Knihy
e-knihy Domácí mlékař
Archiv
Rubriky
Nový časopis Mlékonoš
Domácí mlékař
fb twitter instagram
Login

Register| Forgot Password?

Posts Tagged ‘řasa’

Další snídaně a další pomazánka. Je to falešná rybičková a taky hlavně a především dýňová. Určitě je však dobré volit druh dýně, protože ne každá dýně je vhodná. Lépe je volit dýni s tuhou, nemoučnou a světlejší dužninou. U nás to vyhrává Kabocha.

Pomazánka je velmi jednoduchá, stačí okrojit od kůry dýni a nakrájet jí do misky – 150 g, přidat 50 g slunečnicových semínek, 20 g semínek sezamu, jeden stroužek česneku, trochu soli, trochu citronové šťávy a jeden list sušené řasy nori – je to přesně 3,7 g.

Následující úprava už je velmi jednoduchá, vše se rozmixuje a namaže a chleba. Pokud někomu nestačí rybí aroma z jedné řasy, lze přidat ještě trochu, ovšem i s řasou s její denní dávkou opatrně.

A právě dnes mi to nedá a zkusím napsat něco o složení potravin. Tato pomazánka je velmi dobrá. Pokud jí člověk nabídne přímo na nakrájeném rohlíku, toastu, případně ozdobí ještě bylinkou, rajčetem, kouskem citronu, ten, kdo ochutná, nebude mít pravděpodobně vůbec problém hotovou jednohubku sníst a dát si další.  Ale pokud vaříme čistě rostlinné jídlo častěji, případně ho častěji nabíhzíme, přijde dříve či později moment, kdy se zamyslíme, jak je to s nutriční hodnotou, zda stačí bílkoviny, atd. atd.

 

 

 

 

A zrovna tato pomazánka, čítající málo surovin a tudíž nedávající mi takovou práci to spočítat, je velmi dobrý příklad, jak se občas zbavit nějakých předsudků. Read the rest of this entry »

Lidské touhy se neuvěřitelně rychle mění. Možná se nemění touhy, jen prostředí a člověk na něj musí velmi rychle reagovat. Běh u mě začal před několika lety proto, abych utekla na chvíli z chalupy. A protože nešlo utéci na doslech, to by bylo k ničemu, stal se z toho denní, poměrně zásadní rituál. Neběhám rychle a ráda běhám dlouho. Jenomže letos tento důvod padl, neboť děti to myslí s tím, že budou běhat se mnou, zcela vážně. A tak jsem si včera řekla, počkejte, já vám dám. A šli jsme na osm kilometrů. Po šesti jsme se blížili domů a já tasila zbraň – půjdu ještě nahoru jeden kilák a pak zpátky. Oni, že ne, že už jsou unavení. Juchůůů, zajásala jsem v duchu. Ale když odbíhám, Jentl se otočí, a že jde taky. No a když jde Jentl, tak musí i Kvído. A tak mám zase průvod. Jenže po kilometru jim asi naběhly endorfiny nebo co, začaly mávat ručičkama, a že tohle je teda bezvadný, že teď se jim běží tak lehce, že by to běžely klidně ještě hodinu. Schizofrenní situace – když takhle malé děti v naprosté euforii běží a úplně upřímně je to baví, volají že už nehtějí běhat krátce, jen dlouho  a zároveň vědomí toho, že už asi nikdy nebudu sama :-) Read the rest of this entry »