Po delší době zase chuť něco málo napsat a pár perných dní, které, ráda bych napsala, stály za to, ale stály za to stejně, jako všechny ty ostatní. Začíná jaro (už docela dlouho začíná), je tu konečně tepleji, doděláváme jezírko, takové „mikropleso“ na kopci a jedno z dětí začalo více pracovat, neb si přeje 
vlastní východofríské ovce.
Máme za sebou další přijímačky. Dříve jsem měla chuť napsat velmi podrobný článek „ze života rodiče domácího školáka“, ale po každých přijímačkách jsem natolik vyčerpaná, že se trochu bojím, že by to bylo demotivující.
Zodpovědnost na vlastních bedrech je znatelná a čekají nás ještě dvakrát. Výhodou zdá se býti zakotvení v jednotvárnosti a stejný výběr školy všech čtyř dětí. 
První dítě jsme doprovodili kus cesty na autobus, druhé jsme včera poslali na kole, třetí možná odjede bez pozdravu a čtvrté už nám možná jen sdělí – udělal neudělal, ale taky možná ne a taky možná budeme jako Homolkovi opět sedět u počítače a čekat na výsledky, možná to budu každé dva roky prožívat stejně – už teď se toho trochu bojím.
A také přijel nedaleko Legiovlak. Kdo neznáte, vygooglujte a kdo učíte děti historii konce 19. a 1. poloviny 20. století, určitě si nenechte ujít. Vlak je vychytaný, poměrně hodně informací, u nás málo lidí a mnoho času a prostoru si vše prohlédnout a přečíst. Přítomní legionáři dodávají vlaku šmrnc a rozhodně to nepovažuju za ztracený čas. 
Ideální je cestu spojit s 3/4 hodinovou cestou na vlak tam a cestou vlakem, kdy je možné probrat znovu pečlivě 1. sv. válku.
Ve skleníku už je skoro hotové osení, máme nejlepší kočku, jakou jsme zatím měli. Máme výbornou fenku, která má od půl roku hodně hlídat. Zatím vypadá jak Maxipes Fík a před návštěvou si automaticky lehá na záda a zvedá nohy a břicho k podrbání, ale stále si říkáme …. ono to přijde!
Krásné jaro a Velikonoce všem!