Knihy
e-knihy Domácí mlékař
FB skupiny

e-knihy

Domácí mlékař

Archivy
Rubriky
Knihy
Domácí mlékař
Kurzy pečení chleba

Domácí mlékař

Author Archive

Každý má asi nějaký oblíbený systém, metodu, jak uchovat bylinky na zimu. Ráda suším, ale ráda také mrazím a mražené každý tvoří a uchovává asi trochu jinak. Nedávno jsem slyšela o metodě rozprostření bylinek na plech nebo tác, zmrazení a následně jen celý plát vložit do sáčku a ulamovat. Read the rest of this entry »

Když člověk běhá delší vzdálenost, musí si najít nějaký dobrý zdroj jídla, něco, co mu sedí. Já mám hodně ráda raw tyčinky, ale ruku na srdce, trochu by mě zruiovaly,  a tak si je dělám sama a upřímně, zrovna u raw tyčinek není skoro poznat rozdíl a pokud, tak spíše pozitivní.
Navíc si člověk namíchá přesně to, co chce. Na fotkách hotové tyčinky vyfocené s jednou raw kupovanou originál (je nahoře).
Na tyto tyčinky lze použít jakoukoli ovocnou sušenou hmotu, datle, rozinky, meruňky atd. Přidávám kokos a kakaové boby, lze ale přidat i kvalitní kakao nebo čokoláda nebo ořechy nebo semínka.
Rozmixovanou hmotu vytvaruji a zabalím do papíru, nejlépe z jednné strany voskovaného a uskladním do lednice.
Na tyto tyčinky jsou třeba sušené meruňky, drcené kakaové boby a kokos. Nic jiného. Poměr cca 2:1:1

Read the rest of this entry »

V únoru ve sklepě dýně jako když najdeš a není třeba vařit z Hokaida jen dýňovou polévku nebo péci dýňové hranolky, dýně je skvělá i do chleba a nejen do slaného, klasického, ale nyní má u nás velký úspěch i sladký kvasový chlebíček.

 

Suroviny, které zde uvádím, vystačí na jednu formu na biskupský chlebíček (délka formy 21 cm). Read the rest of this entry »

Jak říkal kdysi Hugo Hromas, kuskus je taková prostitutka. A je teda fakt, že kuskus se u nás zase tolik nenosí, ale potřebuju zlikvidovat staré zásoby, potřebuju, aby se jídlo připravilo samo, protože noha v sádře a aby to tedy nebylo nic náročného. A přesně to vše zapečený kuskus splňuje.

Potřebujeme: 1 balíček kuskusu 0,5 kg,  větší cibuli,  1 balení mražené zeleniny, olivový olej, sojovou omáčku, sladkou papriku, trochu curry, špetku pálivé papriky, rozmarýn, sůl, pepř, 1 balíček tofu, 6 vajec a tři formy na malý biskupský chlebíček nebo jednu velkou formu či pekáček.

Nejprve vysypeme do mísy kuskus, přidáme do něj sůl, pepř papriku, rozmarýn, curry, chilli nebo pálivou papriku, trochu olivového oleje, sojovou ommáčku (cca 2 lžíce), přidáme a kostičky nakrájenou cibulku a zalijeme horkou vodu. Stále mícháme a dle potřeby přiléváme tolik vody, kolik kuskus pojme – postpně cca 1,5–2 litry. Hmota by neměla být vyloženě tekoucí, ale kukus musí být měkký a hmota kompaktní. Poté přidáme mraženou zeleninu. Nakonec přidáme 6 vajec a pečlivě promícháme. Read the rest of this entry »

Právě nastává období jablečných jídel, moučíků s jablky, které jsou uskladněné ve sklepě a dokud bylo venku hezky, nebylo ještě tolik chuti loupat a krouhat jablka. A když už je nakrouháno, oloupáno a peče se štrúdl, slupky, jadřince a zbytky jablek buď dáme slepicím, kravám a koním nebo z nich můžeme jednoduše vyrobit jablečný ocet.

Vůbec se nebudu snažit zastírat, že přinesu návod den po dni – to bohužel! Jablečný ocet je u nás věcí spíše intuitivní.

  • Nasypeme zbytky jablek do vysoké sklenice – nemusíme na ní mít víčko
  • Zalijeme převařenou vychladlou vodou – tolik, aby byly slupky ponořené
  • Přikryjeme plátnem a ovážeme provázkem nebo gumičkou
  • Necháme kvasit na lince, dokud si opět nevzpomeneme – 10 dní až měsíc (vhodné je občas zamíchat)
  • Poté slijeme přes síto co čisté sklenice – zde již víčko potřeba a uskladníme v chladu

Někdo po 10 dnech ocet slévá a nechává dokvasit bez jablek, já nechávám po celou dobu i s jablky.

Ve slité nádobě se na dně usazuje kal, který však není ničemu na závadu. Můžeme si hadičkou čistý ocet po ustátí jednou za čas přečerpat. Barva octu záleží na druhu jablek, která použijeme, čím červenější, tím logicky i růžovější ocet.

A jak ho použít?

Jablečný ocet je vhodný nejen do kuchyně, ale i pro tělo na běžné pití. Pokud ho chceme užívat vnitřně, je vhodné smíchat cca 2 žíce octa se sklenicí vody a vypít nejlépe nalačno. Má skvěle startovat metabolismus a dodat energii. Věřte tomu, že pokud dáte lžic octa více, budete se cítit okamžitě tak nastartovaní, jako málokdy – s kyselostí octa si prostě neradno zahrávat.

Jinak tedy detoxikuje tělo a štěpí tuky, štěpí tuky, štěpí tuky. Může nám pomoci trochu upravit vysoký krevní tlak, snížit vysoký cholesterol, ač kyselý – velmi pomáhá na snížení pálení žáhy – podobně jako citron reguluje kyselé prostředí organismu a hlavně nezapomeňme na to první – štěpí tuky!

Osobně velmi doporučuji jeden domácí prostředek pro dezinfekci a úklid. Pokud máme rozstřikovací láhev, naplníme ji jablečným octem a přidáme pár kapep (raději trochu více) – pomerančové esence. Tento prostředek je v kombinaci se švédskou utěrkou skvělý na dezinfekci a vyleštění pracovních povrchů a pracovního prostředí.

 

Několi sezón minulo a uběhlo opravdu dost času, ale tak to s blogovým životem chodí. Jak napsal kdysi Hugo Hromas – když máš co dělat, nemáš moc času o tom psát. Stránka si tady žije trochu svým životem, protože ten náš se rozutekl do všech možných stran, ale celou komunitu kolem stránky mám stále v hlavě a teprve nyní zase nastal čas, napsat něco, co by tu nebylo a co mě opravdu baví a má to pro mě smysl sdílet.

A také v sobotu začínají opět po téměř roce a půl pečicí kurzy, ten sobotní bude ve Svárově,nejen, že se už fakt těším, ale taky zkouším nové žitné cihly a chleby „na sebou“, protože při našem současném nomádském životě se dost hodí různé druhy sendvičů.  A taky moc díky za zájem osobních kurzů, jsem ráda, že se následně daří.

 

 

 

 

A tedy k mé současné vášni

Ze zápisníku zralé poběhlice #3

Na toto se připravuju mentálně už dlouho, minimálně několik týdnů. Pan domácí rozhodl, že bude dneska ideální počasí, pro ně na křídla na Lysé hoře, pro mě na běh. A tak si večer připravuju vše potřebné. Když před zralou ženou zmíní člověk slovo dlouhý běh nebo ultra, buď jí nechává téma zcela v klidu a netuší, o čem mluvit, nebo si vybaví do půl těla svlečeného Antona Krupičku v Boulderu, s jednou láhví v ruce nebo charismatického Radka Brunnera, který předevčírem doběhl 245 km dlouhý Spartathlon v tempu 5:30 min na km.
Tak přesně o tomto psát nechci! Tempo 5:30 jsem měla dneska jen při seběhu od Kapličky na Luční a hýčkám si svou Salomon vestu – batoh – nejraději bych s ní i spala – je to fakt hodně vychytaná věc!
Takže ne po vzoru Radka, který na běh potřebuje několikrát méně času než já, ani téměř nahého Antona – připravuju si jednu sušenku, druhou, rýži se sýrem, čokoládu, jedno pití, druhý pití….. až si říkám, jestli nebudu rozdávat turistům sváču! 🙂 Stále to beru jako výzvu spíše chodeckou.
Ráno vstáváme za deset šest a neobejde se to bez Hugových připomínek: „Absolutně nechápu, proč někdo vstává před šestou, aby hodinu potom vyběhl na 50 km pěšky, okolo Krkonoš! Tohle nikou nedává smysl přece!
Tiráda pokračuje ještě v autě, vyhazují mě v Jánkách a pokračují lítat na Lysou. Ráno nikde nikdo, nasadím tedy těžký kalibr – svou vestu (3 litry pití a jídlo jak na padesát kiláků) a vydávám se z Jánek od lanovky na Zrcadlovky, na Bufáč, na Výrovku, ke kapličce, na Luční, Polskou a na Sněžku. A pak Úpa, Maršov a krpál na Černou a zpět na parkoviště.
Na cca 15 km potkávám prvního horala – sympaťák, zvláště, když poznamená „Á, nějaké závodní tempo!“, usmívám se, zrovna si utírám čokoládu kolem pusy a vyrážím dál. To na 48 km si dva muži, když projdu (záměrně nepíšu – proběhnu) – zrovna poslední zabiják na Černou, ti si mezi sebou říkají – „Paní byla nějaká vyčerpaná!“ 🙂 a ve stánku u silnice v Maršově, těsně před posledním zabijákem nahoru si ve stánku kupuju housku, ale mám jen kilo a slečna se na mě zadívá a praví:„když vás vidím, tak vám jí dám zadarmo!“
Bylo to super, zabloudila jsem jen jednou pořádně – 2 km, takže nemám nakonec 52, ale 54 a cíl, dát to do limitu 12 h padnul, 8:30, ale mohlo to být lepší, kdyby na to člověk měl, ale to přijde 🙂.
Na Černé se nechávám fotit (povinnost pro výzvu FKT) od dvou sympaťáků – počítám z horské – jeden cestou dolů zastavuje, jestlli nechci na korbu a druhý přijíždí, když jsem na seběhu v půlce Černý a úplně zmatená se tam točím s telefonem, kam vede ta červená? Chlapík jede dolů na kole, zastaví a ptá se, zda potřebuju vyfotit i tady? 😃 – ukáže mi cestu a už je to jen kousek.
Kluci mě vyzvedávají cestou zpět z Lysý, krásný den, slunce, turisti jen na hotspotech, jinde ani noha, krásná trasa, kterou proběhli jako první kluci z FKT černá-sněžka, díky za to!
Všechny zápisky zralé poběhlice a popis krkonošské trasy je možné shlédnout zde.

Na FKT Černá Sněžka se chystám už delší dobu – mentálně. Poslouchám si podcasty – baví mě fakt Makej vole! a Štartovacia čiara. Poslouchám ráda Radka Brunnera – který mi ve svém rozhovoru dodává ohromnou podporu díky pokoře, s jakou mluví a díky svému přístupu k tragédům a hobby běžcům. Díky za to!

Přizpůsobuji se podmínkám supportu – totiž jejich ideálnímu počasí na létání a vybíráme neděli 26. září (vybíráme ji 24., takže žádné dalekosáhlé přípravy). Oni mě nechají v Jankách u lanovky a pojedou na Lysou horu. Domluveno!

Večer před si připravuji vše potřebné, přeci jen, je to moje první padesátka a jsem trochu nervozní. Na postel si dávám svou vestu (12 l), vybírala jsem raději pro závody bez podpory a jak se hodí! Dvě 0,5l softky na vodu dopředu na popruhy, jeden camel bag na dva litry dozadu. Dvě musli tyčinky, jednu nevyzkoušenou velkou, dva sáčky se zipem s rýží smíchanou se sojovkou a sýrem a půlku mléčné čokolády. V hlavně se mi míhají obrazy Antona Krupičky v Boulderu – do půli těla, jen s láhví v ruce – ne jako, že se objevuje v mých fantaziích, ale vidím ten minimalismus, když zvedám a potěžkávám naplněnou vestu :).

V noci si tam ještě přihodím dva proužky leukoplasti a ze sportovní čelenky swix od svazu lyžařů za dar vosku strhávám asi hodinu přilepenou reklamu jedné pojišťovny. Přihazuju skvělou větrovku od Baboše a je to snad všechno. Má být hezky, takže na sebe jen běžeckou sukni a triko s krátkým.

Ráno vstávám před šestou, neobejde se to bez tirády rozespalého syna, který bere na záda svůj padák a ještě v autě pokračuje samořečí: „Absolutně nechápu, proč někdo vstává před šestou, aby hodinu potom vyběhl na 50 km pěšky, okolo Krkonoš! Tohle nikou nedává smysl přece!“.

Za Ádrem nad Chvalčí mineme příslib pěkného dne a v Jankách jsme před osmou. Odjíždějí a nechávají mě napospas nervozitě a 51 kilometrům.

1. úsek – Janky – Liščí hora

Trasu je možné zvolit jak po směru, tak v protisměru. Doma se všichni shodnou, že půjdu v protisměru (já jsem nestranná). Tedy – nejprve vyběhnout Černou a pak pokračovat na Maršov a dále. Jenomže – polská strana uzavřela sestup ze Sněžky po řetězech směrem dolů a turisté se musí vracet a obcházet Jubilejní cestou, a protože jsem ten nejmenší pankáč doma – vlastně vůbec žádný pankáč, hlášky typu – tak to tam střihneš – mě ne zcela přesvědčují a nakonec se kvůli takové banalitě rozhoduju jít klasicky po směru.

Z Janek od Lanovky se běží poměrně krátký úsek na začátek sjezdovky a příjemý dokopec člověka hezky rozhřeje, chybí mi ta čelenka – která je někde doma nebo v autě v báglu. Hlavně, že na ní není už reklama :). Po chvíli se dostanu na asfaltku vedoucí směr Zrcadlovky, přímo tam se už ale přechází na lesní zpevěnou cestu – tam jsem ráda, že nemusím jako piloti s paraglidovým báglem doprava nahoru po žluté a s úsměvem – stále ještě – běžím dál.

Pohled od Zrcadlovek doleva do kraje

Následuje krásný seběh ze Zrcadovek. Nečekaně příjemný, tempo lze dobře nasadit, terén je jednoduchý, polotvrdý, cesta zpevněná, běží se dobře.

Vsuvka pro tragédy: pozor na křižovatku na cca 6,4 km. Mapy.cz posílají člověka doprava a pokud se nepodívá na trasu, může se splést a vydat se nahoru po cyklistické. Vzhledem k tomu, že se mi nechtělo za žádnou cenu dolů, beru to všema deseti a uvědomuji si to až po cca 150 m. Následně hned na cca 7,4 km mapy nechají odbočit vlevo – myslí tím ovšem krátkou zatáčku na modrou, po které je nutné následně vzít pravou! To už ovšem paní na mapách nedoporučí!  
Pozor na správnou trasu

Následuje krásný výběh na Cihlářskou a Hrnčířskou boudu, kde se otevírá výhled doleva na pláně, kam člověk míří. Potkávám sympatického horala, který se usmívá a podotýká – „Óóó, závodní tempo!“ Utírám si zrovna pusu od čokolády, usmívám se též a děkuju. „Včera tu běželi závod!“ on na mě, „To byla Krakonošova stovka říkám, ale to až příští rok, když Bůh dá!“

Cesta pokračuje na Liščí horu a stále nahoru, moc seběhů tady nyní nebude.

2. úsek Liščí hora – Pomezní boudy

Před Ličší se poprvé po pravé straně otevírá krásný výhled na Sněžku, kde bude něco před polovinou trasy. Je to na obzoru fakt dálka, ale chce to vidět pozitivně, v tak hezký den ještě hodně pěkné trasy před sebou.

První výhled na Sněžku – a je to fakt daleko!

Přede mnou skvělá trasa na Bufáč (Chata na rozcestí), který mě trochu mate, znám ho hlavně ze zimy, kdy je ho většina zasypaná a má tvar písmene A – dnes je to klasická horská bouda. A pak traverz po vrstevnici na Výrovku a nahoru ke kapličce. Všude jsou zapíchané zimní tyče a vede zde i cesta výše vzhůru – naštěstí to není naše! Na výběhu ke kapličce je to běhavé, ale musí mít člověk něco v nohách – třeba svaly!

Od kapličky pak úsek, na který jsem se vyloženě těšila. Běží se skvěle, dobrý podklad, dá se rychle (pro mě tempo něco kolem 5:30), ještě není ani tolik turistů, aby se člověk musel zásadně vyhýbat a spoustu místa.

Od Luční pak přímo rovně na polskou hranici a po velmi nepříjemné, kamenité cestě – naštěstí dost široké. Problém je, že většina skupinek chodí roztažená po celé šíři a dost špatně se jim vyhýbá. Člověk už před sebou vidí Sněžku a cestu na ní v celé své kráse. Mám tendenci každého zdravit – Dobrý den! Někdo neodpovídá vůbec, někdo úsměvavé „Dobrý den“ a někdo rozzářené Ahoj! Snažím se v tom najít nějaký vzorec, ale marně :).

A pak už cesta nahoru po řetězech. Upřímně – vycházím pěšky, všude lidi, štrúdl – ale velmi slušně se uhýbají. Ve dvou třetinách cca mě předbíhá borec bez hůlek – celé to pomalu rychlou frekvencí vybíhá. Má bílé funkční triko s červeným nápisem Makej vole! na zádech a chvíli uvažuju, že se ho chytnu! Jen chvíli :)

Docela mě překvapuje čas, na Sněžce mám 3:23 a je to cca 22 km, říkám si, super, to nevypadá špatně, vzhledem k tomu, že je to ta horší půlka – ale chyba lávky, trať je příliš dobře sestavená :).

Nahoře nezbytná fotka pro FKT – prosím náhodnou turistku a pak už pospíchám za oním běžcem, že ho jako doběhnu! Ani náhodou! Všude strašně lidí, šutry, schody, nejnepříjemnější část cesty a to až hodně daleko. Přesto, že z kopce, běží se celkem pomalu a v úzkém seběhu mezi klečí to už vůbec nejde urychlit, vzhledem k množství lidí, schodovité cestě a kamenům. Ale nevadí! Snažím se běžet co nejvíc na kraji cesty, kde je to trochu hladší a vyšlapanější.

Pak lidi najednou zmizí, fakt jsou hlavně na hotspotech – Sněžka, Černá, Výrovka a po cestě minimum. Dobíhám na Pomezky, kde je zleva hned vedle silnice Info centrum s otevřenými záchody v přízemí – mají skvělou ledovou vodu. Dotáčím prázdné softky, přeběhnu silnici a začíná moc hezký úsek cesty. Nádherná Pohádková stezka, následně po cyklistické kolem Horních Lysečin až do Temného dolu, pro mě nejhezčí část cesty.

3. úsek Pomezky – Janky

Po cestě zprava výhledy na úpské sjezdovky a pohled na Černou, kam si to mířím.

Pro tragédy 2: pozor při seběhu na nějakém 39. km. Mapy.cz pošlou člověka ostrou vpravo. Pokud cestu nikdy neběžel, netuší, že se jedná o lesní modrou, neznatelnou, zvláště, když se v místě těží a odbočí dle instrukce přímo vpravo (přibíhám od směu modré šipky). První ostrá vpravo je špatně. Všímám si asi po 200 m dřevěné cedule na stromě – „Cesta nikam nevede“ a po 800 metrech mi hodinky hlásí, že jsem uhnula z trasy. Tak zpět – připočítávám si 1600 m – co se dá dělat, snad je to dneska moje poslední bloudění, jsem orientačně fakt geneticky neuzpůsobená, tak jsem ráda za ty dary – že takhle hodně zatím jen jednou.
Zde zvolit správnou trasu – modrou
Moje „nábližka“
Správná je ta lesní vespod

Následuje skvělý seběh podél křížové cesty – velmi osobité a moc hezké ke kapli sv. Anny (bacha na dřevorubce, jede motorovka, těsně pode mnou, dřevorubce nevidno – čekám, zda zrovna nezačne padat strom :) )

Něco pro tragédy 3: po seběhu na hlavní v Maršově – resp. těsně před tím, nabádá navigace běžce, aby to vzal doleva před domy u silnice. Podle mapy je jasné, že je nutné seběhnout až na silnici a dát se doprava.  
Nesprávná cesta nad domy

Následuje ´´´´úsek, kde se asi 350 m běží po silnici a kde je po pravé straně stánek s čerstvým pečivem. Už nemůžu musli tyčinky ani vidět a tuším, že bych do sebe měla něco dostat. Kupuju si housku – tedy kupuju, mám v kapse jen stovku a tak jí dostávám zadarmo (Když vás tak vidím, tak vám ji věnuju!). A přebíhám přes řeku, po můstku a vzhůru na jeden z nejhorších úseků – terénem začátek výběhu na Černou. Mordor začíná!

Přeběh v Maršově
A začíná mordor!

Jsem unavená, nohy začínám nepěkně cítit, třeba nechci, aby se mi rozvázala tkanička a nemusela jsem do dřepu, přesto vnímám vpravo chalupy, které nejsou komerčně vytuněné – příjemná změna. A pak stále nahoru lesem. Docela to bolí.

Následně se cesta změní a člověk doběhne na asfalt a k Černé boudě. Ještě asi 2 km nahoru, které jsou hezky běhatelné, ale ne pro mě dnes, nemám na to, nicméně, aspoň vím na čem makat!

Téměř pod vrcholem mě míjí dva chlapíci a za zády slyším: „Paní byla trochu vyčerpaná!“ Ano, tady fakt jsem a celou tu asfaltku jdu, to mě štve! V jedné zatáčce popoběhnu, dobrý pokus, ale nikam to nevede :D.

Cesta se kus před Černu zlomí v rovinu a to zase přecházím do poctivého běhu. Přibíhám na Černou, kde je zavřený vstup k věži a musí se okolo, kolem zbořené Sokolské, odbočit před lanovkou k věži, vyfotit (prosím dva místní sympaťáky) a hurá dolů! Nade mnou krouží barevná křídla paraglidistů – připadám si jak doma.

Běžím dolů, co to jde. S troubením mě míjí pickup a v něm jeden z chlapíků, který mě fotil u věže – zda nechci nabrat – kupodivu ani nejsem v pokušení. Děkuju a mažu dál – z kopce po asfaltce. Jenže – v jedné zatáčce se má odbočit, to si pamatuju z nastudování trasy (u mě jako by neproběhlo :) ) a tak v té zatáčce následně stojím a točím se bezradně dokola. Červená není vidět! Zastavuje druhý horal na kole – z oněch dvou od věže a ptá se, zda chci vyfotit i tady :D. Nechci, díky moc, tolik selfíček jako dneska jsem si v životě nepořídila – 2 :). Pak mě posílá po správné trase dál.

Pro tragédy 4: zde pozor, červená vede nahoru směrem mírně do kopce. Když navigace hlásí „pokračujte dále 500 m“, podvědomě člověk bere pravou dál po silnici, dále však znamená rovně, tudíž mírně do kopce.

 

Bacha na odbočku – je třeba běžet mírně do kopce do lesa.

A pak už poslední kilometry dolů, lesní cestou po červené. Po mých 53 km to není úplně nejpříjemnější seběh, ale je to lepší jak tvrdý asfalt.

Pak už se promotat spletí značek těsně nad Jankami, proběhnout pod silnicí a ukončit to u lanovky!

Pro tragédy poslední: tady už se člověk vidí dole a najednou – červená šipka ukazující doleva, vpravo sjezdovka a na mapě se modrá tečka motá jak nudle v bandě a já netuším kudy jít. Správně je to velmi úzkou stezkou rovně, jako by chtěl člově navštívit zahradu domu před sebou – je tam už znatelná únava a chce se mi brečet – snad nejsem až takovej tragéd, abych se ztratila 700 m před cílem! :D  

Statistika

  • Místo 51 dnes 54 km – na vině jsou nechtěné záběhy
  • 8 hodin 34 min (vidím tam potenciál, těším se na příště :) )
  • Převýšení 2300 m
  • Míjím cestou tři běžce, dva v protisměru a jednoho po směru
  • Pro mě nutné 3,5 litru vody (nesu ve vestě a dobírám na Pomezkách)
  • Jsem hodně ráda, že jsem zvolila trasu po směru, neumím si představit na začátek po výběhu Černé pak šílený stoupák z Maršova a táhlou štreku na Sněžku a navíc na konci táhlý výšlap na Zrcadlovky. Takže nakonec dobře tak.
  • Smekám klobouk před výkonem Jirky Křenka – 6:28:06 – parádní! U sebe vidím potenciál sundat to pod osm, ale pod sedm je to pro mě už sci-fi
  • gps strava

Díky moc klukům z ČernáSněžka – ani jednou jsem si neřekla – „Co tu dělám?“ Naopak, těším se, že to trochu zlepším. Trasa krásná – kdybych něco na trase Černá Sněžka měla vyřadit, nejhůře si stojí asi Černá a Sněžka – všechno mezi bylo parádní a ne tím výběhem, ale je to hodně turistický hotspot – nicméně, patří to k tomu! <!– /wp:parag

Až se někdy rozhodnete, že půjdete na nějaký běžecký závod, mám pár tipů

  • Nechcete, abyste přišli na start a vedle vás si známá dala ruku na pusu a s nefalšovaným zděšením se zeptala: „Ježíši, ty taky běžíš? “ 
  • Když si vsugerujete, že to byl jen drobný exces, který jste špatně pochopili, s podobnou dikcí se jich objeví asi dalších 7 
  • Na poslední občerstvovačce nechcete potkat 69 letou paní, která evidentně běžela celou dobu před vámi (to běžela je docela stěžejní termín:) )
  • Když přiběhnete totálně splavená na poslední občerstvovačku, nechcete, aby se na vás Olča podívala a řekla: „Ty si ale běžíš dneska tak na pohodu ne? “
  • Chcete někoho předběhnout a když k tomu konečně dojde, máte takovou euforii, že uhnete z trasy – ten někdo si toho na rozdíl ode mě naštěstí všiml
  • A nechcete nakonec minout odbočku na ten nejvyšší nejhorší nejposlednější kopec s převýšením 200 m asi na 200 metrech a běžet nejdřív dolů a pak k němu ještě navíc zpátky nahoru.
  • Chcete poslouchat Máňu která vám několikrát pochválí nohy 
  • Chcete to příští rok běžet znovu, protože máte velké rezervy  a organizátoři jsou fakt skvělí! Klobouk dolů.

Běh Broumovskými stěnami

Regulerní závod s velmi dlouhou tradicí, který pořádá Ski Police nad Metují. Pokud chcete na začátek něco lehčího, načerpat závodní atmosféru – tak jsou Broumovky dobře i špatně. Dobře pro atmosféru (závodu se účastní především srdcaři a to napříč republikou a není jich mnoho, což je úplně jedno, prorože vám stejně hned utečou) a špatně proto, že patří k jednomu z nejtěžších trailových závodů vůbec. Většina trasy vede terénem – vsuvka po asfaltu je naprosto minimální. A terén neznamená nějaké terénní cesty, ale spíše stezky, kameny, skály. Jedná se o technický běh, výběhy a seběhy, čítající převýšení 1250 m a úseky odpočinku by se dalo říci – chybí. Je to ale skvělý závod, kterého se každý rok účastní většinou do stovky, když tak něco málo přes běžců. Každý rok někdo nedoběhne, ať už vlivem podcenění, vyčerpání, přepálení nebo drobného úrazu. Většina se ale dostává do cíle – ti první v čase jen o málo lepším než je jejich maratonský čas, přesto, že Broumovky mají jen necelých 25 km. Občerstvovačky jsou k dispozici po každých 5 km a největší lahůdkou je Šefel nakonec, takový milý bonbonek! Vřele doporučuji dobře si nastudovat trasu, i když je po cestě velmi dobře značená – žluté puntíky, o kterých se vám pak bude ještě chvíli zdát, stačí chvilka nepozornosti a dáváte si pár km navíc – jako já tadičně všude (i když trasu znám a studuju jí od rána do večera). Výhodou při tomto běhu je být si jistý v sebězích, jsou velmi technické a pustit to co to jde je sice trochu riskantní, ale dá se tam něco nabrat.

A subjektivně?

Vše začíná na Honech, na lesní cestě naproti rybníku. Odtamtud vybíhá balík běžců, některé už ten den vůbec nezahlédnete. Každý to má jinak, ale trasa z Honů na Honský špičák ještě jde, sice je to hezké táhlé mírné stoupání na začátek (nejprve dlouhá rovinka lesní cestou), ale ve vychozeném tvrdém lesním terénu. Od Honského špičáku přes Laudonovy valy to je sic technické, nicméně tam je to o běhu a trochu to napálit – pak už to moc nepůjde.         Výlez na Kačenku a po skalách na Hvězdu – kdo nezná, bude se mu cesta moc líbit a stejně tak to pokračuje dalších vlastně 20 km. Mezitím nějaké uvolnění směrem na Slavný, kde to fakt frčí a naopak šílený výběh po kamenech pod Korunu – tam to vyloženě nesnáším a je to mordor. Pod Šefel je cesta výborná, na Šefel už přebírá úplně jiná adjektiva. Ti, co se ani nepozastaví jsou už dávno pryč a vy, vy se opiráte uprostřed o strom nebo kolena a říkáte si: „To jako fakt? Co tu dělám? “. Pak si zákonitě vzpomenete na podcast Makej vole a přemýšlíte, zda zrovna hledáte houby nebo klíče. Základ je nezabloudit právě pod Šefelem, což se mi ještě s jedním mladším kolegou a starším POlákem stalo – doběhli jsme téměř do Lhoty – Šefel jsme neignorovali schválně, prostě jsme přehlédli jeden žlutý puntík na stromě, na to bacha, oněch 500 m zpátky do kopce je nekonečných. A z Šefelu už k Lidmanům, oběhnout budovu a dát si pivo!

Po přesně 40 letech v Itálii! Po období dobrovolného usazení se na samotě a vycházení max. na kopec nad chalupu, někdy na kole nebo s koňma do obchodu, mění se náš život sundáním paraglidové výbavy z půdy radikálně.

Letos se tedy jede polítat na Antholz, nádhernou leteckou startovačku, ale taky na obávaný výšlap pilotů. Spíme u silnice na domluveném nočním hotspotu paraglidistů a na místo přijíždíme pozdě odpoledne – jsme tu sami, tak doufáme, že správně!

Cca po půl hodině přijíždí německé auto s dalším pilotem já si krátím večer tím, že si půjdu zaběhnout – prohlídnout okolí. Nedá se v podstatě nikam jinam, než cestou, kterou půjdeme zítra nahoru, takže si dávám malou generálku.

Cesta je perfektní, lesní zpevněná – úseky si lze zkracovat lesním příkrými ztezkami, ale to si nechám na jindy :), resp. na takovou jednu scházím asi ve dvou třetinách cesty a jdu přímo. Myslím na Wiererovou, která tady jako na domovském terénu trénuje – to se jí to běhá! :)

V cca 3/4 cesty vybíhám z lesa na horský palouk pod Alm – alpskou chatou – resp. třemi chatami, na kterém se pasou poníci, zvedám ráhno ohrady, jak nabádá instrukce a přibíhám ke Grente Alm – malebná horská chata. Nikde nikdo, žádní turisté, jen přímo na Alm je pár středního věku, evidentně patří přímo na chatu. Radí mi, kudy nahoru na startovačku a jsou velmi vstřícní. Druhý den se dozvídám, že paní tu pobyde ještě cca měsíc a pak se vrací do nížin, kde bude celou zimu a na Anterselvu přijede opět na jaře.

Alm ráno v obležení pilotů

Výklus nahoru je skvělý, všude kolem panorama italských a rakouských Alp, na Alm jsou německé nápisy a majitelé mluví evidentně také německy. Ani nyní, ani druhý den brzy ráno a dopoledne nepotkáváme na místě moc turistů, vlastně by se dali spočítat na prstech jedné ruky, místo je to hodně neschůdné – autem nebo lanovkou, tedy velmi řídce oturistované.

Zcela nahoře míjím ovce, krávy i haflingy, rozhlížím se po západu slunce a peláším zpátky, abych to stihla do tmy. Dolů se běží skvěle, celou cestu v pohodě tempem kolem 5:30, nemusí se moc dávat bacha na nohy, cesta je zpevněná, pěkná – dobíhám už za tmy na parkoviště plné aut především německých pilotů.

Druhý den vycházíme ráno po páté i s piloty a mou výhodou je absence těžkého báglu na zádech. Některým jede pro batohy majitel Grente Alm a za 5 éček je vyváží nahoru (bathy, ne piloty) a ti si pak dorazivší na Alm kupují domácí borůvkové koláče a pivo. Já jdu se skupinou „selfsupported“ tedy těch, co pět euro za vývoz báglů nedávají a už od půlky cesty nadávají jako špačci! :)

Když piloti odletí, vydáváme se ve dvou ještě na Rammelstein, kamenitou nejvyšší horu okolí s křížem na vrchu.

Rammelstein

Cesta poslední části je celkem příkrá, s opěrou řetězů, je horko a čeká nás ještě sestup cca 8 km dolů, tak to s tempem moc nepřeháníme, ale umím si velmi dobře předstvit, že by člověk nescházel a šel prostě po hřebení stále dál!

Doba covidová je výborná na oprášení receptů „vyrob si sám“. Dnes tedy jeden velmi jednoduchý na domácí žitné těstoviny. Trochu prekérní se jeví situace, když stojí na pultě robot Kitchenaid a k němu všchny možné propriety, ale rozbije se zrovna rozvalovačka těstovin a kráječka širokých nudlí. No, co už! Tak prostě váleček, nůže a je to.

Připravíme si: 1 kg přesáté žitné mouky (přesáté od otrub), 3 menší vejce (140 g), 450 ml vody.

To je vše, žádnou sůl do těstovin nepřidáváme. Těstoviny na velmi jemně podsypané lince vyválíme do hladka na několik čtverců, obdélníků nebo oválů a buď je ihned nakrájíme a uvaříme v osolené vroucí vodě, nebo je necháme několik hodin naschnout a krájíme ve více vrstvách na sobě – nesmí být natolik suché, aby se lámaly, ale ani natolik vlhké, aby se k sobě vrstvy přilepily.

Při rychlém prohlédnutí cen žitné mouky v google mi vychází velmi jednoduchý rozpočet. Mouka cca 22 Kč, vejce, cca 9 Kč. Voda. Z tohoto množství uvaříme uvaříme cca 2900 g těstovin, tedy téměř tři kila. Není nás doma většinou tolik, abychom potřebovali tři kila vařených těstovin, těstoviny však jsou naštěstí velmi dobře skladovatelné. Nakrájené je tedy dosušíme a uschováme na pozdější použití.