Co noveho na kopci

Dnes byl výborný den letošní  zimy. Skutečné zimy. Jak říká staré pořekadlo – Na Hromnice, polovina píce,  a protože je jen chvíle po Hromnicích, v podstatě jsme  kousek za půlkou zimy a ta se ukazuje v plné kráse. Venku to vypadá  jak na severním pólu, fouká nauvěřitelně, je dost pod nulou, mraky nízko – taková klasická zimní apokalyptická nálada. Ester co teď chodí dojit s panem domácím přišla domů jako sněhulák. A do toho zavolá řidič PPL : „vezu vám balík, za jak dlouho tam budete?“. Rozumněj, za jak dlouho nazujete boty, čepici, šálu, rukavice, běžky, rozmotáte hůlky a doběhnete si ty dva kiláky ke schránce? „Hurá, za patnáct, dvacet minut jsem tam“, slyším se vesele a jistě říkat do telefonu.

Zhruba za čtvrt hodiny mě  pálí na prsou, jsem po letošní líné zimě úplně bez kondice, mám pocit na omdlení, ostrý vítr a sníh řeže do tváře a já jsem teprve na  vrcholu kopce a dívám se ty necelé dva  kiláky dolů k silnici. O nějakém skluzu se mi může maximálně zdát. Prošlapávám každý krok čerstvými 40cm prašanu a zhruba v polovině zahlédnu dole na silnici blikající auto a tak se podvědomě snažím alespoň aby to jako běh vypadalo, čímž se znemožním zcela, protože  kdykoli se o to pokusím, lyže se zaboří o půl metru níž a já se jen tak tak udržím, abych nespadla na …… obličej :-).

A když k němu celá říčná doprošlapu, nejprve se deset minut omlouvám, že musel čekt a pak se deset minut snažím omluvit, že jsem nevypadala jako kachna vlastní vinou, že nejsem zase tak špatný  běžec, ale že to fakt nešlo. Řidič, který v poslední chvíli vystoupí z vyhřátého auta, típne cigáro – řekla bych, že je asi o deset let mladší než já,no, možná o dvacet :-), usměje se a místo pozdravu mi řekne “ no to vás nechaj, v takovým nečase? Že je nepošlete někam! “ . Já mezitím popadám dech. On pokračuje – „ale, aspoň budete mít pěknej zadek“. Já v rozpacích zadrmolím – no po těch čtyřech dětech to asi už moc neklapne! A on pokračuje „ále neříkejte! Jak vás znám…. !“. Okamžitě zaháním vyvstalou otázku – on mě zná?, přistihuji se, jak platím dýžko- což zase tak běžně nedělám, loučím se a ještě drahnou chvíli po odjezdu auta prošlapávám do kopce, sněhová vichřice z boku, -6, na zádech litinový tál do trouby na chleba – čti, tento celý báječný výlet uskutečňuji proto, abych domů dovezla nástroj pomáhající mi v další PRÁCI , který je navíc těžký jako kráva a usmívám se jak idiot. Na to vše stačí, když někdo vyřkne ve dvou větách slovní spojení „hezký zadek“ a „jak vás znám…“ ve spojení s vámi. Pak přijdete domů, stále týž dementní úsměv, který naskočil po sundání běžek, jak se těšíte, že to povyprávíte panu domácímu,  ovládnete se a to co se rozleželo cestou na konci cesty totiž  máte pocit, že řidič možná i třeba řekl „máte pěkný zadek“ a nikoli „že ho budete mít“, tak to řeknete zabrzdivše se hezky po pravdě  a pan domácí  se podívá svým čistým pohledem a praví – „já to říkám pořád – ženský chtějí být prostě obelhávaný!“  Vážení a milí, hýčkejme si své řidiče PPL !

No a když je doma tál, není možné něco na něm neupéci. A protože je zadělané těsto na chleba, tak ještě před chlebem pár dalamánků. Těsto je jednoduché – prostě chlebové , malé bochánky, po vykynutí naříznuté, vodou omyté a vložené do vyhřáté horké trouby – na 250°C na vyhřátý litinový plát.

Co dodat? Kůrka je, je křehká a zároveň měkká, dno parádnický, jsem nadšená. Ať žije litina!

9 Odpovědi to “Dalamánky ve vánici”