Author Archive
Dnes byl báječný den- tři děti ze čtyř poprvé v životě sbalily batoh, došly 4km na autobus louky, pole, les, ten jim ujel , tak tam čekaly další hodinku. Pak do knihovny a do všech obchodů a my s Hugem zase naproti, až je rodiče, kteří k nám dnes přijeli, přivezou. Stalo se – u silnice, u schránky vyskakují děti z auta a zhruba 10 minut křičí jedno přes druhé, kde byly, co viděly. Jedno dítě vytahuje bílý jelení lůj a druhé okamžitě bonzuje, že zítra mají přivézt o polovinu levnější, ale že si nedaly říct a Kvído, že nutně potřeboval taky jelení lůj, ale když ho koupil, zjistil, že ho vůbec nepotřebuje a navíc vůbec neví, proč zrovna modrý lůj musí být s „placentou“. A že měly salát, rohlíky a větrník…..
Dojeli jsme domů a já jsem právě v extázi !!:-). Rodiče přivezli balík od americké tetičky a zcela nepřehlédnutelné místo v balíku mají dvě knihy – příslib na příjemně provařenou, či vypečenou letošní zimu. Chtělo by se mi zvolat – “ a mám ho!“, ale zvolání přehlušuje listování v knize a zakládání pršovými kartami, co je třeba nejdříve. Karet zdá se málo :-)
Peter Reinhart a jeho Whole Grain Breads – Chleby z celozrnné mouky a druhá, neméně zajímavá – Baking Artisan Pastries and Breads a jak jsem si jí tak listovala, říkám si, to jsou výborné sladké recepty, ty skořicové šneky znám, ty jsou jako od Reinharta a toto je také jeho rukopis – samozřejmě – je to kniha podložená kým jiným než Peterem Reinhartem a Cirilem Hitzem – s dvd jako s přídavkem – vážení, je to fakt poprvé, co mám knihu s dvd – tedy bylo jich více, ale ke mě se už vždy dostaly jen dvd bez. :-)
Pan domácí sleduje mé dvd a občas prohodí – no, to není jako tady, to když béře se do ruky pravítko, aby se změřilo těsto, mě při tom zcela samovelně napadá, co vlastně ještě nemám, vůbec mi to nechybělo a teď jsem najednou zjistila, jak je to dobré :-)) Budu se snažit, aby se na tuto stránku dostalo co nejvíce receptů….
Po delší době také prohlížíme pozorně anketu ohledně dobrovolné skromnosti – 159 lidí, co se pokouší dobrovolně uskromnit a 11 lidí, kteří dělají s novou škatulkou radost panu domácímu… a tak přemýšlím jak se tyhle dvě nové knihy slučují s dobrovolným uskromněním – jak moc je potřebuju? Jak moc jsou zbytečné ? ……. potřebuju je moc :-)))
Dnes večer jsme po dlouhé době sami. Eliška odjela v sobotu na rodinný oběd a také trochu popracovat za peníze, Karol dnes ráno stopem
do svého přechodného působiště a my jsme osiřeli. Škoda, protože Eliška se tak nedočkala výsledků naší započaté práce, která zdála se býti v počátcích velmi úsměvnou – ne tak na konec – dnes večer naopak vyvolává na tváři úsměv příjemný a sebeuspokojující. Read the rest of this entry »
Dnešní recept přímo navazuje na včerejší dýňovo – jablečnou marmeládu . Jde o to, že jablka na marmeládu, je nutné přepasírovat a pokud je člověk nemixuje se slupkou a pak nepasíruje přes cedník, ale dá si práci s oloupáním a vyjadřincováním, tak mu přibude mnoho hmoty – dužniny, která se dá krásně upotřebit. 
Zbylá hmota z přecezených jablek se jednoduše promísí – promixují dle chuti s cukrem – není třeba mnoho, se skořicí, s trochou rumu Read the rest of this entry »
Hromadí se mi tu hromadí recepty a stále je hezky a není čas je dát na web. Tak dnes bez dlouhého psaní se utrhávám na dýňovou marmeládu. Letošní sklizeň ovoce je v našich krajích tristní. Ke konci května na dva dny -14 a 20 cm sněhu způsobilo, že marmelád je poskrovnu. Ovšem zelenina se vydařila, paní Elišková přivezla spousty jablek a tak nahrazuji oblíbené marmelády novým druhem. Dýňovo-jablečnou. Dvě misky, co se nevešly už do sklenic zmizely rychlostí blesku a tak zkušební marmeláda ze 2 kg jablek a 2 kg dýně se osvědčila a můžeme začít zavařovat ve velkém :-). Malé sklenice už nepoužívám, přijde mi to jako ztráta času :-).
Na marmeládu je třeba půl na půl jablek a dýně. Šťáva z citronu nebo sušené citróny, cukr – na 1kg dužniny – 1kg cukru a 1 pektogel a to je vše. Read the rest of this entry »
Jak moc by si asi nevegetarián přál, aby seděl u stolu, podíval se ven a tam se mihlo bílé zvíře. A protože je tady ten malý, bílý, hluchý pes, hlavu by zase odvrátil, zcela logicky, aby jí za pár vteřin opět zvedl, uvědomiv si, že to bylo zhruba dvakrát tak veliké, než ta malá potora, dvakrát tak dlouhé a vůbec se to tomu nepodobalo. A že to u ohrady slepic stojí …. „kozel“. 
Ti, co nám přáli další hezké historky v životě, podobné té s telefonem a suchým záchodem, ti mají své myšlenky intenzivní…. Vyběhli jsme ven a už v chodbě jsme ho cítili. Smrděl strašně – prostě jako kozel. Byl bílý, měl krásné, velké – — pohlavní orgány a byl strašně hodný. Pan domácí ho zavřel ke slepicím a v tom přijíždí motorka a na ní vzdálený soused, který zdravil „tak dorazil ?“ My stále vyjevení díváme se střídavě na souseda i na kozla a říkáme – no dorazil. :-) Pak jsme se shodli, že ale není náš a on zase odjel, že ho prý vyhnali z pastiny směrem k nám. Read the rest of this entry »
Myslela jsem si, že už je to tu ! Zima, odpočinek, lážo, plážo. A ono ale ani náhodou. Vyrostlo toho tolik, že pořád vozíme něco do sklepa a do kuchyně, jablka k loupání neustále v plné pohotovosti, všude hromady plevele, do toho se zatepluje kurník pro Elišku, aby mohla 
přijet v zimě a měli kde spát rodiče :-), mlíka moře a přijel Karol. Karol je Karol. Vloni nám po přečtení článku „Konec wwoof systému v Čechách napsal, že už 14 dní sedí nad fotkama a mapou a hledá kde bydlíme, aby mohl přijít jako náhodný kolmejdoucí, ale se pokorně přiznává, že to nenašel. A tak píše. Nedostudovaný sociolog, má rád Led zeppelin, a že tedy dorazí, když napíšeme kam. Tak jsme napsali a on dorazil. Pomohl na střeše, pobyl pár týdnů a odjel domů na Slovensko. Teď je zpátky, což je jasné – když je děvečka, je nutný čeledín. Karol je ale jen víkendový čeledín, zatímco Eliška je k dispozici neustále. Ještě týden. .-) Read the rest of this entry »
Máme tady větší než malé množství cukrové řepy, kterou jsme dostali jako dárek a tak se pokouším jí zpracovat. A protože se konečně podařilo naplnit plán posledních 14 let- totiž rozesadit v říjnu jahody, letos dokonce z jara nové, dokonce 5 odrůd podle zralosti – ale zabij mě, jestli vím, která je která, navíc zasadit česnek, tak pořád odkládám sirup. On ale vydrží a jeho čas přijde :-).
Řepánky jsou tradiční buchty, které se dělávali po sklizni cukrové řepy a jeden si říká – je to s mákem, je to nádivka, co na tom je, ale je na tom mnoho. Klasickou makovou nádivku to dost zjemní, zvláční a je to výborné.
Těst na řepánky je mnoho, postupně odcházejí prababičky a babičky, které je ještě dělaly běžně a tak už jen vyhledávat na netu, kde však koluje pár stejných receptů, nebo staré kuchařky. Když to ale člověk projde, zjistí, že klasické řepánky jsou dlouhé buchty, zařízlé jako hřebeny, a že lze použít svůj oblíbený recept na kynuté – něco mezi buchtami a vdolky. A protože pracuji s celozrnnou moukou, raděj se vrhám do receptu svého, než do neosvědčených, které třeba poupravit.
Na řepánky je třeba: 1 kg mouky celozrnné pšeničné, . 2 vejce, 90 g másla, 50g droždí, trochu soli, 150 g cukru, mléka 400 g až více podle potřeby, (nedávám citr. kůru) Na nádivku pak : 400g řepy, 400g ,máku, 80 g másla, 250 g cukru, mléko 250 g. (nedávám skořici jako do klasické makoé náplně). Máslo n
a potření.
Postup více než jednoduchý – zadělám v důlku v mouce kvásek ze 180 ml mléka a droždí a přimíchám trochu mouky do důlku. Když kvásek vzejde, přidám vlahé máslo, vejce, cukr a tolik mléka, aby vzniklo pěkné, neřídké, ale ani netuhé těsto- těsto je třeba velmi dobře vyhníst, aby se nelepilo a dám kynout. Tentokrát nedávám citronovou kůru, aby vynikla řepa.
Mezitím si dělám
nádivku, protože potřebuji, aby změkla. Na másle si asi 15 minut dusím oloupanou a nastrouhanou řepu. Pak přidám mák, mléko a chvíli míchám. Nádivka je hustá, není řídká. Nádivku je třeba nechat vychladnout.
Po vychladnutí plním nádivkou těsto, zabalím jako hřeben a nožem naříznu okraj několikrát po jeho délce. Před vložením do trouby omastím a pak ještě po vyndání z trouby. Peču na cca. 190 *C a pečou se celkem rychle. Stejně tak rychle se snědí :-)
Dnes se mi nedobře spalo a tak bylo spoustu času na přemýšlení. Několik věcí se mi spojilo v hlavě zároveň. Stále se mi vrací příspěvek Michala Hromase na rádiu Wave – O krušné kuchařské řeholi, přemýšlím o tom, jak je to nevděčná činnost, kdy mnoho kuchařů pracuje do pozdního večera, většinou někde hodně dole, často bez oken – to by mi chybělo velmi – okna. Je tam však nadstavba, která zůstane často jako to poslední – což je dost smutné- a to jsou peníze, i když vzhledem k její výši by asi mnozí kuchaři polemizovali, zda to nadstavba je či není :-). A pak mi přilétá obraz vaření doma, pro někoho, pro rodinu. Nadstavba peněz chybí, ego se postupně vytratí a zbývá ta nejdůležitější věc – totiž naplnění slova rodina. Přilétá mi myšlenka na rozhovor s Janem Kačerem, který mluví o své ženě, Nině Divíškové a dává k dispozici jeden ze dvou receptů na dlouholeté manželství. Vypráví o tom, jak se jeho ženě kdysi zalíbila životní zkušenost osmdesátileté babičky, jak si udržet šťastné manžeství , totiž – „krmte tu bestii !!!“ .-)
Přemýšlím o tom, jak je velmi jednoduché postupně nahrazovat domácí jídlo něčím „jednodušším, rychlejším, čas šetřícím a méně podceňovaným“, ovšem je zde jedno ale…. ustupovat z této často nevděčné činnosti – nevděčné proto, že se stává všední, samozřejmá, na první pohled často nedoceňovaná – pokud si člověk neříká permanentně o pochvalu, což spolužijícníky zanedlouho jistojistě naštve – tak ustupovat z této činnosti lze pouze tehdy, pokud se člověku dostane té výsady, že jí vůbec někdy považoval za hodnotu. A pokud to tak je, já osobně to považuji za jakýsi dar, ať to zní sebepatetičtěji a nízkocílově :-) Za mě, hýčkejme si tento dar, zvláště, pokud jsou přítomné děti, které si to pak snad přirozeně ponesou dál. Myslím tím něco, jako když jsme sledovali náš zimní evergreen na pc – totiž Četnické humoresky. Já osobně sleduji permanentně jen ty naškrobené bílé zástěry v každý čas a stále se snažím pochopit, jak to dělají, děti vyžadují další a další díly, pan domácí úpí a odchází a tudíž neslyší Huga, který pozorujíc Jarého, jenž se stěhuje na pátračku a nese si kufr a tašku – zcela vážně pronáší -„jak to, že ten číšník (rozuměj četník), si nese ty tašky? “ Všichni se otáčíme s otázkou na rtech, nikdo jeho repliku nechápe a tak pokračuje -“ no tašky pčece nosí jenom ženský“. :-)) (Pan domácí, který mě však málokdy nechá něco nosit navíc to měl tendenci vyšetřit – když si to přečetl :-)) a zjistil, že Hugo myslel tu přes rameno :-)) Read the rest of this entry »
Tento týden je u nás celkem klid. Odjela štěńata, odjela Eliška – jedno štěně odjelo na základě komentářů pod článkem „Špulky“ do nedaleké vesnice k paní, která je moc milá, a která už po tom, co vloni pošel pes jako dlouholetý člen rodiny psa nechtěla. Ale pak si přečetla komentáře a pro jednu Špulku, které dali jméno Čert si přijela. Nepochybuji o tom, že se bude mít dobře.
Pro Elišku si přijela maminka s přítelkyní a to bylo báječné setkání. Paní Elišková nás ten den zapojila do osobního systému, který asi zatím nemá jméno, ale říkejme mu – každý z toho vyjde dobře -. Vzala to přes známého, který má extrémní nadmíru jablek a začali nakládat. Známý ovšem není troškař a přinášel bednu za bednou, takže k nám dorazil kombík absolutně narvaný jablky. Navíc ještě rysy syna z průmyslovky pro Kvída, sešity pro děti na psaní, sušené houby a cukrovou řepu!!! Pán byl velmi rád, že se zbavil jablek a my po jarním mrazu zase moc rádi, že máme jablka. Za tu výslužku jsme ovšem nemohli zůstat dlužní, tak jsme nanosili dýně, mrkev a na večer správně rozleželý sýr a víno, tvaroh a mléko pro Špulky a Elišku. Za to jsme však navíc dostali rebarborový koláč, což se trochu nelíbilo Elišce, neboť odjíždí, ale dozvěděla se, že nemá smutit, protože od pána s jablky nafasovali koláč švestkový. Není nad to, když někomu něco přebývá a jinému schází a všichni jsou rádi, že si povymění trochu svých jistot :-).
Navíc přijeli naštěstí večer, takže stačilo, abysme zhasli a mohli jsme je tudíž pozvat dál, protože za světla by bylo vidět, že přetože jsme s Eliškou od rána říkali, že by se mělo uklidit — se neuklidilo ! :-))
No ale ještě než Eliška odjela, měli jsme takto připravenou dýni Hokaido a přetože je Hokaido moučná, takto je výborná a vůbec to nevadí! Read the rest of this entry »
Americká tetička poslala další z oblíbených knížek. Je to stejná edice, jako
Deliciouse vegetarian Food – edice step by step – (krok za krokem). Obě jsou anglicky psané, velmi návodné a zvláště tato – přímo nabízející k obměně, vzhledem k tomu, že téměř v každém receptu je docela zásadně obsaženo maso či drůbež. Ovšem Asijská kuchyně, jejich omáčky,příprava příloh a zeleniny stojí za to velmi a proto maso zaměňuji, z receptů vyndavám, používám to, co je mi milé.
V této souvislosti mě napadá jedna má osobní historka z minulosti, kdy jsem si dělala odznak na průvodce Prahou a pak pracovala zase úplně v jiném oboru na Hradčanech a z povzdálí pozorovala zástupy japonských turistů a to co nám říkali v PIS ve škole, na vlastní oči. Kromě pár soukromých návštěv jem neprováděla – PIS a kurs na průvodce byla jedna z mnoha mých 
životních etap, kdy cesta je důležitější než cíl a kdy jsem mohla (mohu?) mnoha blízkým připadat jako člověk co příliš neví co chce, pro mě osobně je to ideální vstup na miniaturní zenovou dráhu :-) Tak tedy ta jedna důležitá rada zněla: Jedna z nejnáročnějších skupin jsou Japonci. Chodí za vámi, s bedekrem v ruce a v knize sledují co říkáte. Pokud se příliš vzdalujete pravdě, dají vám to pocítit :-)).
A tak tedy, hned první jídlo, které sem vložím, a které je inspirované touto knihou – je jí skutečně jen inspirované a pokud si jí otevřete a budete hledat rozdíly, věřte, že je bezesporu najdete. Na mou omluvu – nehraje zde až takovou roli angličtina a je to čistě v mé režii. :-)
Kniha je rozdělena na recepty thaiské, koreiské, japonské, malayské a vůbec většinu asijských zemí, navíc na dezerty, které jsou mimo země, stránky s popsanými a vyfocenými ingrediencemi, stejně jako je to ve vegetariánské kuchařce. Je to komerce, ale celkem příjemná a mně se v ní dobře listuje a napadají mě příjemné věci :-)