Knihy
e-knihy Domácí mlékař
Archiv
Rubriky
Poslední témata
Nový časopis Mlékonoš
Domácí mlékař
Odběr novinek
fb twitter instagram
Login

Register| Forgot Password?

Posts Tagged ‘dalamánky’

Tak nám tady trochu nasněžilo. Znáte to pořekadlo „Na Hromnice, polovice píce? “. To není úplně pěkná říkanka. Obávám se, že letos to bude hodně dlouhá zima. Jestli jsme za dva dny v polovině a navíc nepřijde hromniční obleva, což asi nepřijde, vidíme to do dubna. Další takové hezké pořekadlo praví, že „Všechny cesty vedou do Říma“. Nevěřte tomu, opravdu nevedou. Všechny cesty vedou nad kolena sněhem někam, kde je ho ještě víc a navíc je to zpátky vždy do kopce. A taky by mě zajímalo, proč existují takové vymoženosti, jako je například balík do ruky, když je zároveň v pravidlech uvedená vyšší moc? Read the rest of this entry »

Dnes byl výborný den letošní  zimy. Skutečné zimy. Jak říká staré pořekadlo – Na Hromnice, polovina píce,  a protože je jen chvíle po Hromnicích, v podstatě jsme  kousek za půlkou zimy a ta se ukazuje v plné kráse. Venku to vypadá  jak na severním pólu, fouká nauvěřitelně, je dost pod nulou, mraky nízko – taková klasická zimní apokalyptická nálada. Ester co teď chodí dojit s panem domácím přišla domů jako sněhulák. A do toho zavolá řidič PPL : „vezu vám balík, za jak dlouho tam budete?“. Rozumněj, za jak dlouho nazujete boty, čepici, šálu, rukavice, běžky, rozmotáte hůlky a doběhnete si ty dva kiláky ke schránce? „Hurá, za patnáct, dvacet minut jsem tam“, slyším se vesele a jistě říkat do telefonu.

Zhruba za čtvrt hodiny mě  pálí na prsou, jsem po letošní líné zimě úplně bez kondice, mám pocit na omdlení, ostrý vítr a sníh řeže do tváře a já jsem teprve na  vrcholu kopce a dívám se ty necelé dva  kiláky dolů k silnici. O nějakém skluzu se mi může maximálně zdát. Prošlapávám každý krok čerstvými 40cm prašanu a zhruba v polovině zahlédnu dole na silnici blikající auto a tak se podvědomě snažím alespoň aby to jako běh vypadalo, čímž se znemožním zcela, protože  kdykoli se o to pokusím, lyže se zaboří o půl metru níž a já se jen tak tak udržím, abych nespadla na …… obličej :-).

A když k němu celá říčná doprošlapu, nejprve se deset minut omlouvám, že musel čekt a pak se deset minut snažím omluvit, že jsem nevypadala jako kachna vlastní vinou, že nejsem zase tak špatný  běžec, ale že to fakt nešlo. Řidič, který v poslední chvíli vystoupí z vyhřátého auta, típne cigáro – řekla bych, že je asi o deset let mladší než já,no, možná o dvacet :-), usměje se a místo pozdravu mi řekne “ no to vás nechaj, v takovým nečase? Že je nepošlete někam! “ . Já mezitím popadám dech. On pokračuje – „ale, aspoň budete mít pěknej zadek“. Já v rozpacích zadrmolím – no po těch čtyřech dětech to asi už moc neklapne! A on pokračuje „ále neříkejte! Jak vás znám…. !“. Okamžitě zaháním vyvstalou otázku – on mě zná?, přistihuji se, jak platím dýžko- což zase tak běžně nedělám, loučím se a ještě drahnou chvíli po odjezdu auta prošlapávám do kopce, sněhová vichřice z boku, -6, na zádech litinový tál do trouby na chleba – čti, tento celý báječný výlet uskutečňuji proto, abych domů dovezla nástroj pomáhající mi v další PRÁCI , který je navíc těžký jako kráva a usmívám se jak idiot. Read the rest of this entry »

Scroll Up