Nejsem vůbec znalec italské kuchyně, ale italská jídla jsou má oblíbená, vařím je často
a ráda a protože mám v povaze snažit se dostat ke kořenům věci, napíšu tady pár věcí, které jsem si sama pro sebe ohledně italských jídel zjistila. Nejprve ze všeho studnice
mých informací – tři důležité kuchařky, které mám hodně ráda. Dvě jsou spíše novotypové – křídový papír, hodně barevných obrázků- co stránka to recept. Jedna je menšího, zato tlustšího formátu, nebarevná, s ručně malovanými obrázky – velmi milá a velmi inspirativní. Pro všechny tři je společné jedno a to, že jsou v angličtině. Jsou to všechno americké kuchařky, což může být trochu na škodu věci. Přeci jen americká italská kuchyně není italská italská kuchyně, na druhou stranu, minimálně jedna je napsána italkou – věřím tedy, že mé italské studnice vědomostí jsou ty pravé….pro mě rozhodně -nemíním se jich vzdát :-)).
První z knížek, kterou bych ráda dnes představila podrobněji je kniha ITALIAN – the esence of mediterranean cuisine jejíž autorkou je Carla Capalbo. Kniha je velkého formátu na křídovém papíře, na každé straně jeden italský recept krok za krokem.
Kniha provede nezbytným sortimentem těstovin, náčiní ideálního pro italskou kuchyni, recepty na polévky, zeleninu, těstoviny, pizzu, sladké i slané moučníky a protože to není vegerariánská kuchařka, tak i ryby a maso. Jídla uvařená podle této kuchařky jsou dost chutná a přitom jednoduchých chutí, tak jak to má italská kuchyně ráda.
Já osobně jsem italský milec ale lepší slovo je asi obdivovatel, protože vařím italská jídla především podle kuchařek. Kráva, která se musí dvakrát denně dojit se vozí po gurmánských dovolených po Itálii velmi těžko, s koňmi už by to nebyl takový problém, mohli by nás tam dovézt, ale obávám se, že průjezd přes precizní Německo by byl velmi choulostivý :-)). Z vlastních cest po Itálii mám veliké zážitky.
Když jsme kdysi byli v Itálii na závodech, těsně po revoluci, znalí právě hlavně českých špaget s kečupem, první den jsme měli veliké problémy, když jsme předkrm – těstoviny s olivovým olejem brali jako hlavní chod. Pesto, které bylo také přitomno – totiž typickou italskou omáčku, jsme jako světoběžníci po východních zemích Evropy ignorovali zcela a jediné co nás uklidňovalo byl všudypřítomný tvrdý sýl nastrouhaný nadrobno, který vůbec, ale vůbec nepřipomínal náš eidam a kterým jsme si ty suché těstoviny mohli alespoň zasypat. Byli jsme ihned rozčarovaní tou italskou nehostinností. Suché těstoviny jsme si mohli dát doma….. Po pár minutách jsme byli vnitřně zostuzení mnohem pokornější, ovšem taky k prasknutí plní – nemohli jsme přeci nechat hlavní jídlo bez povšimnutí :-))) Bylo nás u stolu hodně a tak jsme to celkem rychle díky vzájemné spolupráci pochopili. To je dvacet let zpátky, když jsme jako „světoví“ pražáci přijeli na venkov, totiž do Milána !
O tom, jak jsme byli, naše auto „perspektivní “ mládeže, v Miláně o pár dní dřív a jak se nám moc líbilo v Genově, městě podél moře, v devadesátých letech pro mě, která jsem poznala za bolševika krom východu jen Německo a Skandinávii – ráj na zemi a jak jsme potom po příjezdu naší základní jednotky v pauze mezi závodem jednotlivců a družstev nadšeně uvítali, že se pojedeme podívat do Janova :-))) a o tom, jak jsme začali být nesví, když jsme o několik hodin později míjeli ceduli Genova, o tom se vůbec nebudu rozepisovat hlouběji, protože to jsou vzpomínky, na které o dvacet let „moudřejší“:-)) a starší člověk vzpomíná jako na tristní momentky zamilovaných….. Nakonec jsme skončili v Monte Carlu, uvařili si těstoviny ve vodě z moře, které byly nechutně slané – kdo by to byl řekl a seděli na patníku před kasínem, protože mě bylo šestnáct a panu domácímu dvacet. Chyběl minimálně jeden rok do roztočení toho všeho, co jsme měli s sebou. Jediná útěcha je v tom, že by ten večer stejně nebyl vzhledem k hotovosti příliš dlouhý :-))
Takže o italské kuchyni vím, že jí chybí rozhodně kečup……. už jsem se naučila, že používání kečupu je něco jako hřích a u dnešní večeře si na italské jídlo nalilo kečup jen jedno dítě ze čtyř, což je má veliká osobní výhra :-)))
A cokoli jiného je nesmyslné psát, protože je toho plný internet, většina webů o italské kuchyni má zobrazené druhy těstovin, druhy vína, druhy pizzy. Pokusím se to, co se mi líbí na italském jídle prakticky přenést do receptů, které nám chutnají.
Ten dnešní je tedy z výše zmíněné knihy Italian a vypadá i je, velmi jednoduchý a velmi skromný. Ale nepředvídatelně vynikající. Rozhodně ho doporučuji.
Jedná se o Brambory pečené s rajčaty a na jeden plech s vyšším okrajem je třeba
suroviny: 2kg brambor, 1 kg rajčat – doporučuji raději vodnatější než moučnější, olivový olej, sůl, svazeček saturejky – v originál receptu je to bazalka, pepř , 250g sýra a trochu sušených tvrdých syrečků– v originále parmezánu.
Brambory oloupeme, umyjeme a nakrájíme na plátky, ne úplně tenké, ale ne tlusté :-)). Potřeme dno pekáče olivovým olejem a vyskládáme naň plátky brambor. Osolíme a opět celou vrstvu pokapeme olivovým olejem. Naskládáme jako druhou vrstvu rajčata nakrájená na plátky, opět osolíme a tentokrát poklademe na malé kostičky nakrájeným tvrdým sýrem. Poslední vrstva bude opět bramborová – tuto vrstvu můžeme znovu vždy ještě podložit nakrájeným rajčetem – pod bramboru rajče. Osolíme, pokapeme olivovým olejem, nadrolíme saturejku a posypeme třemi lžícemi strouhaných usušených syrečků- v originále parmezánem. Nezaléváme vejcem !!!
Dáme do trouby na 200st. C péci. Peču zhruba 3/4 hodiny. Je to chuťovka !
Komentáře
krásně popsané zážitky 
, recept zkusím možná hned dnes k večeři 
[1]: Určitě zkus, vypadá jednoduše, je jednoduchý a jako hodně takových věcí je výborný !!!
Receptík fakt vypadá strašně dobře,až moc jednoduše ,vyzkouším ho 
zážitky podobné 
po revoluci jsem byli v Itálii a tamní těstoviny mě moc nenadchly ,páč mi tam chyběl právě ten kečup,zato zmrzka na té bych byla schopná nechat všechny své peníze
až postupem času přicházím na to ,že ten kečup tam není až tak důležitý,vlastně mi tam vůbec nechybí
, příští rok neděláme střechu a budu snad výkonější a bude víc domácího kečupu