Večer když se rozsvítilo světlo před vchodem, vejít do dveří bylo jen pro odvážné nebo reálií znalé.
Ač jsem se už tenkrát snažil vědomě neubližovat všem tvorům zážitek z dětství mi zatměl hlavu a já jsem jednoho sršně srazil na zem a zašlápl.
Jedno z mnoha dětí tamního pana domácího stálo za mnou a zcela klidným hlasem se zeptalo „proč jsi ho zabil?“.
Odpovědět jsem nedokázal a jen hloupě koukal dítěti do očí.
Dodnes si to vybavuju v hlavě, vždy když se chci řídit pokřivenou zkušeností.
Dávná zkušenost byla následující: zoufalý úprk čtyř malých kluků před rozzuřenými sršněmi.
Ovšem potlačeno bylo to, co úprku předcházelo, totiž ohromně zábavné koulování hliněnými koulemi vletu do sršního hnízda, které se nacházelo ve stromu asi tři 
metry nad potokem.
Ten první útok, proti mírumilovným stvořením jsem tomu hajzlíkovi odpustil, ale s tím druhým se budu ještě dlouho vyrovnávat.
Něco málo o sršních zde
Sršni. Bojím se jich a proto jsem před lety vyhlásila dohodu – na co nedosáhnu můžeš sežrat bez nebezpečí napadení z mé strany. Ale když půjdeš po ovoci na které dosáhnu, půjdu po tobě. Z hlediska vědeckého je to samozřejmně pitomost, ale nějak to funguje, nevadíme si.
Sršni v hlavě. Možná jsou stejně užiteční…………………….ale bojím se jich……
Ty jo. Sršně jsou velmi inspirativní. Zejména stať o jejich rozmnožování mi dodala nové úhly pohledu v úvahách o smyslu života… :-)
Mirkuuu :-D Jo, vlastní kompost. Bejvávalo.
dobré téma, krásné fotky, takhle zblízka jsem nikdy neměla odvahu se podívat…dokonce ani na ty v hlavě, a že tam jsou! zdravím na kopec všechno živé
Já sice měl odvahu a zkoušel je fotit v létě, ale byli na mně strašně rychlí, tak jsem si počkal až trošku zpomalí ;-)
To bejvá. Já se musel srovnat s o něco horší karmou. Ale to není k psaní. To byla fakt hanba.
Michale vždyť víš, já taky nejsem žádnej Mirek Dušín , ale držim názor, než se šťourat v cizích sračkách je lepší přehazovat vlastní kompost.