Pokud jste rádi, že se orientujete v souslovích jako „glykemický index“, „zdravé jídlo“, “ parní hrnec“, „chutná zelenina bez tuku“ – tak pak na tento článek jednoduše zapomeňte :-).
Bezmasé jídlo neznamená automaticky jídlo nechutné a také to automaticky neznamená jídlo zdravé. Lidské chuťové pohárky se oblbují velmi těžko a jak člověk jednou pozná smažené, velmi těžko se toho zbavuje, pokud nemá uzavřenou dohodu o neútočení se žlučníkem, žaludkem, nebo prostě pokud není natolik disciplinovaný, že to, co už pochopil, dokáže i realizovat v praxi.
Takže dnes to je zcela opačně – je to zelenina chutná, smažená, k tomu jako příloha zelenina restovaná, brambory s trochou másla a navíc jako bonus ještě domácí tatarka. Ale stojí to za to! Je to rychlé, je to barevné, je toho hodně a roste to právě teď.. Stačí skočit na záhon, otrhat kapustu, vytáhnout mrkev, co ještě zbývá a jeden pórek z řady. Skočit do kurníku pro vejce, do sklepa pro brambory. Jediné, co je „import zvenku“ je olej, ale budiž mu přáno – na mojonézu raděj řepka, na smažení zeleniny upřednostňuju slunečnici. Lis na olej nekupujeme ! :-)
Jídlo je více než jednoduché, zelenina se nevaří, neblanšíruje, nenamáčí – nedělá se s ní kromě omytí vůbec nic. No – okrájí se konečky růžičkové kapusty a okrájí se dočista pórek a očistí mrkev. Rozbalit zbytek tady»
Večer když se rozsvítilo světlo před vchodem, vejít do dveří bylo jen pro odvážné nebo reálií znalé. Rozbalit zbytek tady»
Dnes byl báječný den- tři děti ze čtyř poprvé v životě sbalily batoh, došly 4km na autobus louky, pole, les, ten jim ujel , tak tam čekaly další hodinku. Pak do knihovny a do všech obchodů a my s Hugem zase naproti, až je rodiče, kteří k nám dnes přijeli, přivezou. Stalo se – u silnice, u schránky vyskakují děti z auta a zhruba 10 minut křičí jedno přes druhé, kde byly, co viděly. Jedno dítě vytahuje bílý jelení lůj a druhé okamžitě bonzuje, že zítra mají přivézt o polovinu levnější, ale že si nedaly říct a Kvído, že nutně potřeboval taky jelení lůj, ale když ho koupil, zjistil, že ho vůbec nepotřebuje a navíc vůbec neví, proč zrovna modrý lůj musí být s „placentou“. A že měly salát, rohlíky a větrník…..
Dojeli jsme domů a já jsem právě v extázi !!:-). Rodiče přivezli balík od americké tetičky a zcela nepřehlédnutelné místo v balíku mají dvě knihy – příslib na příjemně provařenou, či vypečenou letošní zimu. Chtělo by se mi zvolat – “ a mám ho!“, ale zvolání přehlušuje listování v knize a zakládání pršovými kartami, co je třeba nejdříve. Karet zdá se málo :-)
Peter Reinhart a jeho Whole Grain Breads – Chleby z celozrnné mouky a druhá, neméně zajímavá – Baking Artisan Pastries and Breads a jak jsem si jí tak listovala, říkám si, to jsou výborné sladké recepty, ty skořicové šneky znám, ty jsou jako od Reinharta a toto je také jeho rukopis – samozřejmě – je to kniha podložená kým jiným než Peterem Reinhartem a Cirilem Hitzem – s dvd jako s přídavkem – vážení, je to fakt poprvé, co mám knihu s dvd – tedy bylo jich více, ale ke mě se už vždy dostaly jen dvd bez. :-)
Pan domácí sleduje mé dvd a občas prohodí – no, to není jako tady, to když béře se do ruky pravítko, aby se změřilo těsto, mě při tom zcela samovelně napadá, co vlastně ještě nemám, vůbec mi to nechybělo a teď jsem najednou zjistila, jak je to dobré :-)) Budu se snažit, aby se na tuto stránku dostalo co nejvíce receptů….
Po delší době také prohlížíme pozorně anketu ohledně dobrovolné skromnosti – 159 lidí, co se pokouší dobrovolně uskromnit a 11 lidí, kteří dělají s novou škatulkou radost panu domácímu… a tak přemýšlím jak se tyhle dvě nové knihy slučují s dobrovolným uskromněním – jak moc je potřebuju? Jak moc jsou zbytečné ? ……. potřebuju je moc :-)))
Dnes večer jsme po dlouhé době sami. Eliška odjela v sobotu na rodinný oběd a také trochu popracovat za peníze, Karol dnes ráno stopem
do svého přechodného působiště a my jsme osiřeli. Škoda, protože Eliška se tak nedočkala výsledků naší započaté práce, která zdála se býti v počátcích velmi úsměvnou – ne tak na konec – dnes večer naopak vyvolává na tváři úsměv příjemný a sebeuspokojující. Rozbalit zbytek tady»
Dnešní recept přímo navazuje na včerejší dýňovo – jablečnou marmeládu . Jde o to, že jablka na marmeládu, je nutné přepasírovat a pokud je člověk nemixuje se slupkou a pak nepasíruje přes cedník, ale dá si práci s oloupáním a vyjadřincováním, tak mu přibude mnoho hmoty – dužniny, která se dá krásně upotřebit. 
Zbylá hmota z přecezených jablek se jednoduše promísí – promixují dle chuti s cukrem – není třeba mnoho, se skořicí, s trochou rumu Rozbalit zbytek tady»
Hromadí se mi tu hromadí recepty a stále je hezky a není čas je dát na web. Tak dnes bez dlouhého psaní se utrhávám na dýňovou marmeládu. Letošní sklizeň ovoce je v našich krajích tristní. Ke konci května na dva dny -14 a 20 cm sněhu způsobilo, že marmelád je poskrovnu. Ovšem zelenina se vydařila, paní Elišková přivezla spousty jablek a tak nahrazuji oblíbené marmelády novým druhem. Dýňovo-jablečnou. Dvě misky, co se nevešly už do sklenic zmizely rychlostí blesku a tak zkušební marmeláda ze 2 kg jablek a 2 kg dýně se osvědčila a můžeme začít zavařovat ve velkém :-). Malé sklenice už nepoužívám, přijde mi to jako ztráta času :-).
Na marmeládu je třeba půl na půl jablek a dýně. Šťáva z citronu nebo sušené citróny, cukr – na 1kg dužniny – 1kg cukru a 1 pektogel a to je vše. Rozbalit zbytek tady»
Jak moc by si asi nevegetarián přál, aby seděl u stolu, podíval se ven a tam se mihlo bílé zvíře. A protože je tady ten malý, bílý, hluchý pes, hlavu by zase odvrátil, zcela logicky, aby jí za pár vteřin opět zvedl, uvědomiv si, že to bylo zhruba dvakrát tak veliké, než ta malá potora, dvakrát tak dlouhé a vůbec se to tomu nepodobalo. A že to u ohrady slepic stojí …. „kozel“. 
Ti, co nám přáli další hezké historky v životě, podobné té s telefonem a suchým záchodem, ti mají své myšlenky intenzivní…. Vyběhli jsme ven a už v chodbě jsme ho cítili. Smrděl strašně – prostě jako kozel. Byl bílý, měl krásné, velké – — pohlavní orgány a byl strašně hodný. Pan domácí ho zavřel ke slepicím a v tom přijíždí motorka a na ní vzdálený soused, který zdravil „tak dorazil ?“ My stále vyjevení díváme se střídavě na souseda i na kozla a říkáme – no dorazil. :-) Pak jsme se shodli, že ale není náš a on zase odjel, že ho prý vyhnali z pastiny směrem k nám. Rozbalit zbytek tady»
Myslela jsem si, že už je to tu ! Zima, odpočinek, lážo, plážo. A ono ale ani náhodou. Vyrostlo toho tolik, že pořád vozíme něco do sklepa a do kuchyně, jablka k loupání neustále v plné pohotovosti, všude hromady plevele, do toho se zatepluje kurník pro Elišku, aby mohla 
přijet v zimě a měli kde spát rodiče :-), mlíka moře a přijel Karol. Karol je Karol. Vloni nám po přečtení článku „Konec wwoof systému v Čechách napsal, že už 14 dní sedí nad fotkama a mapou a hledá kde bydlíme, aby mohl přijít jako náhodný kolmejdoucí, ale se pokorně přiznává, že to nenašel. A tak píše. Nedostudovaný sociolog, má rád Led zeppelin, a že tedy dorazí, když napíšeme kam. Tak jsme napsali a on dorazil. Pomohl na střeše, pobyl pár týdnů a odjel domů na Slovensko. Teď je zpátky, což je jasné – když je děvečka, je nutný čeledín. Karol je ale jen víkendový čeledín, zatímco Eliška je k dispozici neustále. Ještě týden. .-) Rozbalit zbytek tady»
Máme tady větší než malé množství cukrové řepy, kterou jsme dostali jako dárek a tak se pokouším jí zpracovat. A protože se konečně podařilo naplnit plán posledních 14 let- totiž rozesadit v říjnu jahody, letos dokonce z jara nové, dokonce 5 odrůd podle zralosti – ale zabij mě, jestli vím, která je která, navíc zasadit česnek, tak pořád odkládám sirup. On ale vydrží a jeho čas přijde :-).
Řepánky jsou tradiční buchty, které se dělávali po sklizni cukrové řepy a jeden si říká – je to s mákem, je to nádivka, co na tom je, ale je na tom mnoho. Klasickou makovou nádivku to dost zjemní, zvláční a je to výborné.
Těst na řepánky je mnoho, postupně odcházejí prababičky a babičky, které je ještě dělaly běžně a tak už jen vyhledávat na netu, kde však koluje pár stejných receptů, nebo staré kuchařky. Když to ale člověk projde, zjistí, že klasické řepánky jsou dlouhé buchty, zařízlé jako hřebeny, a že lze použít svůj oblíbený recept na kynuté – něco mezi buchtami a vdolky. A protože pracuji s celozrnnou moukou, raděj se vrhám do receptu svého, než do neosvědčených, které třeba poupravit.
Na řepánky je třeba: 1 kg mouky celozrnné pšeničné, . 2 vejce, 90 g másla, 50g droždí, trochu soli, 150 g cukru, mléka 400 g až více podle potřeby, (nedávám citr. kůru) Na nádivku pak : 400g řepy, 400g ,máku, 80 g másla, 250 g cukru, mléko 250 g. (nedávám skořici jako do klasické makoé náplně). Máslo n
a potření.
Postup více než jednoduchý – zadělám v důlku v mouce kvásek ze 180 ml mléka a droždí a přimíchám trochu mouky do důlku. Když kvásek vzejde, přidám vlahé máslo, vejce, cukr a tolik mléka, aby vzniklo pěkné, neřídké, ale ani netuhé těsto- těsto je třeba velmi dobře vyhníst, aby se nelepilo a dám kynout. Tentokrát nedávám citronovou kůru, aby vynikla řepa.
Mezitím si dělám
nádivku, protože potřebuji, aby změkla. Na másle si asi 15 minut dusím oloupanou a nastrouhanou řepu. Pak přidám mák, mléko a chvíli míchám. Nádivka je hustá, není řídká. Nádivku je třeba nechat vychladnout.
Po vychladnutí plním nádivkou těsto, zabalím jako hřeben a nožem naříznu okraj několikrát po jeho délce. Před vložením do trouby omastím a pak ještě po vyndání z trouby. Peču na cca. 190 *C a pečou se celkem rychle. Stejně tak rychle se snědí :-)
Dnes se mi nedobře spalo a tak bylo spoustu času na přemýšlení. Několik věcí se mi spojilo v hlavě zároveň. Stále se mi vrací příspěvek Michala Hromase na rádiu Wave – O krušné kuchařské řeholi, přemýšlím o tom, jak je to nevděčná činnost, kdy mnoho kuchařů pracuje do pozdního večera, většinou někde hodně dole, často bez oken – to by mi chybělo velmi – okna. Je tam však nadstavba, která zůstane často jako to poslední – což je dost smutné- a to jsou peníze, i když vzhledem k její výši by asi mnozí kuchaři polemizovali, zda to nadstavba je či není :-). A pak mi přilétá obraz vaření doma, pro někoho, pro rodinu. Nadstavba peněz chybí, ego se postupně vytratí a zbývá ta nejdůležitější věc – totiž naplnění slova rodina. Přilétá mi myšlenka na rozhovor s Janem Kačerem, který mluví o své ženě, Nině Divíškové a dává k dispozici jeden ze dvou receptů na dlouholeté manželství. Vypráví o tom, jak se jeho ženě kdysi zalíbila životní zkušenost osmdesátileté babičky, jak si udržet šťastné manžeství , totiž – „krmte tu bestii !!!“ .-)
Přemýšlím o tom, jak je velmi jednoduché postupně nahrazovat domácí jídlo něčím „jednodušším, rychlejším, čas šetřícím a méně podceňovaným“, ovšem je zde jedno ale…. ustupovat z této často nevděčné činnosti – nevděčné proto, že se stává všední, samozřejmá, na první pohled často nedoceňovaná – pokud si člověk neříká permanentně o pochvalu, což spolužijícníky zanedlouho jistojistě naštve – tak ustupovat z této činnosti lze pouze tehdy, pokud se člověku dostane té výsady, že jí vůbec někdy považoval za hodnotu. A pokud to tak je, já osobně to považuji za jakýsi dar, ať to zní sebepatetičtěji a nízkocílově :-) Za mě, hýčkejme si tento dar, zvláště, pokud jsou přítomné děti, které si to pak snad přirozeně ponesou dál. Myslím tím něco, jako když jsme sledovali náš zimní evergreen na pc – totiž Četnické humoresky. Já osobně sleduji permanentně jen ty naškrobené bílé zástěry v každý čas a stále se snažím pochopit, jak to dělají, děti vyžadují další a další díly, pan domácí úpí a odchází a tudíž neslyší Huga, který pozorujíc Jarého, jenž se stěhuje na pátračku a nese si kufr a tašku – zcela vážně pronáší -„jak to, že ten číšník (rozuměj četník), si nese ty tašky? “ Všichni se otáčíme s otázkou na rtech, nikdo jeho repliku nechápe a tak pokračuje -“ no tašky pčece nosí jenom ženský“. :-)) (Pan domácí, který mě však málokdy nechá něco nosit navíc to měl tendenci vyšetřit – když si to přečetl :-)) a zjistil, že Hugo myslel tu přes rameno :-)) Rozbalit zbytek tady»