Archive for the ‘Vegerecepty’ Category
Dýně, dýně, dýně – dnes opět dýně papriková. Je to v Čechách celkem málo používaný druh, ale to přijde. Bezesporu, protože papriková dýně není až tak veliká, většinou jako dvě až tři dlaně vedle sebe, ale má zcela a to naprosto odlišnou dužninu než dýně jiné. Stejně jako je dýně špagetová špagetová :-), Hokaido jemně moučná, Gigant pak celkem vodnatý a je z něj dost vody, tato dýně chutná po upečení velmi podobně a má velmi velmi podobnou strukturu jako pečená brambora. Je jinak moučná než hokaido, opravdu bramborově a přidat na pečenou bramboru lžičku cukru – máte hotovou paprikovou dýni :-)
Dnešní jídlo je velmi rychlé a obávám se, že z jiné dýně bude zcela jiné, právě kvůli výše napsanému. Je to jídlo rychlé a celkem variabilní. Read the rest of this entry »
Včerejší den zase patřil k mírným perlám. Děti jsou v lese, já ryju ve fóliáku a pan domácí řeže na katru. Před domem štěká strašně pes na někoho, kdo na druhé straně rokle – cca 150m od domu stojí na cestě se psem a buďto fotí, nebo točí nebo telefonuje. Každý se věnujeme svému. Neuběhne ani dvacet minut a pes štěká znovu a přes tu samou rokli vidíme naproti policejní auto. Trvá to chvíli než
dojede, než objede les, kde není vidět. Je to přesně rok, co stejné auto – jsou ostatně všechna asi stejná :-) přijíždí nahoru, dva policisté s kamennou tváří sedí uvnitř,stáhnou okénko a přejí si pana domácího. Pravím poslušně – protože já jsem vychovaná ve strachu k policii :-), že pro něj tedy dojdu, co potřebují? Oni, že pana domácího. Tož tedy jdu. Přijde pan domácí, policisté stále sedíc v autě mu oznámí, že si ho žádá kriminálka v nejmenovaném městě a aby jim nadiktoval svůj mobil. „Mobil nepoužívám a číslo na domácí telefon neznám „, praví pan domácí. Takže nezbytný pan domácí zdá se býti celkem zbytným a telefon diktuji já. Oni vytáhnou okénka a Read the rest of this entry »
Dnešní den byl pestrý – přírodověda, skladba – vážení, to je paráda taková skladba. Doporučuji každému rodiči zopakovat si předmět, přívlastek rozvitý, příslovečné určení a doplněk, větu hlavní a vedlejší, těším se upřímně, co se mi dnes bude zdát :-)
Také pak přijela návštěva – přijela si pro kohouta a s dovolením vkládám autorský kompliment našemu kohoutovi
“ Už jsme po práci v klidu a teple, ale předchozí hodiny byl docela šrumec, nejvíc kolem osmé, kdy jsme přijeli a vložili dědoj do ruky krabici s kohoutem. Vzal ho tedy a odnesl do chlíva ke slepicím. Slyším: „ten je ale velkej a fešák….ježíš mariá von mě utek!!!!!!!!!!“ a najednou vidím přes dvůr běží černý stín a za ním ještě větší černý stín – to byl děda a závodil s kohoutem kolem baráku. Tak jsem se nechala strhnout davem běžících a přidala se do těsnýho závěsu. Kohout pořád první. Oběhli jsme 2x barák, stodolu a za vyzývání ostatních během běhu je zvali k príma honičce. Vše ale dopadlo dobře. Děda musel v chladné větrné noci sundat kabát a po důmyslné hohoutově schovávačce se dědovi podařilo kohouta odlovit. Nyní je umístěn v teple chlíva. Všichni jsme se nahrnuli dovnitř a obdivovali krasavce. Vskutku výstavní kus. „
No ale dnes nebyl k večeři kohout, víš Rachade, dnes bylo něco mnohem jednoduššího :-)
Není každé zdravé jídlo nechutné, není každá pohanka nedobrá a tahini není jen humus. Vše má několik úhlů pohledů a dnešní jídlo je velmi rychlé, dobré a navíc dost vyvážené. Je to jídlo zcela ideální, protože je vegetariánské, veganské, je pro celiatiky i ty, kteří trpí intolerancí laktózy. Je ideálně sacharidové, bílkovinné i tučné, prostě takové akorát. Navíc nejmladší syn se mě dnes ráno po probuzení zcela upřímně zeptal, „jestli jsem taky někdy byla mladá ?“ :-) a tak předcházím jistému nadcházejícímu, totiž, až se mě zeptá, „zda jsem taky někdy byla hubená?“ a místo výborného jablečného křehkého koláče, na který dám recept hned zítra, si vymýšlím jídlo dnešní. Je to fakt jídlo lehké a oddechové, nicméně dnes vzniklo a ode dneška ho mám ráda ! :-) Read the rest of this entry »
Začal podzim, kromě vybílení vápnem a přípravy na pečení cukroví, která není ovšem zatím žádná je spousta času a tak se postupně otevírají další netušené webové možnosti. Zima je však dlouhá :-) Dnes je stále ještě podzim a k tomu patří neodmyslitelně v kuchyni dýně a to také proto, že ve sklepě se začíná sem tam nějaká kazit. A tak se k nim ubírám stále častěji a častěji. V posledním komentáři je to návod na jiný druh dýňové marmelády, či spíše džemu, v hlavě je to spoustu receptů, recepty na dýňové stránce utěšeně narůstají a já jsem chtěla vyhlásit soutěž o nejlepší dýňový recept s první cenou, kterou by samozřejmě byla dýně, ovšem pan domácí je zásadně proti soutěžím a já jako poslušná manželka musím mít nějaký prostor jak si případně vydobýt důležitější třecí body, než-li je dýňová soutěž, tudíž rychle, poslušně a bez řečí ustupuji. Nicméně vůbec to nebrání nikomu, aby napsal svůj oblíbený recept na dýni na milión způsobů právě třeba na dýňovou stránku, klidně to nazývejme interně i soutěží a klidně za nejlepší, nejúchvatnější a nejdokonalejší recept udělím cenu. :-) a ještě taková malá mikrosoutěž, když už nesoutěžíme :-).
Děti se již od počátku roku učí antonyma, synonyma, homonyma. Je to takový nepochopitelný systém ten náš školský. Začínají s tím v druhé třídě, pokračují v třetí, kde to proberou znovu, ve čtvrté si to hezky připomenou do detailů a v šesté se jede odznovu. Read the rest of this entry »
Dýňové koláče inspirované Cirilem Hitzem (preventivně podotýkám, že je to skutečně Círa s měkkým „i“), dopadly dobře. Snažila jsem se o maximální zachování jak postupu tak surovin, ovšem dýně je potvora velmi různorodá, je dost specifická, protože je velmi mnoho druhů a i když je použit druh jeden, je tam trochu jiné složení vody, tudíž je potřeba s receptem pracovat.
Jak píše Ciril Hitz – tento druh koláčů, či briošek v jeho podání, kombinuje horkost použitého koření spolu s chladem sladké dýně. Někteří prý tvrdí, že to není úplně ono na snídani – že je to na snídani trochu dekadentní, ale pro desert k odpolednímu čaji je to perfektní. Já tvrdím, že je absolutně nemožné tento koláč upéci, aby byl ráno teplý a ať se někdo opováží mi říci zítra ráno, že není dobrý na snídani!.-) Read the rest of this entry »
Pokud jste rádi, že se orientujete v souslovích jako „glykemický index“, „zdravé jídlo“, “ parní hrnec“, „chutná zelenina bez tuku“ – tak pak na tento článek jednoduše zapomeňte :-).
Bezmasé jídlo neznamená automaticky jídlo nechutné a také to automaticky neznamená jídlo zdravé. Lidské chuťové pohárky se oblbují velmi těžko a jak člověk jednou pozná smažené, velmi těžko se toho zbavuje, pokud nemá uzavřenou dohodu o neútočení se žlučníkem, žaludkem, nebo prostě pokud není natolik disciplinovaný, že to, co už pochopil, dokáže i realizovat v praxi.
Takže dnes to je zcela opačně – je to zelenina chutná, smažená, k tomu jako příloha zelenina restovaná, brambory s trochou másla a navíc jako bonus ještě domácí tatarka. Ale stojí to za to! Je to rychlé, je to barevné, je toho hodně a roste to právě teď.. Stačí skočit na záhon, otrhat kapustu, vytáhnout mrkev, co ještě zbývá a jeden pórek z řady. Skočit do kurníku pro vejce, do sklepa pro brambory. Jediné, co je „import zvenku“ je olej, ale budiž mu přáno – na mojonézu raděj řepka, na smažení zeleniny upřednostňuju slunečnici. Lis na olej nekupujeme ! :-)
Jídlo je více než jednoduché, zelenina se nevaří, neblanšíruje, nenamáčí – nedělá se s ní kromě omytí vůbec nic. No – okrájí se konečky růžičkové kapusty a okrájí se dočista pórek a očistí mrkev. Read the rest of this entry »
Máme tady větší než malé množství cukrové řepy, kterou jsme dostali jako dárek a tak se pokouším jí zpracovat. A protože se konečně podařilo naplnit plán posledních 14 let- totiž rozesadit v říjnu jahody, letos dokonce z jara nové, dokonce 5 odrůd podle zralosti – ale zabij mě, jestli vím, která je která, navíc zasadit česnek, tak pořád odkládám sirup. On ale vydrží a jeho čas přijde :-).
Řepánky jsou tradiční buchty, které se dělávali po sklizni cukrové řepy a jeden si říká – je to s mákem, je to nádivka, co na tom je, ale je na tom mnoho. Klasickou makovou nádivku to dost zjemní, zvláční a je to výborné.
Těst na řepánky je mnoho, postupně odcházejí prababičky a babičky, které je ještě dělaly běžně a tak už jen vyhledávat na netu, kde však koluje pár stejných receptů, nebo staré kuchařky. Když to ale člověk projde, zjistí, že klasické řepánky jsou dlouhé buchty, zařízlé jako hřebeny, a že lze použít svůj oblíbený recept na kynuté – něco mezi buchtami a vdolky. A protože pracuji s celozrnnou moukou, raděj se vrhám do receptu svého, než do neosvědčených, které třeba poupravit.
Na řepánky je třeba: 1 kg mouky celozrnné pšeničné, . 2 vejce, 90 g másla, 50g droždí, trochu soli, 150 g cukru, mléka 400 g až více podle potřeby, (nedávám citr. kůru) Na nádivku pak : 400g řepy, 400g ,máku, 80 g másla, 250 g cukru, mléko 250 g. (nedávám skořici jako do klasické makoé náplně). Máslo n
a potření.
Postup více než jednoduchý – zadělám v důlku v mouce kvásek ze 180 ml mléka a droždí a přimíchám trochu mouky do důlku. Když kvásek vzejde, přidám vlahé máslo, vejce, cukr a tolik mléka, aby vzniklo pěkné, neřídké, ale ani netuhé těsto- těsto je třeba velmi dobře vyhníst, aby se nelepilo a dám kynout. Tentokrát nedávám citronovou kůru, aby vynikla řepa.
Mezitím si dělám
nádivku, protože potřebuji, aby změkla. Na másle si asi 15 minut dusím oloupanou a nastrouhanou řepu. Pak přidám mák, mléko a chvíli míchám. Nádivka je hustá, není řídká. Nádivku je třeba nechat vychladnout.
Po vychladnutí plním nádivkou těsto, zabalím jako hřeben a nožem naříznu okraj několikrát po jeho délce. Před vložením do trouby omastím a pak ještě po vyndání z trouby. Peču na cca. 190 *C a pečou se celkem rychle. Stejně tak rychle se snědí :-)
Dnes se mi nedobře spalo a tak bylo spoustu času na přemýšlení. Několik věcí se mi spojilo v hlavě zároveň. Stále se mi vrací příspěvek Michala Hromase na rádiu Wave – O krušné kuchařské řeholi, přemýšlím o tom, jak je to nevděčná činnost, kdy mnoho kuchařů pracuje do pozdního večera, většinou někde hodně dole, často bez oken – to by mi chybělo velmi – okna. Je tam však nadstavba, která zůstane často jako to poslední – což je dost smutné- a to jsou peníze, i když vzhledem k její výši by asi mnozí kuchaři polemizovali, zda to nadstavba je či není :-). A pak mi přilétá obraz vaření doma, pro někoho, pro rodinu. Nadstavba peněz chybí, ego se postupně vytratí a zbývá ta nejdůležitější věc – totiž naplnění slova rodina. Přilétá mi myšlenka na rozhovor s Janem Kačerem, který mluví o své ženě, Nině Divíškové a dává k dispozici jeden ze dvou receptů na dlouholeté manželství. Vypráví o tom, jak se jeho ženě kdysi zalíbila životní zkušenost osmdesátileté babičky, jak si udržet šťastné manžeství , totiž – „krmte tu bestii !!!“ .-)
Přemýšlím o tom, jak je velmi jednoduché postupně nahrazovat domácí jídlo něčím „jednodušším, rychlejším, čas šetřícím a méně podceňovaným“, ovšem je zde jedno ale…. ustupovat z této často nevděčné činnosti – nevděčné proto, že se stává všední, samozřejmá, na první pohled často nedoceňovaná – pokud si člověk neříká permanentně o pochvalu, což spolužijícníky zanedlouho jistojistě naštve – tak ustupovat z této činnosti lze pouze tehdy, pokud se člověku dostane té výsady, že jí vůbec někdy považoval za hodnotu. A pokud to tak je, já osobně to považuji za jakýsi dar, ať to zní sebepatetičtěji a nízkocílově :-) Za mě, hýčkejme si tento dar, zvláště, pokud jsou přítomné děti, které si to pak snad přirozeně ponesou dál. Myslím tím něco, jako když jsme sledovali náš zimní evergreen na pc – totiž Četnické humoresky. Já osobně sleduji permanentně jen ty naškrobené bílé zástěry v každý čas a stále se snažím pochopit, jak to dělají, děti vyžadují další a další díly, pan domácí úpí a odchází a tudíž neslyší Huga, který pozorujíc Jarého, jenž se stěhuje na pátračku a nese si kufr a tašku – zcela vážně pronáší -„jak to, že ten číšník (rozuměj četník), si nese ty tašky? “ Všichni se otáčíme s otázkou na rtech, nikdo jeho repliku nechápe a tak pokračuje -“ no tašky pčece nosí jenom ženský“. :-)) (Pan domácí, který mě však málokdy nechá něco nosit navíc to měl tendenci vyšetřit – když si to přečetl :-)) a zjistil, že Hugo myslel tu přes rameno :-)) Read the rest of this entry »
Tento týden je u nás celkem klid. Odjela štěńata, odjela Eliška – jedno štěně odjelo na základě komentářů pod článkem „Špulky“ do nedaleké vesnice k paní, která je moc milá, a která už po tom, co vloni pošel pes jako dlouholetý člen rodiny psa nechtěla. Ale pak si přečetla komentáře a pro jednu Špulku, které dali jméno Čert si přijela. Nepochybuji o tom, že se bude mít dobře.
Pro Elišku si přijela maminka s přítelkyní a to bylo báječné setkání. Paní Elišková nás ten den zapojila do osobního systému, který asi zatím nemá jméno, ale říkejme mu – každý z toho vyjde dobře -. Vzala to přes známého, který má extrémní nadmíru jablek a začali nakládat. Známý ovšem není troškař a přinášel bednu za bednou, takže k nám dorazil kombík absolutně narvaný jablky. Navíc ještě rysy syna z průmyslovky pro Kvída, sešity pro děti na psaní, sušené houby a cukrovou řepu!!! Pán byl velmi rád, že se zbavil jablek a my po jarním mrazu zase moc rádi, že máme jablka. Za tu výslužku jsme ovšem nemohli zůstat dlužní, tak jsme nanosili dýně, mrkev a na večer správně rozleželý sýr a víno, tvaroh a mléko pro Špulky a Elišku. Za to jsme však navíc dostali rebarborový koláč, což se trochu nelíbilo Elišce, neboť odjíždí, ale dozvěděla se, že nemá smutit, protože od pána s jablky nafasovali koláč švestkový. Není nad to, když někomu něco přebývá a jinému schází a všichni jsou rádi, že si povymění trochu svých jistot :-).
Navíc přijeli naštěstí večer, takže stačilo, abysme zhasli a mohli jsme je tudíž pozvat dál, protože za světla by bylo vidět, že přetože jsme s Eliškou od rána říkali, že by se mělo uklidit — se neuklidilo ! :-))
No ale ještě než Eliška odjela, měli jsme takto připravenou dýni Hokaido a přetože je Hokaido moučná, takto je výborná a vůbec to nevadí! Read the rest of this entry »
Letošní rok jsme papriky jak se patří zanedbávali. Rostly si tam tak hezky ve svém fóliáčku, občas je někdo zalil, občas ne, což je pro papriky asi nejhorší. Občas tam vletěl pes a udělal pěkný cajmrsk, vykopal si díru a do té ulehl, papriky, nepapriky. Sklizeň nakonec nedopadla nejhůře. Máme jeden unikátní kus, který dosahuje téměř 400 g a vypadá to, jako by se na něj ty ostatní všechny tak nějak složily.
Ale feferonky se vydařily a mně hned v hlavě začalo blikat – „Tabasco, Tabasco“. Tak jsem začala zjišťovat, jak se takové Tabasco, zcela nepostradatelná věc pro mě, vlastně dělá. A přišla jsem na to, že rozdrcené papričky zrají v dubových sudech za pomoci soli – první problém ty dubové sudy a hlavně, že zrají tři roky !!! Pak se přidá balsamikový ocet , chvíli nechá a stáčí do sklenic. I kdybych náhodou sehnala nějakou dubovou nádobu, rozhodně ne sud, přesně na mě sedí jeden citát, který jsem kdysi někde četla “ Bože, dej mi prosím alespoň trochu trpělivosti, ale Bože, prosím tě, hned!!“ a tak je jasné, že domácí Tabasco je fakt na dlouhé lokte.
Ale, třeba se najde někdo, kdo pálivé papričky doma konzervuje jinak 
než sušením nad kamny na platech nebo na šňůrce, aby pak mohly celou zimu viset a dělat parádu, jako já – tedy ne, jako já dělám parádu, ale jako je konzervuju já :-) A třeba má někdo nějaký zasutý rodinný recept na domácí „jakotabasco“, tak to bych pak byla moc ráda, kdyby ho odtajnil :-)