Co noveho na kopci

Máme za sebou poměrně náročných pár dní, respektive spíše rodiče a sestra se švagrem, protože my jsme se upíchli někam na kopec, hodně daleko a jsme spíš jen morální podporou. Moje maminka byla vždy hodně excentrická, živá, temperamentní. To je možná důvod, proč, ač měla řidičák, nikdy moc neřídila. Existuje jen několik epizod, kdy si maminka sedla za volant (153 cm, 45 kg).

Poprvé to byl náš žlutý volkswagen brouk, kterému upadlo na Vinohradské v Praze kolo. Maminka v plavkách vystoupila ležérně zpoza volantu a odváděla nás dvě domů – Máneska nebyla moc daleko, zatímco táta chytil  u kina Květen kolo a se sousedem Jendou, který přispěchal na pomoc, protože kolo nemohli přišroubovat, tak ho pouze nasadili – jeden ho přidržoval a druhý jel pomalinku před dům. Excentrická nebyla evidentně jen maminka.

Podruhé jela hned ze služby v nemocnici za nemocným otcem, tedy mým dědou a v šest ráno to na úplně prázdné Slezské  vzala – snad nechtěně – přes červenou. A za chvilku policejní auto, houkačka, ona vylezla v nemocniční uniformě, na které měla plášť a okamžitě spustila na příslušníka – „Tak přesně kvůli takovým idiotům, jako jsem já, musím teď pospíchat do služby!“. Příslušník jí pokynul, aby tedy nemeškala a příště dávala větší pozor.

Potřetí jsme jeli v osmdesátémpátém za rodinou do Švédska. Za rodiči však přišla zoufalá Češka, jediná druhá na lodi, která měla v autě dvě děti a nepustili jí manžela, že nemá řidičák a musí se do Švédska dostat, takže bylo logické, že jí s tím táta vyjede. Asi tři hodiny poté nás probudilo houkání. Neptejte se, jak to, že jsme spali v podpalubí v autě, kde je to zakázané. A zjistili jsme, že jsme první na výjezdu z lodi. Táta okamžitě vyběhl a hledal auto, které měl vyvézt ven a maminka si naprosto sebevědomě sedla za volant a jela. A všichni za ní. Naštěstí se tam nedá moc jet někam jinam, řekne si jeden…. Na konci ovšem stála železná, ne moc vysoká brána, o kterou byli opření lokty čtyři celníci a dívali se na nás a na kolonu, kterou jsme my dvě přivážely. A v tom maminka podhmátla nohou brzdu, šlápla na plyn, celníci jen tak tak uskočili a my projeli švédskou bránou, která se okamžitě rozletěla. Do toho přebíhal táta z auta někde za námi a prohlížel si stopětku, jestli se jí něco nestalo. Celníci byli celkem zmatení, tak se na ně otočil a řekl jim česky, že musel odjet autem té ženě, která potřebuje zůstat ve Švédsku, ale nepustili jí manžela, který se sem snad dostane přes červený kříž, že veze v kufru pro bráchu basu plzeňskýho a že už by z dovolením jel. Celníci chodili kolem škodovky, usmívali se na maminku a říkali „Skoda good! Skoda good! A pak nám dali razítko do pasu a byli jsme ve Švédsku, včetně oné paní s dvěma dětmi.

A počtvrté si za volant nesedla. Před třemi dny jeli rodiče brzy ráno před sedmou po D1 a táta v rychlém pruhu v cca 100-120 zkolaboval. Narazil na levé svodidlo a moje sedmdesátiletá maminka (stále ještě nesmírně drobná) chytila volant docela velkého a širokého auta, auto ukočírovala přes tři pruhy, narazila na pravé svodidlo a jela v pravém pruhu až k odbočce k průhonické pumpě, kde obočila, vešla se do levé úzké silnice vedle pumpy, aby nenajela do stojanů a mohla si vybrat mezi tirákem, co stál před ní nebo lampou. Lampa vyhrála. Po této nehodě se kolem auta sešli neuvěřitelní lidé. Mladá slečna, co za nimi jela delší dobu odbočila také na pumpu, okamžitě vyběhla, pomohla mámě z auta, nasadila jí vestu, zavolala sanitku a pokoušeli se mluvit na tátu, který byl stále v bezvědomí. Poté přijeli hasiči a policisté, všichni skvělí. Večer, když už se to trochu uklidnilo, maminka mi říkala do telefonu, že se jí hned tak nepoštěstí, aby jí v jejím věku objímal dvoumetrový hasič a hladil tak milý policajt. Jak hasiči, tak policista i policistka byli nesmírně vnímaví a milí. Navíc ji saniťáci vzali do sanitky a odvezli i s tátou. Konec konců, auto už měla zaparkovaný :).

Dopadlo to výborně, táta je z jipu doma, havarijní pojištění mají, na místě spolujezdce seděl někdo excentrický, což bylo evidentně potřeba a stáli při nich všichni svatí. V lednu jedu na kurz pečení kvasového chleba nedaleko rodičů. Řídit bude pan domácí! :)

Velmi lehká celozrnná vánočka

Běžně pečeme na vánoce hutnější vánočku, plnou cukru, tuku a vajec, ale já osobně mám ráda také lehkou verzi, předvánoční. Špatně se na ní maže máslo – zůstává hezky v pórech.

Na tuto vánočku je třeba: 1 kg celozrnné pšeničné přesáté mouky, 140 g tuku (máslo, hera), 50 g droždí, 150 g cukru krystal, 330 ml vody, 100 g kandovaného ovoce, 100 g rozinek, vanilka, citronová kůra, rum, vejce na potření.

Z trochy mouky, droždí a vody vytvoříme kvásek, který necháme cca 10 min vzejít. Poté přidáme rozpuštěné máslo všechny zbylé suroviny. Vodu přidáváme opatrně, abychom těsto nepřelili, každá mouka saje trochu jinak. Těsto řádně uhněteme a necháme přikryté v míse kynout cca 1 hodinu. Těsto můžeme také nechat kynout pouze 1/2 hodiny na lince a následně 2 hodiny v lednici.

Poté těsto vyndáme a rozdělíme na 9 stejných kousků. Upleteme vánočku nejdříve ze čtyř pramenů, následně ze tří a nakonec ze dvou. Vánočku opět přikryjeme a necháme další cca 30–60 min kynout. Poté potřeme rozkvedlaným vejcem a dáme péci do trouby vyhřáté na cca 180–200 °C.

Jedna odpověď to “Lehká vánočka”