Po přesně 40 letech v Itálii! Po období dobrovolného usazení se na samotě a vycházení max. na kopec nad chalupu, někdy na kole nebo s koňma do obchodu, mění se náš život sundáním paraglidové výbavy z půdy radikálně.
Letos se tedy jede polítat na Antholz, nádhernou leteckou startovačku, ale taky na obávaný výšlap pilotů. Spíme u silnice na domluveném nočním hotspotu paraglidistů a na místo přijíždíme pozdě odpoledne – jsme tu sami, tak doufáme, že správně!
Cca po půl hodině přijíždí německé auto s dalším pilotem já si krátím večer tím, že si půjdu zaběhnout – prohlídnout okolí. Nedá se v podstatě nikam jinam, než cestou, kterou půjdeme zítra nahoru, takže si dávám malou generálku.
Cesta je perfektní, lesní zpevněná – úseky si lze zkracovat lesním příkrými ztezkami, ale to si nechám na jindy :), resp. na takovou jednu scházím asi ve dvou třetinách cesty a jdu přímo. Myslím na Wiererovou, která tady jako na domovském terénu trénuje – to se jí to běhá! :)
V cca 3/4 cesty vybíhám z lesa na horský palouk pod Alm – alpskou chatou – resp. třemi chatami, na kterém se pasou poníci, zvedám ráhno ohrady, jak nabádá instrukce a přibíhám ke Grente Alm – malebná horská chata. Nikde nikdo, žádní turisté, jen přímo na Alm je pár středního věku, evidentně patří přímo na chatu. Radí mi, kudy nahoru na startovačku a jsou velmi vstřícní. Druhý den se dozvídám, že paní tu pobyde ještě cca měsíc a pak se vrací do nížin, kde bude celou zimu a na Anterselvu přijede opět na jaře.
Výklus nahoru je skvělý, všude kolem panorama italských a rakouských Alp, na Alm jsou německé nápisy a majitelé mluví evidentně také německy. Ani nyní, ani druhý den brzy ráno a dopoledne nepotkáváme na místě moc turistů, vlastně by se dali spočítat na prstech jedné ruky, místo je to hodně neschůdné – autem nebo lanovkou, tedy velmi řídce oturistované.
Zcela nahoře míjím ovce, krávy i haflingy, rozhlížím se po západu slunce a peláším zpátky, abych to stihla do tmy. Dolů se běží skvěle, celou cestu v pohodě tempem kolem 5:30, nemusí se moc dávat bacha na nohy, cesta je zpevněná, pěkná – dobíhám už za tmy na parkoviště plné aut především německých pilotů.
Druhý den vycházíme ráno po páté i s piloty a mou výhodou je absence těžkého báglu na zádech. Některým jede pro batohy majitel Grente Alm a za 5 éček je vyváží nahoru (bathy, ne piloty) a ti si pak dorazivší na Alm kupují domácí borůvkové koláče a pivo. Já jdu se skupinou „selfsupported“ tedy těch, co pět euro za vývoz báglů nedávají a už od půlky cesty nadávají jako špačci! :)
Když piloti odletí, vydáváme se ve dvou ještě na Rammelstein, kamenitou nejvyšší horu okolí s křížem na vrchu.
Cesta poslední části je celkem příkrá, s opěrou řetězů, je horko a čeká nás ještě sestup cca 8 km dolů, tak to s tempem moc nepřeháníme, ale umím si velmi dobře předstvit, že by člověk nescházel a šel prostě po hřebení stále dál!
