Posts Tagged ‘lučina’
Drobné radosti lidského života jsou často přijímány jako samozřejmost, o kterou není třeba pečovat, což se mnohým stává osudovou chybou. Velké věci i velké radosti většinou nemají dlouhé trvání, ale ty každodenní drobné, kterých si moc nevšímáme, mají většinou dalekosáhlé důsledky. A tak od té doby, co přišel syn, že by chtěl lítat a naplnil tak mou noční můru posledních 16 let, raduju se z létání mužského osazení rodiny několikrát denně. Nejprve, když je správný vítr (rozuměj, fouká to na nějaký vhodný kopec) a oni každý den jak o Vánocích chystají ty obrovské bágly, podruhé, když letí a ve vysílačce člověk slyší jejich euforické stavy (nijak se to časem nezmenšuje), zatřetí, když vím, že mě do toho nenutí, a že mé pětileté paraglidové intermezzo je nenávratně pryč a nikomu to nevadí, protože za řidiče a servis jsou raději a pak samozřejmě ta největší radost. Když odletí a zpoza xx km, kam už nedosáhne vysílačka, čekám s telefonem v křečovité ruce, a když poprvé zazvoní, můžu Hugovi sedícímu vedle mě a neustále mě uklidňujícímu sdělit – jeden žije! A jak praví známé pořekadlo, když prší, je lépe se usmívat, než mračit, protože i když se budu mračit, pršet nepřestane, je to stejné s létáním. Ale za tou usměvavou a přející maskou je často obrovské množství racionality a iracionální já je stále uvnitř, sevřené a čekající na večer, až se člověk uvolní a řekne si – fakt hezký den to byl :)
Než opět po neděli nasněží, rychle doděláváme jezírko, aby se mohlo zakrýt a začít plnit. Bereme do komentáře dobré rady z vlastní zkušenosti, jaké se vám osvědčily vodní rostliny. Dokud jsme v ráži, můžeme stále ještě měnit výšku obou pater pro rostliny, sem tedy s dobrými nápady! A mezitím co sejeme, sázíme, kopeme, vyvážíme kolečka, čteme si a pauzujeme v psaní pekaře, protože se nám nechce, pečeme rychlé koláče s tvarohem nebo domácí lučinou, jako dnes. Read the rest of this entry »
Samozřejmě to není poslední cheesecake, nýbrž první na této stránce, ale je to poslední recept tohoto roku. Podání online české pošty v sobě skrývá i jedno pozitivum, které jsem si uvědomila až nyní. Zásilky stačí dát do tašky a kdokoli přijede, může je na poštu bez fronty odvést. Což jsem v módu předsilvestrovských návštěv poslední dva dny hojně využívala. Ale dnes nikdo nedorazil a já tam tedy musela. První čtvrtinu cesty jsem děkovala Bohu za Honzu Landu a následně Honzovi za jeho kolo. Není nad to zdědit sjezdový speciál. On Honza tušil, že takový kolo bude pro mě úplně ideální. Hlavně když je na zemi led a na ledu sníh a na sněhu uprostřed silnice posyp a proti mě sypač a na boku škarpa. Bantamy se fakt hoděj. Nemáme tedy dluh, zásilky jsou rozeslány a já na cestě zpátky byla obdarována na třech strategických místech výborným čajem. To se hodilo, protože kromě kola je také dobré mít dobré rukavice a ty mi Honza nedal. Asi, že rukavice obvykle nebývají součástí kola. No a poslední čajový dýchánek nebylo vůbec nic pro mě. Pochytila jsem tam strašnou depresi. Všude neskutečně uklizeno, na stole cukroví, rozkrojený citrón hezky v uzavíratelné mističce a hostitelka mladá, štíhlá, hezká a upravená – dítě vychované. Ještě že je zítra prvního a můžu načnout novoroční předsevzetí :). Všem tedy krásný Nový Rok, žádné rachejtle pro zvířata a nějaká splnitelná předsevzetí, něco takovýho třeba, jako mám já. :) Read the rest of this entry »
Po dotazu v komentáři k předchozímu článku jsem zjistila, že jsem ještě nevložila recept pro svou oblíbenou lučinu. Člověk může udělat obyčejnou tvarohovou pomazánku, rozmixovat jí, přidat máslo, smetanu, ale stejně to nikdy nebude lučina. Ta termizovaná, krémová chuť s jemným dojezdem. Když to píšu, zase si uvědomuju, jak je pro mě vlastně jídlo hrozně důležitý :). Zažit chutě, schopnost navození určité chutě v jakýkoli okamžik a nejen navození, nejhorší je, když člověk není líný vstát a navození jít ihned realizovat. To je pak průůůůšvih. Zvláště, pokud je člověk žena a metabolismus se každým rokem zpomaluje a zpomaluje. Read the rest of this entry »