesmí. Pan domácí ale byl bohužel na třídních schůzkách a viděl školu, tudíž s Ester asi deset minut pro ně naprosto racionálně, pro mě zcela iracionálně probírali, v jakém patře je nejlepší místo na to, aby tam Embador přečkal Esteřinu nezbytně nutnou nepřítomnost, totiž pobyt ve třídě. Pak Ester přišla s tím, že mají nový výtah, který není určen pro studenty, pouze pro převážení nějakých velkých kusů, například Embadora. Problém je, že pak v tom výtahu nejede žák, ale školník. Školník a Embador. Na to pan domácí pravil, prima, to je dobrá záloha, ale myslim, že zvládne schody. Takže až někde bude titulek – školník udupán ve výtahu koněm, tuším, že půjdu zkontrolovat pastvinu.

Dýňové koule s rýží

Read the rest of this entry »

dscn4690okKdyž jsme včera jeli s panem domácím s knížkama na poštu, jela jsem na kole, mrzly mi ruce v nedokonalých rukavicích a v nefunkčním prádle – teda ono funguje, ale teď se prodává i funkční a toto není tohle funkční prodávané, tuším teda, že bude objektivně nefunkční, fouká mi všude a klouže mi kolo, říkám si – nebreč, příroda trpí. Potřebuje to jak sůl. Ale nějak mě to neuspokojuje. Včera dopadl náš běžný rituál zcela netypicky. Ráno zahlásím, že někdo musí na poštu. Ticho. Pak se zeptám pana domácího, jestli pojede. „Já?, no nevim, moc se mi nechce“. A zase ticho. „No, mně se taky nechce, já na to“. Pan domácí, „tak já pojedu“. Já na to, že ok, že jedu. Pan domácí „tak pojedem oba“. To je úplně nejlepší řešení, když se něco nechce jednomu ani druhému, je ideální, když to jdou dělat oba. Ale nefunguje to vždy. Třeba když zahlásím, že je potřeba umýt nádobí, nechce se nikomu a málokdy umývá nádobí více lidí než 1. S nošením dříví je to velmi podobné. Asi budeme intelektuální rodina, nikomu se nechce fyzicky pracovat. Zvlášť, když je venku vedro nebo zima, nebo když prší, nebo sněží, nebo je tma nebo silný vítr, nebo hrozně paří slunce anebo je tak hezky, že je to vyloženě škoda vyplýtvat na práci. Ale teď nám několik prací ubyde, např. konečně zmrzla koupelna, ubylo jedno topení. A za chvíli zahlásí pračka, že v téhle teplotě nepere, takže i praní ubylo. A včera se ptala zcela seriozně Jentl, jestli bysme nezvládli hibernovat. To by vůbec ubylo spoustu práce. No, ale kupodivu nikdo nechce, aby se přestalo vařit, takže přidávám jeden zeleninový recept. Read the rest of this entry »

Jestli je známkou stárnutí to, že si člověk vzpomene, že má výročí svatby, tak potom evidentně stárnu. Protože jsme měli dvojitou svatbu, většinou jsme se o výročí dozvěděli díky tomu, že nám zavolal švagr. Pár let nevolá a tak tento den vždy jen proběhl.dscn4393ok

 

My věděli, proč chceme svatbu na VŘSR, aby se nám to dobře pamatovalo, ale utli nám tehdy tipec – bylo plno. Tak to bylo šestého. Letos jsem si vzpomněla a pevně doufám, že pár následujících let u toho zůstane. Že to třeba nebude gradovat ve formě případného těšení, nedej Bože nějakých příprav. Pak je ale zase pravděpodobnost, že člověka navštíví strýček Alzheimer, a když už dojde k nějakým přípravám, zapomene z jakého důvodu. Není od věci si asi hýčkat vždy právě tu situaci, kterou člověk zrovna prochází. Brali jsme se na Vyšehradě a byla jsem strašně mladá. Teď jsem o dost starší a musím říct, že být v té situaci znovu, rozhodně neváhám a rozhodně bych nevolila jinak – tedy nemyslím ani Vyšehrad, ani ten slavnostní akt, který se stal sám o sobě poměrně trapným – nějak si na ty tanečky kolem nepotrpíme, ale do toho svazku jako takového bych určitě šla zas a znovu). Read the rest of this entry »

Nedávno jsme opět doma zkoušeli, kdo ještě slyší jaký tón a kdo už ne. Kdo už zestárl natolik, že se ho dané decibely netýkají. Je to často velmi dobré mentální cvičení, vřele doporučuji. Občas si tak vzpomenout na decibely, které ještě naše děti slyší a my už ne. A které nikam nemizí, jen nám z doslechu. Stále je tu spoustu věcí, které zrovna nejsou v našem úhlu vnímání.

Žádné vtipné a veselé historky před receptem připraveny nemám, neb náš život plyne zcela fádně. Příjemně fádně. První měsíc školy se přehoupl do druhého, skoro již do třetího a vše se vrací tak nějak k normálu. Pan domácí sice glosuje naši  situaci doma větami typu „Děti ticho, Klára se jde připravovat k maturitě!“, to když usedám za horu učebnic, když chci pomoci s vyzkoušením na dalších několik xxx písemek. Fakt je stále píšou! A taky stále hází granátem, na známky. A pak taky přijeli známí a oznámili nám, že jedna paní ze studijního v jedné nejmenované vysoké škole končí, protože už toho má dost. Vše snesla, ale když začaly chodit na studijní zapisovat děti jejich matky, to bylo poslední kapkou! A tak se vědomě brzdím, aby má invence skončila u svačin, abychom se mohli i nadále těšit celé dopoledne, až se vrátí dcera odpoledne ze školy a bude nám celé odpoledne vyprávět, co dělala celé dopoledne. Máme to místo FL Věka a zatím nám to jde všem k duhu. Read the rest of this entry »

Poslední týden jsem se socializovala. To znamená, že alespoň 1x za tři dny zvoní telefon. Tuto frekvenci ovšem opět snížíme, neboť je definitivně vybrána Česká Pošta a její online aplikace jako partner pro rozvážení pošty. Otázka je, jestli po tom, co mě aplikace několikrát odmítla přihlásit s hláškou – zavolejte 0800xxx a tam mi sdělili, že volám mimo pracovní dobu, po té, co mi pan zástupce po celém dni ládování adres sdělil, že bohužel smlouva, co se mnou sepsal se po cestě do Ostravy České poště ztratila a v ládování dobírek nemohu pokračovat, poté, co mi systém většinu adres hlásí jako neexistují, na které se možná zásilka nedoručí a poté, co mi pomáhaly děti a já našla dnes na obálce vytištěný štítek se jménem „Dyta“, přemýšlím, zda-li se nestanou partnerem raděj české dráhy, já si nekoupím celodenní jízdenku a nebudu ty obálky rozvážet sama. :) Read the rest of this entry »

Některé dny jsou jako na potvoru. Ale vše je relativní a zase jsem si vzpomněla na ten báječný příběh od Anthonyho De Mella

o jednom sedlákovi, kterému utekl nádherný hřebec a všichni ho litovali, řkouce – „ to je ale smůla“ a milý sedlák na to  odpovídal „smůla nebo štěstí, kdo ví?“  Hřebec se mu za pár dní však vrátil a přivedl s sebou stádo divokých koní. A vesničané přicházeli se svým „ to je ale štěstí “ a milý sedlák na to  odpovídal „štěstí nebo smůla, kdo ví ?“  Zdatný sedlákův syn začal divoké koně krotit a jeden z koní mu ošklivě zlomil nohu. A přicházeli vesničané to je ale smůla“ a milý sedlák na to své „smůla nebo štěstí, kdo ví?“  O pár dní později projížděli krajinou vojáci a verbovali do války, ale brali jen bojeschopné mladíky a tak byl syn sedláka ušetřen a vesničasné přišli se svým štěstím, na které jim sedlák odpovídal se stoickým klidem „štěstí nebo smůla, kdo ví? “

Včera jsem jela na poštu s knížkami plateb, které se uskutečnily až nyní a už dva km od chalupy se mi nějak zatavily brzdy do ráfku. Kdyby mě v tento moment měli rozdělovat do dvou skupin – pro chytré a pro silné, vyhrála skupina – pro silné. Brzdy jsem od ráfku nějak dostala a dojela dolů téměř bez brzd. To téměř je tam důležité. Jakmile jsem je, už naštěstí, nedaleko pošty použila, kolo mi bouchlo a já byla bez stěžejního dopravního prostředku. Ale protože tu máme kraj cyklistů, kterým jejich stará a nepotřebná kola dělají doma v kolové kůlně nepořádek, odmítají taková kola prodat, neboť by se za prodej styděli, přijde jim vhod, že si tedy po chvilce přemlouvání někdo jejich kolo odveze. A tak jsem se zpátky domů vezla na úplně luxusním specializovi, jehož jedinou vadou bylo příliš tvrdé pánské sedlo a to, že mi ho po přijetí domů okamžitě rozebrali. Není úplně špatné žít v oblasti plné nadupaných sportovců. Read the rest of this entry »

Protože rostou ještě krásné houby, dnes recept na trochu jinou smaženici. Tytou houby jsou dělané bez vajec, s indickým kořením.

Na jídlo potřebujeme (neuvádím přesné množství surovin, neboť vše se odvíjí od množství hub, které máme): olej, sůl, houby (bedly a hříbky), cibule, pórek, čerstvá červená paprika, dýně, červená paprika sušená, 7 druhů koření, koření dalmakhaim masala, pepř, mouka.

Osmahneme cibulku nakrájenou na proužky, přidáme houby, osolíme, necháme houby pustit trochu šťávy, přidáme nakrájenou dýni, papriku, opepříme, přidáme indické koření, zamícháme, zaprášíme moukou a podlijeme trochou vody. Vaříme tak dlouho, dokud nejsou houby a dýně měkké. Pak přidáme nakrájený pórek, opět trochu provaříme, dokořeníme a podáváme s teplou vekou.

Když je říjen, je jasné, že dýně je na denním pořádku. S tím se nedá nic dělat. Je jí hodně, dá se připravit na spoustu způsobů, dá se použít spoustu druhů dýní, patizonů, tykví vůbec. Dnešní jídlo je obyčejná kabotcha, neboli zelené hokaido, která má tvrdou kůru a světlejší dužninu. Kromě poloviny jedné velké dýně Kabotcha, potřebujeme ještě dvě cibule, 200 g celeru, 100 g petržele, 4 papriky, nejlépe různě barevné, 4 větší rajčata, sůl, pepř a olej. Na brambory jsou pak třeba brambory, olej, olivový olej, balzamikový ocet, sůl, pepř, palice česneku, čerstvá saturejka, dobromysl, máta peprnná, tymián a rozmarýn.
Read the rest of this entry »

Mé poštovní zkušenosti z poslední doby jsou velmi rozmanité. Z toho obrovského množství zásilek se zatím vrátila jedna, kde jsem měla zcela jasno, proč se vrátila. Poslala jsem dobírku 2x. To byl okamžik, kdy jsem začla vyrábět tabulku. Ale tabulka je na nic, když na obálku nenapíšete jméno ulice a pak také je dobré, posílat s dobírkou v tom lepícím pytlíku vyplněnou složenku. Ale stane se, poučení pro příště. Navíc tu máme Elišku, která dnes pozvala neprozřetelně děti do cukrárny a tak vzaly za  mě dnešní jízdu na poštu. Pozvala je po večerní seanci u stolu, kdy děti rozloučivší se  lákaly Elišku, aby se připojila k jejich hře – Na chuť. To se hraje jednoduše. Lehne se prý do postele, zhasne se, zavřou se oči a jeden po druhám barvitě vysvětlují, co by si zrovna daly. Kdo první vstane a odebere se ke zdroji jídla nebo řekne „už dost“, prohrál a hra končí. A Eliška, která si na cestu pro jistotu připravila krabičky – ale nesmíte si myslet, že to jsou krabičky jako u krabičkové diety. Není jich pět na den, je jich 5 na hodinu a nejsou to krabičky, ale krabice, tak Eliška tuto hru hrát nechtěla, protože by naprosto jasně prohrála. Je to nespravedlivý. Já si nedám lívanec a mám hlad a jinak se vůbec nic nestane. Eliška si nedá pět lívanců a shodí 5 kilo!

Takže už je mi jasný, proč mají ráno takovou chuť k jídlu, hrají hru na chuť a tak jsem se ráno nechala inspirovat. Inspiroval mě Salvatore Cuomo a jeho Fun-Fair Fritters – Frittelle Luna Park . Ale dopadlo to jako vždy. Stála jsem v kuchyni, přemýšlela o jeho pouťových fritelích a udělala dýňové lívance. Tak je to pořád.

Pokud vlastníte sweet squash, neboli cukrovou dýni, která není příliš vhodná na vaření, ale skvělá na pečení, protože má masité těsto a hodně intenzivní dýňovou chuť, rozhodně doporučuji tyto lívance. Recept je samozřejmě možné vydělit, pro získání menšího počtu lívanců, Caso si ho může případně vynásobit :). Read the rest of this entry »

Letošní úroda není nic moc. Brambory vyorala prasata, skleníková a fóliáková rajčata konzumujeme, máku a česneku hodně, ale ostatní trochu vzalo za své. Co však přežilo s úspěchem několikaměsíční absenci zájmu o zahradu a nasměrování veškeré energie do připravované knížky (mimochodem, není to už v mých rukou, což je náročné, ale pevně doufám, že těm druhým rukám mohu věřit a vše je otázka pár dnů… 3) – tak mou letošní laxnost naprosto bez problémů přežily dýně a patizony.  A tak toho nyní, když čekám a koušu si nehty, využívám. Dnešní formu patizonu vřele doporučuji. Read the rest of this entry »

Scroll Up