Co noveho na kopci

Dnes se mi nedobře spalo a tak bylo spoustu času na přemýšlení. Několik věcí se mi spojilo v hlavě zároveň. Stále se mi vrací příspěvek Michala Hromase na rádiu Wave – O krušné kuchařské řeholi, přemýšlím o tom, jak je to nevděčná činnost, kdy mnoho kuchařů pracuje do pozdního večera, většinou někde hodně dole, často bez oken  – to by mi chybělo velmi – okna. Je tam však nadstavba, která zůstane často jako to poslední – což je dost smutné- a to jsou peníze, i když vzhledem k její výši by asi mnozí kuchaři polemizovali, zda to nadstavba je či není :-).  A pak mi přilétá obraz vaření doma, pro někoho, pro rodinu. Nadstavba peněz chybí, ego se postupně vytratí a zbývá ta nejdůležitější věc – totiž naplnění slova rodina. Přilétá mi myšlenka na rozhovor s Janem Kačerem, který mluví o své ženě, Nině Divíškové a dává k dispozici jeden ze dvou receptů na dlouholeté manželství. Vypráví o tom, jak se jeho ženě kdysi zalíbila životní zkušenost osmdesátileté babičky, jak si udržet šťastné manžeství , totiž  – „krmte tu bestii !!!“  .-)

Přemýšlím o tom, jak je velmi jednoduché postupně nahrazovat domácí jídlo něčím „jednodušším, rychlejším, čas šetřícím a méně podceňovaným“, ovšem je zde jedno ale…. ustupovat z této často nevděčné činnosti – nevděčné proto, že se stává všední, samozřejmá, na první pohled často nedoceňovaná – pokud si člověk neříká permanentně o pochvalu, což spolužijícníky zanedlouho jistojistě naštve – tak ustupovat z této činnosti lze pouze tehdy, pokud se člověku dostane té výsady, že jí vůbec někdy považoval za hodnotu.  A pokud to tak je, já osobně to považuji za jakýsi dar, ať to zní sebepatetičtěji a nízkocílově :-) Za mě, hýčkejme si tento dar, zvláště, pokud jsou přítomné děti, které si to pak snad přirozeně ponesou dál.  Myslím tím něco, jako když jsme sledovali náš zimní evergreen na pc – totiž Četnické humoresky. Já osobně sleduji permanentně jen ty naškrobené bílé zástěry v každý čas a stále se snažím pochopit, jak to dělají, děti vyžadují další a další díly, pan domácí úpí a odchází a tudíž neslyší Huga, který pozorujíc Jarého, jenž se stěhuje na pátračku a nese si kufr a tašku – zcela vážně pronáší -„jak to, že ten číšník (rozuměj četník), si nese ty tašky? “ Všichni se otáčíme s otázkou na rtech, nikdo jeho repliku nechápe a tak pokračuje -“ no tašky pčece nosí jenom ženský“.  :-)) (Pan domácí, který mě však málokdy nechá něco nosit navíc to měl tendenci vyšetřit – když si to přečetl :-)) a zjistil, že Hugo myslel tu přes rameno :-))

A protože toto patetické zamyšlení, mělo by býti předsunutím pro něco domáckého, klasického, někde tradičního, přináším recept na rumunskou kaši podle italské kuchařky :-).  Eliška, když vyprávěla o Rumunsku, zmínila sousloví „mama liga“ a mluvila o jejich velmi častém jídle, totiž kukuřičné kaši s bryndzou, cibulí a slaninou.  Nám pak vyrostly díky Luďce, která chodí na tuto stránku a nabídla mi semena červené kukuřice – kukuřice, jsou sklizené, vyloupané a tak chuť je nějak zpracovat. A naposledy italká kuchařka Italian, kde je polentě  věnováno pár stránek a jeden recept vypadá, jako by té Eliščině rumunské kaši z oka vypadl. A tak tedy se dostávám k

 Zapečené Polentě se sýrem

Dělám jí dvojbarevnou, protože málokdo má asi doma mlýnek a usušenou červenou kukuřici a i my chceme ochutnat ten rozdíl a tak děláme dvě kaše – jednu ze své, jednu z kupované instatní kukuřičné krupice. Na jídlo je třeba 2+1/2 hrnku kukuřičné mouky a 6+1/2 hrnku vody. – Na naší červenou kukuřici přidávám další hrnek a půl  kukuřičné mouky, protože nechce zhoustnout potvora. Toto množství se pak jeví jako ideální.Dále je třeba sýr – podle potřeby, podle mě alespoň 250g, 6 cibulí, 3 stroužky česneku. Svazeček čerstvé dobromysli.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Mouku zaliji vodou, přidám 1 lžičku soli a dám vařit a vařím – u instatní to netrvá tak dlouho, domácí je logicky o něco delší.

Mezitím si připravím plechy s vysokým okrajem, jemně je potřu máslem a hotovou kaší pokladu dno asi do výšky 3/4 cm. Na toto množství instantní je třeba dvou plechů, na domácí jeden. Plechy pak dám asi na půl hodinky do chladu. Chodba už naštěstí opět plní svůj účel lednice :)

Po zchlazení si připravím pekáč, dám do něj olej a na prudko v něm osmažím nakrájenou cibulku na proužky. Když je cibulka osmažená, tak nakrájím polentu na čtverce, pokladu čtverce na cibuli a na kukuřičnou kaši dám plátky sýra.

Pokračuji druhým patrem červeným, sýr a pak patro třetí – opět bílé. Italové dávají patro pouze jedno, sýr a šup do trouby. Každé patro tedy proložím sýrem, druhé pak posypu na sýr ještě čerstvou dobromyslí – jen to poslední nechám volně.

Dávám do trouby na dvacet minut na cca 180*c.

Pak vyjmu a posypu cibulkou s česnekem, kterou jsem si mezitím ještě usmažila – na proužky, česnek na plátky,  na oleji.  Jsou to takové rumunské halušky, jsou to trochu pracnější halušky, ale je to dobré a mně osobně to nejvíc chutná, když to vychladne, třeba nad ránem :-))

16 Odpovědi to “Zapečená polenta se sýrem”