Zdravím všetkých syrárov z Kopca!

Napriek tomu, že syry robím len niečo vyše roka, podarilo sa mi už urobiť Nivu, aj krásne diery v ementáli – vyrobil som si lis na syr – a v neposlednom rade medzi svoje úspechy radím aj to, že som objavil Vašu stránku a musím sa pochváliť aj tým, že už asi dva týždne som hrdým majiteľom Domáceho mliekára / v ktorom je neuveriteľné množstvo inšpirácií/, ktorého mi doniesol môj syn, momentálne študujúci v Brne.

Rád by som sa s vami podelil o príbeh, aby som vám ukázal svoju cestu k výrobe vlastných syrov.

Celý život som prežil v Košiciach a keďže som ako dieťa chodieval k starým rodičom do malebnej baníckej osady, ktorá je situovaná v hlbokej doline v Slovenskom Rudohorí, k rôznym poľnohospodárskym aktivitám som nemal veľmi kde pričuchnúť. Povolaním strojár ale odmalička rád varím a je to môj veľmi pekný koníček.

Manželka pochádza z pomerne veľkej dediny na okraji Zemplína, kde sa odjakživa poľnohospodárčilo a teda má k týmto prácam veľmi blízko.Rodičia jej zomreli už pred rokmi a ona sa rozhodla opraviť rodičovský dom, aby sa na starobu mala kam utiahnuť.Postupne sme urobili novú strechu, vymenili najhoršie okná, novú kúpeľňu napojili na verejnú kanalizáciu a bolo už načase urobiť aj niečo s kuchyňou, ktorá bola v dezolátnom stave.

Manželka v dedine objavila veľmi zdatného majstra – Fera, ktorý bol synom jej krstného otca a teda členom rodiny.Fero, ako som sa dozvedel, choval kozy a z ich mlieka vyrábal syry, ale zároveň kupoval farmárske kravské mlieko, keďže toho kozieho bolo málo.V jeden víkend niekedy v apríli pred rokom sme sa s manželkou dohodli, že tam pôjdeme, ona sa bude hrabať v zemi, ja uvarím halušky s bryndzou, ktoré robím mimochodom vynikajúce a Fero pomaly dokončí rekonštrukciu kuchyne.

Po ceste, keďže chalupa je asi sedemdesiat kilometrov od Košíc, sme mali čas s Danielou – tak sa manželka volá – porozprávať sa o rekonštrukcii. Sťažovala sa mi, že s Ferom nie je spokojná, že jeho robota je pekná, kvalitná, ale často kamsi odbehne, je nedochvíľny a už to celé trvá akosi dlho. Mala pravdu, dohodli sme sa na ôsmu ráno, ale Fero prišiel až po pol deviatej, ale hneď sa pustil do dokončovacích prác. Dohodli sme sa, že ak ma bude potrebovať, zakričí na mňa a tak sme každý mali svoju prácu. On bol v kuchyni, Daniela na záhrade a ja som pomáhal raz tu, raz tam. Ako sa blížilo poludnie, pomaly som začal variť v jednej z izieb, kde sme si vyrobili núdzovú kuchyňu, halušky.

Manželka odbehla do obchodu a ukázať sa kámoške a tak sme sa pri robote s Ferom zblížili a pokecali.O chvíľu mu ale zazvonil telefón a on musel narýchlo kamsi odbehnúť. Manželka sa vrátila a už dosť nervózna komentovala, že znovu ho niet…

Odišla do záhrady. Vzápätí sa vrátil Fero a vysvetľoval mi, že má kozy, ktoré ráno odviedol kamarátovi do sadu – vyrašila už prvá tráva – a nechcel tam skoro ráno otravovať, preto sa zdržal. Ale krajšia bola druhá správa, totiž keď teraz odbehol, volal mu ten kamarát, že jedna z kôz sa okotila a má dve mláďatá, preto musel odbehnúť. Tým sa úplne všetko vysvetlilo a ja som odišiel k svojim hrncom.

Blížil sa čas obedu a tak som všetkých zvolal. Halušky nám všetkým veľmi chutili – nič iné som ale ani neočakával. Poobede v rámci siesty som sa Fera pýtal akú má školu, keďže na stavbe robil absolútne všetko – vodu, odpad, elektrinu, omietky a aj dlažbu a obkladačky. Rozhovoril sa o sebe a tak som sa dozvedel, že po revolúcii jeho otec prišiel o prácu a založil si malú stavebnú firmu. Fero ako dorastajúci mládenec ak chcel pár drobných, otec mu dal kľúče od stavby a on tam išiel raz pozametať, neskôr aj jednoduchšie práce až nakoniec už robil úplne všetko.

„Dobre, Fero,“ vravím mu „ale ešte stále neviem nič o tvojom vzdelaní“ „Jój“ on na to: „neuveríš, ale ja som vyučený zootechnik, tam som pričuchol k zvieratám.“ Takže tak on začal s kozami, robí nádherné ťahané syry, ktoré aj údi a z nich obložené misy, z ktorých každá je malým umeleckým dielom.

Poradil mi čo a ako, dal prvé syridlo, neskôr aj plesňové kultúry na syry s plesňou vnútri aj na povrchu a vlastne mi našiel koníčka ktorý, verím, ma bude dlho napĺňať. Zatiaľ ešte stále kupujem mlieko z automatov, ale verím, že v dôchodku, ak bude čas, pribudne koza…a aby jej nebolo smutno, najskôr budú dve.

Joj, ale úplne som zabudol na pointu tohto príbehu.

Vtedy, počas obedu, mi Fero odpovedal na otázku, či sa aj živil svojim vzdelaním:

„Pravdaže, ešte fungovalo družstvo, tam som robil a keď mali ženy dovolenku, veru som aj dojil kravy!“

„To vážne???“ nedalo mi.

„Pravdaže, poď ku mne domov, ukážem ti diplomy, ja som totiž dva razy získal titul NAJLEPŠIA DOJIČKA OKRESU HUMENNÉ!!!“

Smiech, ktorý nastal sa snáď ani nedá opísať a vždy keď si s manželkou na to spomenieme, veru, smejeme sa neuveriteľne.

Když pominu ten začátek, kdy kolaborovat musíme skrátka všichni a panem bohem jsou pro nás rodiče, tak ta opravdová a vědomá kolaborace musela začít až někdy kolem studií na základní škole. Byla jsem totiž nucena ne jenom k tomu, abych byla ve tříde premiantkou, ale taky k tomu, abych se učila houslím, které jsem z duše nenáviděla. Nástroj jako takový mi vůbec žádný problém nedělal, to ne, ale ty hodiny! Dokonce jsem podezírala některé vyučující z toho, že se jim povaha t&ea cute; hudební výchovy taky moc nezamlouvá a ve skrytu duše proti tomu možná taky vznášeli své námitky. Kolaborovali jsem ale obě strany najednou a tak nikdy nikdo nemohl přijít na to, že ten druhý třeba taky trpí. Ba co víc, člověk se musel držet skrátka i sám před sebou; totiž připustit sám sobě, že to co dělá mamince takovou radost, je právě to, co mně tak ubíjí, bych nemohla v žádném případě. Kdyby maminka přestala mít radost, na svědomí bych to přece měla já a nikdo jiný, ne? Trpět a zakázat si prohlédnout ten pocit je ale úplně jiná úroveň než trpět a být si toho vědom.

No a pak jsem přestala zvládat být premiantkou, byla to zátěž, kterou jsem už nedovedla být schopna unést i přes sebevětší zapření. Ono, pořád jsem se snažila co to šlo, ale ty výsledky už nebyly a nemohly být tak zářivé jako kdysi. Taky rodiče mých spolužáků to snášeli jenom těžce, protože pak neměli po ruce nikoho, koho by svým dětem mohli předkládat za vzor a i s odstupem času byli schopni říct takové věci jako například: “… ale Aleno, tys přece byla elitou!”. Jo byla, ale pak, když jsem jí být přestala, se ten tlak nikterak nezmenšil. Akorát jsem najednou měla víc času na to, abych začala bedlivěji pozorovat své okolí. A v něm figurovali lidé, kterým se ve škole vedlo podstatně hůř než mně. K mému překvapení jim to ale na první a ani na druhý pohled závažnější problémy nedělalo. Byli přátelští, vtipní, spoločenskí a mohla bych jmenovat dalš&iacu te; adjektiva. Jenomže tady jde o něco zcela jiného. Až v patnácti jsem totiž přišla na to, že člověk, který absolutně a bez výhrad neslouží a neodevzdává se režimu, může být ve svém nitru normální, charizmatický a okouzlující i přes to všechno. Ten model, který jsem měla zafixovaný do té doby, ale něco podobného vůbec nepřipouštěl. Bylo pro mně nesmírně obtížné něco takového přijmout, protože to nebyla jenom statistická odchylka; netýkalo se to pouze několik jedinců. Byl to fenomén, který sám zpínal ruce a prosil o to, aby se mu věnovala větší pozornost. Odvaha ale dosud nebyla k mání.

Na vysoké škole to bylo už jenom trápení, ale pořád jsem to brala tak, že jestli-že selžu, pak jsem na vině jenom já. Nemohla jsem se přece jen tak vyvléct z uvázku, který mě jistil a spadnout na zem. Nechat se porazit tím, co má větší sílu a nepodrážet zárověň ty ostatní, tak tahle kombinace mi přišla jednoduše fantasmagorická. Ty ostatní očekávají výsledky, ale ne od sebe, nýbrž od druhých a dávají to znát v jednom kuse a to celkem agresivně. Na to aby jsem procitla, ale muselo uběhnout ještě několik let.

Ve třiceti jsem se často přistihla při představě, jak si povídám sama se sebou ve dvaceti. Byla jsem k té dvacítce tak neohleduplná a kritická, že jsem byla přesvědčena o tom, že tenhle rozhovor by nemohl trvat víc než minutu, protože jsem tehdy musela být ale pěkně hloupá. Když tenhle princip ale člověk aplikuje důsledněji, přijde na to, že jednou bude mít taky o deset let víc a proč pak tedy ihned v témže momentě již nezavře pusu?! Je to, co z ní pořád leze až o tolik důležitější než-li to ticho, které by nás ji nak mohlo obklopovat a chovat ve svém náručí?

Řehoř Samsa z Kafkovy Proměny se v jednu chvíli rozhodl, že dál tenhle tlak svého okolí snášet nehodlá a proměnil se v chrobáka. Jak by to ale jeho nejbližší mohli vystát? Vž dyť byli navyklí na to, že Řehoř je právě tím, co již tak dlouho a tak dobře znali a ne něčím jiným. Nemůže být přece něčím jiným! Jak to, krucinál!? Kdyby to byl Řehoř, už dávno by od nich dobrovolně odešel a oni by mohli žít v klidu dál a s úctou na něho vzpomínat. Řehoř si byl vědom toho, že jeho proměnu nebyl nikdo v rodině schopen přijmout a proto jednoho dne jenom tiše v koutu, krátce před svítaním počkal na to, až mu hlava samovolně dočista sklesla a z chřípí se mu slabě vydral posledni dech.

Taky jsem se rozhodla odejít ode všeho pryč. To rozhodnutí ale nebylo nikterak emocionální nebo odevzdanecké. Bylo to právě nadšení z možnosti a hlavně z povinnosti vůči nikomu, ale jenom vůči sobě. Zakuklit se, ztratit se z dohledu, nereagovat na výstrahy, vydírání, a pak jenom vyletět jako motýl a radovat se například už jenom z toho, když se po kostele v neděli najednou setkám s dřívější kolegyní z gymnázia a jdeme si sednout do kavárny. Řekla mi, že se jí nedaří přiv& eacute;st svou snachu na lepší chodníčky. Jenomže já mám za to, že biskup Lidumil nám v Bídnících svým konáním nekonáním předvádí nejkrásnejší a nejjistější recept k tomu, když chceme někoho převychovat. Co jiného by v sobě mohlo mít tu moc, aby z trestance udělalo slušného člověka, když ne Láska?

A jenom Láska.