Já jsem si vždy myslela, že slovo organizace je od slova organizovat. V tom případě je česká pošta tak zorganizovaná, že si nejsem jistá, jestli se v tom dá regulerně orientovat. Když jsem tam byla nedávno, zjistila jsem, že zatímco u nás na poště sloužily za okýnkem 12 let pošťačky v šesti, nedávno jim to skrouhli a jsou tam ve dvou. Dvě ženské a vedoucí, která musí samo někdy zaskočit, protože dělají šest dní v týdnu v pětitisícovém městě. Ovšem na kontrole tam byly z kraje čtyři úředníci a tak ty dvě poštovní úřednice musely ještě během nabízení hasicích přístrojů ukazovat, kam zařadily formulář z minulého týdne.
Ale jsou tam peníze, tak je jasný, že mají nad sebou bič. Takže minulý týden jsem začala důležitě tisknout adresy na lepicí štítky, co mi dal pan obchodní zástupce. Šlape to bezvadně, když nedělám moc chyb a jsem moc důležitá.Proto jsem nechápala, proč mi po první várce odeslaných knížek z dotisku píše paní, že děkuje, kniha moc pěkná, ale chtěla jí na dobírku a nikdo po ní nechtěl peníze. Tak jsem zaváhala, prošla celou aplikaci a zjistila, že to má fakt na dobírku. TAk poctivé paní píšu, že je moc hodná, ale že si nevšimla trojúhelníčku, co se vytiskl na samolepku. A paní mi píše, že ne, že se tam žádný nevytiskl. Poslala mi scan a fakt – aplikace vygenerovala dobírku, kterou nevytiskla jako dobírku. Pošta si s tím nevěděla moc rady, hodila to na doručovatelku – nevidíte trojúhelníček – to nestačí, musíte vědět, že je to dobírka a hezky ze svého. Naštěstí to byla doručovatelka z poctivého rajónu. Tak si říkám bacha, možná to nebude všechno šlapat jak má a zbystřila jsem.
A taky jo, vrátila se obálka s knížkou. jak to? Když je to tak organizovaný? Na zadní straně bylo napsáno – z důvodu chyby ve jménu! Protože jsme měli připravené nadepsané obálky, a protože píšu psacím písmem, a protože mi to diktovaly děti, když jsem to tedy následně dávala do počítače, spletli jsme to a napsali místo jednoho „k“ „l“. Takže místo např. Nováková bylo Noválová. Jinak vše v pořádku.
Tak jsem se na sebe zlobila, že zvítězila technika, že kdyby to bylo rukou, určitě by to dodali. Jak je to tištěné, pošlou to zpět a ať to odešlu znovu. Tak, že si na to dám bacha. Ale dnes mi píše paní, že jí do Nového Knína přišla kniha v pátek a dnes omylem znovu, že jsem se přepsala v ulici. Představte si, že bydlíte v ulici například Spálená v Novém Kníně. Dojde vám kniha a dva dny na to vám dojde znovu – na vaší Spálenou ulici. Není sice na obálce vaše jméno, ani vaše město, je tam Blansko, ani vaše PSČ, ale to neva, je tam razítko Domácí mlékař a „Spálená“. Takže je asi úplně logický, že prostě kniha dojde na jediný špatný údaj na obálce. Na ulici, kam nepatří. Možná, že takto veliká chyba ve jménu, jako že je úplně jiné, je natolik matoucí, že se kniha nemá šanci vrátit zpět odesílateli? Možná, že ani nevadí, když doporučenku podepíše osoba, jejíž příjmení je o pět písmen kratší a mezi jmény Ladislava a Jitka už od čtyř hledám marně souvislost.
Obávám se, že do toho nikdy neproniknu. Všem, komu přijde mlékař se zpožděním se velmi omlouvám. Snažím se být o krok vpředu před Českou Poštou, ale přísahám, jsou lepší!
Polévka z červené čočky
Další z velmi rychlých polévek. Když není čas, sáhne se po červené čočce. Na tuto polévku je třeba 1 větší cibule, olej, balíček červené čočky, barevný pepř, tři špičaté dlouhé čerstvé feferonky, tvrdý sýr, sůl, olivový olej.
Nejprve si oloupanou a omytou cibuli nakrájíme na kostičky. Osmahneme na oleji, přidáme čočku a zalijeme vroucí vodou. Nedáváme příliš mnoho vody, minimálně však trojnásobné množství čočky (odměříme hníčkem). Přiklopíme a necháme čočku uvařit. Jakmile je měkká, přidáme sůl, sundáme ze sporáku a polévku rozmixujeme ponornýmm mixérem. Následně přidáme trochu olivového oleje, na malé kroužky nakrájené feferonky a barevný pepř. V této fázi je třeba nechat polévku alespoň 15 minut stát, aby se chuť feferonky rozležela v polévce. Nakonec přidáme strouhaný sýr a můžeme podávat s opraženou houskou.
Tak dneska už ne naše Veselka, ale Veselka od Petry, grafičky mlékaře má za sebou první připouštění a dnes mě Petra inspirovala na vytvoření a vložení tohoto kalendáře březosti. Respektive, já se jí zeptala, kdy se bude Veselka telit a Petra znala datum inseminace a chtěla to složitě počítat. A protože už téměř deset let máme doma papírový inseminační kalendář – z roku 2005 a stále ho vesele a úspěšně používáme, říkala jsem si, že by se určitě hodil i někomu dalšímu.
Takže jsem vyrobila verzi, kterou si může kdokoli vytisknout, případně se na kalendář podívat přímo v počítači.
Plním první část vzájemné výzvy na vložení vlastního receptu na Kornspitz. Zatím se od vás sešly tři recepty, všechny je možné vidět zde v článku a v komentářích, ale týden ještě není u konce a je možné, že napíše ještě někdo další.
Pokud vyslovíme slovo „kornspitz“, většina z nás si pravděpodobně představí špičatější rohlík různých odstínů šedohnědé barvy. Někdy sypaný, někdy nikoliv. Zajímavé je, že název „Kornspitz“ má ochrannou známku, ovšem nikoli známku na daný výrobek, nýbrž na směs, ze které se pravý Kornspitz vyrábí. Tuto směs vyrábí – a podivme, ne příliš dlouho, teprve od roku 1984 jedna rakouská firma a velmi jí záleží na tom, aby každý výrobek, který se nazývá Kornspitzem byl skutečně pečen z originální směsi. Vše ostatní jsou pouze náhražky, které by se tak nazývat neměly. Proto i na blogu můžeme mluvit pouze o napodobení Kornspitze, protože ze směsi od Backaldrin prostě nepečeme.
Jestliže řeknete, že děláte Kornspitz, většinou se neznalý věci, pod vlivem angličtiny otáže, proč kukuřičný rohlíky? Ale chyba lávky, kukuřice tam není. Slovo „korn“ je v tomto případě dvojsmyslnné. Znamená v němčině jak žito, tak zrno. A pozor, vždy se píše na začátku s „k“. Rozbalit zbytek tady»
Dnes je to zcela obyčejný chleba, ale nikoli pouze s žitným kváskem, nýbrž i s pšeničným prefermentem. Zakuste rozdíl od klasického kváskového chleba. Rozbalit zbytek tady»
Máte rádi kornspitz? Já moc a protože mám taky ráda inspiraci, upečte kornspitz, nafoťte, napište recept, to vše do konce příštího týdne a já tady pak udělám takovou příjemnou galerii listopadových kornspitzů. Ideální bude také barvitě popsat jeho chuť :). A protože jeden skvělý kornspitz, u kterého se můžete inspirovat je u Daniely, která mi kdysi poslala jako dárek knížku „Bread“ (kniha je v angličtině), s tím, že mohu knihu poskytnout dál někomu, komu by se líbila, nastal právě vhodný okamžik. K jednomu kornspitzu, který zašlete do konce příštího týdne anglická kniha „Bread“ poputuje. 
Těším se na všechny výtvory, fotky a popisy! Vlastní recepty i fotky lze přidávat rovnou sem pod článek do komentářů.
Poslední týden jsem se socializovala. To znamená, že alespoň 1x za tři dny zvoní telefon. Tuto frekvenci ovšem opět snížíme, neboť je definitivně vybrána Česká Pošta a její online aplikace jako partner pro rozvážení pošty. Otázka je, jestli po tom, co mě aplikace několikrát odmítla přihlásit s hláškou – zavolejte 0800xxx a tam mi sdělili, že volám mimo pracovní dobu, po té, co mi pan zástupce po celém dni ládování adres sdělil, že bohužel smlouva, co se mnou sepsal se po cestě do Ostravy České poště ztratila a v ládování dobírek nemohu pokračovat, poté, co mi systém většinu adres hlásí jako neexistují, na které se možná zásilka nedoručí a poté, co mi pomáhaly děti a já našla dnes na obálce vytištěný štítek se jménem „Dyta“, přemýšlím, zda-li se nestanou partnerem raděj české dráhy, já si nekoupím celodenní jízdenku a nebudu ty obálky rozvážet sama. :) Rozbalit zbytek tady»
Některé dny jsou jako na potvoru. Ale vše je relativní a zase jsem si vzpomněla na ten báječný příběh od Anthonyho De Mella
o jednom sedlákovi, kterému utekl nádherný hřebec a všichni ho litovali, řkouce – „ to je ale smůla“ a milý sedlák na to odpovídal „smůla nebo štěstí, kdo ví?“ Hřebec se mu za pár dní však vrátil a přivedl s sebou stádo divokých koní. A vesničané přicházeli se svým „ to je ale štěstí “ a milý sedlák na to odpovídal „štěstí nebo smůla, kdo ví ?“ Zdatný sedlákův syn začal divoké koně krotit a jeden z koní mu ošklivě zlomil nohu. A přicházeli vesničané to je ale smůla“ a milý sedlák na to své „smůla nebo štěstí, kdo ví?“ O pár dní později projížděli krajinou vojáci a verbovali do války, ale brali jen bojeschopné mladíky a tak byl syn sedláka ušetřen a vesničasné přišli se svým štěstím, na které jim sedlák odpovídal se stoickým klidem „štěstí nebo smůla, kdo ví? “
Včera jsem jela na poštu s knížkami plateb, které se uskutečnily až nyní a už dva km od chalupy se mi nějak zatavily brzdy do ráfku. Kdyby mě v tento moment měli rozdělovat do dvou skupin – pro chytré a pro silné, vyhrála skupina – pro silné. Brzdy jsem od ráfku nějak dostala a dojela dolů téměř bez brzd. To téměř je tam důležité. Jakmile jsem je, už naštěstí, nedaleko pošty použila, kolo mi bouchlo a já byla bez stěžejního dopravního prostředku. Ale protože tu máme kraj cyklistů, kterým jejich stará a nepotřebná kola dělají doma v kolové kůlně nepořádek, odmítají taková kola prodat, neboť by se za prodej styděli, přijde jim vhod, že si tedy po chvilce přemlouvání někdo jejich kolo odveze. A tak jsem se zpátky domů vezla na úplně luxusním specializovi, jehož jedinou vadou bylo příliš tvrdé pánské sedlo a to, že mi ho po přijetí domů okamžitě rozebrali. Není úplně špatné žít v oblasti plné nadupaných sportovců. Rozbalit zbytek tady»
Dnes jsem jela z pošty a viděla jalovice na pastvině. Nejprve mě napadlo, jak je to paráda, oproti dřívějšku, jak jsou hezky plné pastviny, nebo alespoň u nás v podhůří ano. Ale pak mi hned blikla ta zákeřná myšlenka. Pro masožravce paráda. Jeho krávy bez tržní produkce mléka se mu hezky procházejí po pastvinách, sílí jim svaly, živí se parádní trávou. Jenomže jak je to s mlíkem a dojnicemi? Žijete taky v iluzi nebo máte povědomí o tom, jak to opravdu je?
Až někdy pojedete zase kolem pastviny, mrkněte se, u kolika krav uvidíte znatelné vemeno. Zastavte se u svého nejbližšího kravínu, který dodává mléko do oběhu a zeptejte se, co to mají krásného na pastvě, zda to jsou taky dojnice, nebo jen jalovice. Mysleli jste si, že to je skvělé, že vaše mléko se tvoří ve vemenech krav, které mají ráj na zemi na zelených pastvách? Chyba lávky. Jakmile mají pár týdnů do porodu, už to mají holky spočítané. Jdou na porodnu a pak už se většinou dostanou ven až cestou na jatka. Kolem nás je dostatek pastvin s krávami, ale všude to jsou jalovice, totiž krávy, které dosud neměly telata a jakmile zabřeznou, většinou jdou dovnitř a už se ven nedostanou. Mluvím o kravínech a velkochovech. Nikoli o malých hospodářstvích. Nebo jsou to krávy bez tržní produkce mléka – totiž krávy na maso. Pastva dojnic je ve velkém poměrně logisticky náročná a málokdo do ní jde. Proto také v ročenkách najde člověk těžko informace o množství dojnic na pastvě. Jistota je u biochovů, které mají volný venkovní výběh pro dojnice povinný.
Ono takových zajímavostí je v chovu dojnic docela dost. Jestli si pamatujete na test, co vše víme o vejcích, a v něm přímo vaječný test dnes jeho volné pokračování a totiž – co vše víme a nevíme o produkci mléka. Třeba to pro některé z vás budou zajímavé novinky.
Co víte o produkci mléka?
Protože rostou ještě krásné houby, dnes recept na trochu jinou smaženici. Tytou houby jsou dělané bez vajec, s indickým kořením.
Na jídlo potřebujeme (neuvádím přesné množství surovin, neboť vše se odvíjí od množství hub, které máme): olej, sůl, houby (bedly a hříbky), cibule, pórek, čerstvá červená paprika, dýně, červená paprika sušená, 7 druhů koření, koření dalmakhaim masala, pepř, mouka.
Osmahneme cibulku nakrájenou na proužky, přidáme houby, osolíme, necháme houby pustit trochu šťávy, přidáme nakrájenou dýni, papriku, opepříme, přidáme indické koření, zamícháme, zaprášíme moukou a podlijeme trochou vody. Vaříme tak dlouho, dokud nejsou houby a dýně měkké. Pak přidáme nakrájený pórek, opět trochu provaříme, dokořeníme a podáváme s teplou vekou.
Máme za sebou dva týdny od vydání Domácího mlékaře. Kromě toho, že si v tiskárně myslí, že jsme se trochu zbláznili, neboť jsme třetí den od odvozu knih začali domlouvat dotisk, protože byla paleta knížek pryč, kromě toho, že mé fitness představy o roznášení knihy v okolí, když někdo udělá objednávku, vzali za své, neboť 100 knížek se v batůžku těžko nosí, musí se brát minimálně kolo a čtyři děti k tomu, kromě toho, že pan domácí, který se ujal rozesílání odpovědí na objednávky, po třech dnech rozesílání zjistil, že je pod poděkováním mé jméno a nikoli vydavatelovo a zaměnil ho za „prezident ředitel Analfabet“, kromě toho, že jsem měla trochu osobní problémy s prosbou o věnování taťkovi a mamince, protože mi přišlo nepatřičné věnovat knihu taťkovi a mamince od Kláry, aniž bych je v životě jedinkrát viděla a musela jsem si tedy otevřít červené víno a kontaktovat syna mých imaginárních rodičů, kromě toho všeho nám přinesli reakce na knížku obrovskou radost.
Dostali jsme báječné maily a za všechny moc děkujeme. Zvlášť veselý byl e-mail od jedné paní, že se s manželem perou a tak si na maželovo jméno a jeho účet objednává knížku druhou. A dnes se ke mně dostala zpráva, jak si milá paní koupila knihu, knihu viděla snacha, aniž by někdy chtěla dělat sýry, půjčila si ji a paní objednala druhou. Druhou si půjčila dcera, a když paní chtěla objednat třetí, zjistila, že už nejsou. Veliká škoda, že vnučky ještě nejsou ve věku, kdy by zakládaly vlastní knihovnu :). Tyto všechny komentáře a maily jsou ohromně povzbuzující, moc za ně děkujeme a hlavně se moc omlouvám, že na ně nejsem schopná odpovídat. Vyplňování dobírek, nalepování trojúhelníčků, probírání Bělouna a Styblíka a přemýšlení, jak to udělat, aby se uvařil sám oběd, večeře a udělaly se samy sýry, mě natolik zaneprazdňují, že se k odpovědím dostanu nejspíš na vánoce, místo úklidu.
A jako bonus k dnešnímu receptu přináším i foto notebooku s hádankou, proč má notebook monitor tam, kde ho vůbec nemá mít a nemá ho tam, kam patří. Stačí nějaký originální nápad, proč tomu tak je. Obávám se ale, že skutečnosti se nikdo nepřibíží :). Rozbalit zbytek tady»