Co noveho na kopci

Opět nastal podzim, kdy nejen, že se to kolem hemží takovými pošetilostmi, jako je spousta práce, ale navíc začíná klepat silně na dveře hluk. Čím dříve se stmívá, tím více jsou děti doma, navíc jsou doma víc, protože se více učí než o prázdninách a já i pan domácí se začínáme opět utíkat do svých uzavřených aktivit – být chvilku sám. U pana domácího to vypadá tak, že najednou z čistého klidu vystřelí od stolu a utíká pryč. Ptám se vyděšeně, kam jde? „Není tu Hugo – dodělat rychle kurník!“ :-)). Jinak se totiž v pravidelných intervalech otevírají dveře a nakukující hlavička Huga, stojícího za dveřmi z velikou gumovou palicí  kontroluje – „Je tu pan domácí ?“.  Když jsou s člověkem děti 24 hodin denně, nedá se nic dělat, někdy před nimi musí utéci :-). No a já jsem si vybrala na příští rok jednu moc povedenou akci, o níž je mi jasné, že jí nelze zvládnout :-), takže budu celý rok oblažovat v intervalech jednou denně, vždy po doběhu, pana domácího, zda se to dá uběhnout?  A taky jsem si našla moc pěkný, asi hodinový strečink, ale řekla jsem si, že se nemůžu takhle dlouho protahovat, když je tu takovej bordel, takže nejprve uklidim, abych na to protahování měla hezkej pocit. Na protahování zatím nedošlo :-). A tak se prodlužuje trochu doba mezi články, protože buďto ta všudypřítomná práce, nebo návštěva, nebo běh, nebo touha po strečinku a články šly trochu bokem.

A navíc jsem musela do Prahy do školy a druhý den se se mnou sešel pan domácí a děti v Lysý, na výstavě Kůň. Děti to navrhly a pan domácí neprozřetelně kývnul. My tam nikdy nechtěli! Nikdy nebyli! A už taky nikdy nebudeme! Ale děti, jako by nám četly myšlenky, hned ve vlaku na cestě zpátky, s velikými koženými kovbojskými klobouky za 80 Kč na hlavě a medailonkem s koněm na krku, sdělily nám – „To bylo parádní, příští rok jedeme, i kdybysme tam měli jet sami!“ A večer při příjezdu jsme zjistili, že čtyřhektarová ohrada se našim miláčkům zdála malá a uspořádali pořádný mejdan , všechny sudy s obilím poválené, jeden Bábel dokázal otevřít – umí otevřít obruč a sundat plastové víko a všude pšenice.  Koně se pásli poslušně vedel ohrady, takže jsme ještě za tmy chytali koně, lili do Slávy flašky oleje, protože jsme netušili, kdo pšenici sežral a Slávinka je na ní trochu náchylná a s hrůzou zjistili, že druhý den má Hugo narozeniny. A tak jen velmi rychlý dort.

Na tento dort je potřeba obyčejný piškot ze 6 vajec, 3/4 hrnku cukru, 6 lžic vody vlažné, 360 g mouky celozrnné přesáté pšeničné,2 lžičky prášku do pečiva,  trochy citronové kůry, dvou lžic rumu  a trochy vanilky. Na první náplň pak je třeba 250 g piškotů, dvě lžíce rumu, trochu moučkového cukru dle vlastní chuti a 100 g neloupaných mandlí. Navíc je třeba 200 ml smetany a 180 ml méka. Na druhou náplň pak 500 g tvarohu a moučkový cukr – dle chuti, vanilka na dochucení.  Na polevu pak 150 g čokolády na vaření, 100 g másla, moučkový cukr dle chuti. Někdo má raději hořčí, někdo sladší. A také nezbytných 6 listů sušené máty.

Jako první přichází na řadu piškot. Utřeme žloutky s cukrem, vanilkou, citronovou kůrou a postupně přidáme trochu rumu, vody, sníh z bílků a nakonec velmi jemně mouku a prášek do pečiva. Dáme péci do vymazané formy na velký dort. Pečeme při 180°C a hlídáme. Nepeče se velmi dlouho, za chvíli je hotový – stačí zkusit špejlí, zda se na ní nelepí těsto.

Mezi tím, co se peče piškot, nastrouháme piškoty na struhadle, přidáme rum, cukr, namleté mandle, smetanu a mléko a uděláme hezkou, netekutou, kompaktní hmotu. Tuto hmotu naneseme na první díl rozřízlého piškotu a hezky roztáhneme stěrkou, aby hmota udělala stejně vysokou vrstvu po celé ploše piškotu. Přidáme tvaroh umixovaný s cukrem a vanilkou a přiklopíme druhou částí piškotu.

Pak si rozehřejeme čokoládu na vaření spolu s máslem a moučkovým cukrem a přidáme do ní nadrcené sušené listy máty. Polevu necháme hezky rozpustit a když je rozpuštěná, necháme chvilinku odstát, aby nebyla horká a potáhneme jí dort. Obyčejnou gumovou stěrkou. Ozdobit lze listy máty.

5 Odpovědi to “Jeden takový dort”