Co noveho na kopci

Tak máme za sebou druhé narozeniny. Když si Kvído vzpomněl, že chce jet na vodu, zdálo se mi to jako moc dobrý nápad. Pan domácí ale pravil, že to vůbec není špatnej nápad a v tom momentě jsem zbystřila.  Při postupném narůstání vody a nadstavu Orlice metr a půl jsem začala ztrácet jistoty. Ale pan domácí, který tyhle světské radovánky zvládá výborně byl nad věcí a porobený zemědělec, který jel s námi a přibral si k ženě  ještě jejich čtyři  děti byl taky zcela nad věcí. Ale co já? A druhá matka?

Každý výjezd z chalupy by měl člověk brát jako odpočinkový den. Většinou je to však zcela naopak. Budíček ve čtvrt na pět- po zaspání až v pět a pak super rychlý maraton dojení a zároveň oblékání dětí. Celkem svižná cesta na vlak a hurá do Týniště- (mimochodem docela zajímavý projekt, kdy za plotem dětského hřiště, tak aby na děti bylo vidět stojí tyto tři posilovací stroje ), kde půjčují kánoe. Jako čtyři dospělí a osm dětí jsme zabrali ve vlaku skoro jeden vagón, snědli si polovinu svačiny, děti se těšily a já měla nervová traumata. Celý život jsem jezdila jako háček s panem domácím. Pominu svou první v-t-j-zetku, kdy jsme posléze seděli v hospodě a já zcela nechtěně vystřelila panu domácímu nejlepší poklonu, jakou jsem mu asi mohla dát. Vyprávěla jsem dychtivě celému stolu, jak jsme se vždy řítili na nějaký šutr a najednou, najednou ta loď uhla….   Pan domácí byl vzadu po dojezdu docela zpocený a já vpředu nevycházela z údivu .-) Po čase jsme byli celkem pohodová loď. Já se naučila všechna ta potřebná hesla, kterými se na vodě disponuje a krom jedné vody, kde bylo příliš mnoho ženských, jsme si to celkem užívali. To však bylo před sedmácti lety.

Teď ti chlapi dali s důvěrou své děti do lodi dvěma matkám ve středním věku a naprosto suverénně nám sdělili – v pohodě ! Ty děti měly naštěstí vesty. A  to když nastoupíte ku 24 km dlouhé cestě,v lodi dvě děti, z nichž plave jen jedno a  to ztuha, koryto řeky má z osmi metrů jen dva a půl, protože zbytek jsou vrbičky a z těch dvou a půl jsou dva metry proud, který vás do těch vrbiček žene, tak si zase – po kolikáté už říkáte – proč já jsem si nevzala Pištu Hufnágla ……. jenomže to by ten život za moc nestál.

Nejprve si porobení zemědělci měřili kánoepak došlo na hádku o barvy a pak jsme vyjeli.

Děti byly nadšené, Hugo se občas oddával své oblíbené činnosti, ve vrbičkách jsem skončila jenom já – tedy s těma svýma dvěma dcerama, ale všechny jsme byly velmi disciplinované, žádná hysterie, obě dcery jsem pověsila na větev, abych mohla i nadále držet loď a pádlo, kteréžto mi pomalu začínaly ujíždět, pan domácí je nabral- tedy dcery, nikoli loď, tu nechal na mně, což bylo dost rozumný, když už jsem byla mokrá, byl na mě hodnej a já se mu omlouvala, že mu dělám ostudu :-)). On mě ujišťoval, že ne a Jentl  byla moc ráda, když nás dohnali dědeček- výborný kánoista  s babičkou, kteří přijeli posléze, protože jeli až od Prahy  a mohla si k nim  přelézt do lodi. Starší dcera, která měla položené pádlo na lodi a rozhlížela se kolem mi sdělila, ať se nebojim, že mi to jde výborně, a že se jí se mnou hezky jede!.-) Takovéhle úseky ale jela s panem domácím :-))

Porobení zemědělci byli taky v pohodě, pani domácí výborná, její nejmladší dcera  kánoi 3/4 cesty gondoliérovala a u nich to otočil  jen pán domu po úspěšných peřejkách, když už je měli za sebou, tak  se naklonili po proudu a trochu je to otočilo. Jenomže večer doma zjistili, že jejich hlava rodiny má naražené žebro a paní domácí mi psala, že to žebro se jí vůbec nelíbí, že by ho spráskala, to by viděl ! :-)) Za to, že je na sebe neopatrnej. Teď že musí o to víc makat a on tady bude sedět a naříkat a dělat jí nádobí, protože si bude vymýšlet různé lektvary ! :-)))

Jinak to bylo úspěšných 24 km do Hradce,  pak už jen cesta zpět vlakem a domů. Až bude po první srpnové dekádě a budeme všichni živí, tak to si udělám nějakou pořádnou oslavu.

4 Odpovědi to “Až skončí první srpnová dekáda, tak to oslavím !”