Rodiče nám poslali mailem jeden nápad, jak se rychle loupe česnek. Je u nás zrovna naše španělská oper Vítek, v civilu kuchař a tak jsme si tak vzájemně ponotovali, že to je tedy pěkná ptákovina, je to blbost a rozhodně to nefunguje. Dnes jsme se vrátili s vozem s koňma z hrušek, kde je zároveň nedaleká hospoda, kde jsme zaparkovali koně a šli na hranolky, kofolu a pívo. Všichni jsme měli holiny, Vítek navíc k holinám kraťasy. Hugo měl díru na koleni a na zadku. Ester měla k holinám s sebou ještě učebnici francoužštiny – prostě klasické pracovní doplňky :) a tak jsme tak všichni vpochodovali do naší zánovní restaurace. Mezi čekáním na jídlo si Kvído a Hugo hráli na zemi malou hokejkou z MS 84´ -taková ta malá dřevěná atrapa, kterou to hrozně bolí do hlavy, tak tou si hráli mezi stoly hokej a pan domácí pravil, že už s nima nikdy nikam nepojedu.
A po návratu domů si Vítek všiml kopy česneku, část, která spadla ze sušící zdi a zauvažoval, jak to je s tím loupáním? Tak jsme to zkusili. Žádné americké estrády skorooloupaného, bělostně čistého čínského česneku. Hezky jsme vazli palice rovnou ze snopu, i s fousama a zbytky hlíny. Ať ukáže experiment, jak to funguje nebo nefunguje. Naturálně přinášíme tento vylepšovák, po kterém se sice musí stroužky česneku omýt, nicméně ruce jsou suché, neulepené, a když člověk vaří guláš pro 15 lidí a potřebuje česneku spoustu, jako když ho najde.
Stačí na to dvě stejně velké mísy a chvilinka času.
Už to snad přijde. Už snad ano. Co? Psaní dalších receptů. Nyní nebyl čas a ani chuť. Je spoustu jiných užitečných činností. Pan domácí vymyslel báječný plán. Když se tak hezky a ráda ztrácím, běhám neustále různé nábližky, které se během uskutečnění stávají prodlužkami, koupil si jeden kvalitní kompas. A přišla sobota a já se rozhodla, že doběhnu do nedalekého Lidlu pro marcipán. Lidl je po silnici asi 12 km. Jde to ale rychleji. Pan domácí vzal mapu a poradil mi, že bych měla běhat klasickou disciplínu – běh na azimut. Úplně jsem se oklepala, když to říkal. Ale jsem poslušná. „Proč ne, říkám“. Tak mi nastavil kompas, aby neustále směřoval na místo, kam mám doběhnout. Aby můj kompas směřoval do Lidlu. Běžela jsem poctivě. Řekla jsem si, když už, tak už. I když byla cesta ode mě 5 metrů, odolala jsem a běžela na „n“ – na to nko, které mi pan domácí nastavil a bedlivě sledovala, zda zároveń míří střelka stále na sever. Mířila. Nejprve nahoru na skály mě to vedlo – kam by mě to taky vedlo jinam, že, když všude kolem jsou cesty a silnice. Nko vedlo na skály. A kam potom? Samozřejmě ze skal přímo dolů. Bylo to sjízdné, dalo se to. Ve třetině cesty jsem byla úplně uchvancancená. Hrozně se mi to líbilo, jak poctivě a pravdivě hlídám tu věcičku v mojí ruce a hrozně, hrozně jsem tomu věřila. Rozbalit zbytek tady»
Tento příspěvek jsem si kdysi na jaře plánovala jako takovou sousedskou výpomoc. Totiž výpomoc jednomu sympaťákovi. Dopadlo to úplně jinak. Ale od začátku. Ve svých 39 letech jsem zjistila, že jsem hrozně nešťastná, protože ač jsem 21 let šťastně vdaná a 25 let ve vztahu s jedním mužem, navíc ve vtahu velmi plodném a nevyčerpaném, přesto jsem nešťastná, protože pan domácí má příliš mnoho zásad. Již jsem pochopila, že přijdivší pan domácí pravíc – „Já jsem ti tak chtěl tu kytku natrhat, ale já prostě fakt nemohl“ že je to, jako bych jí dostala, možná i víc. Já si zvykla. Zvykla jsem si na to, že neslavíme narozeniny. Že cokoli si přeju, mám šanci to mít, přesto, že je to mnohem náročnější, protože pak si uvědomím, že je to většinou ptákovina, kterou nepotřebuji, zatímco, pokud by mi to vymlouval, proces by byl daleko delší :). Ale zjistila jsem, že ten prsten nutně potřebuju. Rozuměj ten, co jsem nikdy nedostala. Rozbalit zbytek tady»
Nastává sobota, čas hádanky. Minulý plod brambory slavil úspěch. Souhlasím, že častěji by bylo mnohem příjemnější, kdyby se ze země vyndavaly kiwi, moruše nebo ořechy, ale i brambory jsou prima. Mimochodem, jak jste na tom s bramborama? My letos měli rekord. Předpředevčírem jsme je vyndali za pomoci našeho španělského oper, roztřídili a oslavili bramborama na loupačku a opečenýma čerstvýma brambůrkama ze sklepa, které rostly na posledních loňských bramborách, co ve sklepě zbyly. Spolu s kvasnicovým pivem báječná pochoutka. Brambory, pivo, máslo a sůl – není nic lepšího. A dnes chlupatý knedlíky s čerstvým zelím a houbama, neboť včera si vyjela naše delegace do lesa. Já běžmo, všechny děti koňmo. Ony seděly na hřbetě a pouze ukazovaly,, případně mi Jentl sdělovala, že jí spadl třmen, či má moc vzadu sedlo.
Já běhala jako blázen kolem cesty a sbírala babky, dávala je do otočené šusťákovky a dnes bude báječná večeře.
Ale zpět k hádance. V jedné z knížek Dicka Francise se píše jednoduchá pravda dnešních dní. I kdyby vše ze světa zmizelo, člověku stačí, aby dvě věci zůstaly. Zapomeňte na takové přízemnosti jako vzduch, voda, jídlo…. nikoli. Tato hádanka je mnohem sofistikovanější a týká se už života samotného, nikoli přežívání. Dnes panu domácímu praskla sluchátka, jeho neodmyslitelný atribut a hned mě napadlo, že se se svou hádankou – totiž touto životní pravdou podělím a zjistím, jaké že jsou to dvě nejdůležitější věci pro vás. Rozbalit zbytek tady»
Máme lenivý podzim a přesto mírně hektický. Nenecháváme se však ovlivnit. Peripetie s excelem, kde se mi sice zdaleka nepodařilo naformátovat vše k obrazu svému – ale učím se stále nové a nové funkce, závorky, matice a všechny ty potvory, které excel obsahuje, přešly a tak byl čas na další „úkol“. Předevčírem o půlnoci nám došel mail z našeho hostingu, že naší stránku musí odstřihnout, protože se jim neustále přihlašuje cron. Takže na nějaké včerejší maily, proč jsme zatrhli tomu a té přístup jsem odpověděla, že se omlouvám, ale že jsem na tom zcela stejně, na nějaké jsem již rezignovaně neodpovídala, protože jsem se snažila zjistit, co je to opětovné přihlašování cronu, pak jsem cron php přejmenovávala, čímž jsem ho vyřadila z provozu, jak mi bylo z hostingu nařízeno a pak jsem se domluvili, že stránku znovu spustí, a že se uvidí. Zatím se tedy vidí, ale neslibuji vám, že se uvidí i nadále :-). Žádná infekce, podle vlastních zjištění na stránce není, je proskenovaná na infekci od A až do Z, ale bylo mi doporučeno, že pokud by se nevidělo, mám si najít programátora, a ten prý snad uvidí, kde se naskytla jaká chyba. Žádného programátora neznáme, tudíž, kdyby se nevidělo, tak bude asi po žížalkách :). Ještě ráno jsem jim volala a oni pravili, že se uvidí během dopoledne. Je večer a stránka zatím funguje. Věřme, že bude i nadále, pokud jí odstřihnou, z poznávání excelu, včerejšího řešení příkladu, zda deesetikilové závaží zvednuté do metrové výšky a závaží, které nesu ve výši prsou metr, dává mi vykonat stejnou práci a po vysvětlování, co je to protonové číslo, vrhneme se na shánění nějakého šikovného programátora, co naší stránku proskenuje a najde problém. Proto také je zatím stažená fotogalerie, kterou znovu pověsíme, až budeme mít jistotu, že obrázky pana domácího nebyly právě ta bomba, která jim na hostingu dělá problém. Rozbalit zbytek tady»
A zase po dlouhé době jedna malá, večerní hádanka, taková velmi lehká. A velmi prostá – co to je za plod?
Hrajeme poslední dobou doma různé hry – Agricola je nyní číslo 1. Leták u hry píše: „Hra založená na dobrém úsudku, kombinatorice a logice – veliká eliminace náhody. “ No nevíme teda doma, ale takto to určitě není. Zatím jsme hráli asi 20x a z toho 19x vyhrál pan domácí. Já jen jednou a to včera prohlásil Milouš „To bylo stejně jen proto, že se slitoval!“. Kde je moje logika? Kombinatorika? Dobrý úsudek?
Moje oblíbená hra, oblíbenější než Agricola, je však v posledních dnech Excel. Tabulky – moje vášeň :-). Pro někoho noční můra, pro mě, jak jsem onehdy přemýšlela – nevím co, ale vím jistě, že asi vícekrát to je tak, že nedělám tabulku, aby mi usnadnila nějakou věc, nýbrž dělám nějakou věc, abych jí mohla zapsat do tabulky :-))). Případně, abych si mohla udělat tabulku:-). To, že tabulku za čas ztratím, založím, už se do ní nikdy nepodívám, vůbec nevadí. Jsem celkem ranní ptáče, chodím spát poměrně brzy a poslední týden, jsem to několikrát přetáhla přes půlnoc. Excelovské funkce jsou báječné povyražení! A tak to je tedy druhý dotaz na dnešní večer. Pokud je v buňce A1 datum 2.10. 2013. Toto datum je naformátováno jako „dddd“, takže zobrazuje v buňce „úterý“.(Ovšem jenom zobrazuje. Jakým způsobem lze překopírovat tuto buňku kamkoli jinam tak, aby zobrazovala jako obsah „úterý“ a nikoli 2.10.2013? Děkuji předem. Milouš sice vyhrál s doktorandskou prací nějaké prachy od Siemensu, sice jsme probrali včera velmi podrobně if, sumif a countif, a, nicméně k čemu to je, když úterý je pořád jen v té jedné buňce? :-))
Takže odpočinek od excelu a Agricoly s kosou a úlovek přidávám jako dnešní hádanku.
Podzim nás začal atakovat zcela běžným způsobem – přinesl nám nějaký bacil. Padli všichni. Vysoké horečky, slabost, každý problém se svou slabou částí. Všichni – kromě mě. To je zcela normální. Důvod je ten, že vždy musí někdo držet vlajku a já se rozhodla právě, že se musím markantně zlepšit v běhu – proto mi k tomu přibyla na chvíli i práce ostatních, abych svůj plán plnila na mnoho procent. Našla jsem si virtuální parťačku, která má tréninkový plán od svého trenéra a začla „trénovat“. První týden byl famózní. Navýšila jsem kilometráž skoro o 100% a ani mi to nepřišlo. Když mám napsáno – běž 3, 7 v tempu a pak zase 3, běžím jak je psáno. Jsem poslušná. Druhý týden jsem cítila ohromný progress, ovšem tréninkový plán mírně korigovala. Ona měla v neděli napsáno například – regeneraci – 60 km na kole. Až do tého chvíle jsem si myslela o regeneraci zcela mylně, že to je něco úplně, ale úplně jiného. V tomto bodě jsem rezignovala. Regenerace ve formě dojení a všeho ostatního mi přišla dostačující. Měla jsem sice špatné svědomí, plány jsou od toho, aby se plnily, ale nedalo se nic dělat a i přes to, že jsem tak zásadně zanedbala onu „regeneraci“,před čtyřmi dny jsem myslela, že umřu. Že už nikdy v životě nevstanu a už vůbec se nepostavím na vlastní nohy. Pokorně jsem zkrotila hlavu a vrátila se opět ke svému oblíbenému plánu, totiž běhat podle chuti a pro radost. Rozhodla jsem se, že odmítám podporovat běžecký marketing a už si nikdy nekoupím žádný běžecký boty. Zakoupila jsem za 180 v nedalekém obchodě slovenské „číny“, takové ty klasické kotníčkové plátěnky a libovala si, jak jsem na tom vyzrála. Minimalistické Inov za dva a půl a NB bratru za dva mi připadají úplně stejné a tak jsem se radovala. Ale jen chvíli. Nohy mám naprosto celé opuchejřované a dělám, že puchýře nejsou, ale jsou, jsou veliké a všude a bolí a štvou mě. Říkám si, to přebolí, noha si zvykne, ale jedna, co se zahojila, po dalším běhu se znovu rozedřela do krve. Odmítám si přiznat, že se nedá běhat v každé obuvi – jak to řešíte vy? Ráda si nechám poradit. 
Rozbalit zbytek tady»
Naše americká tetička nám poslala další báječný dárek – 3 knížky o sýrech, které jsme spolu s ní vzájemně tak nějak vybraly. 
Knihy došly, už se v nich probírám s velikou radostí.
Zajímalo by mě, jak to máte se zacyklenými schématy v hlavě. Poslední dobou se stále častěji vracím k hádance z filmu „Zelený svět“. Hádanka je o tom, jak otec a syn jedou autem, vybourají se, přijede sanita a oba je odveze do nemocnice, ovšem každého do jiné. Tam, kam přivezou syna, přijde chirurg na sál, podívá se na dítě a praví “ To dítě neoperuju, to je můj syn, musíte zavolat někoho jiného“. Otázka zní, jak je to možné, ovšem ta není tak podstatná, jako to, jak si člověk po jejím vyřešení uvědomuje, jak je krásně veden k určitému způsobu myšlení a k tomu, aby myslel jedním směrem. Je to hádanka samozřejmě mnohem typičtější pro americkou kulturu, ovšem v dané formě platí i pro naše kraje. No a právě včera přijela známá, která tu dlouho nebyla, přijela pro zeleninu, kterou zčásti sežrali slimáci a já se ptala na naše společné známé, co dělají, zda už se odstěhovali – to měli totiž v plánu. A známá mi odpověděla, že ještě ne, že jsou právě na mandlích. „Ahááá, na to já, a kde jsou? V Itálii? “ :-). Známá se na mě chvíli dívala jako na úplného idiota, proč by si měli nechat trhat mandle v Itálii, ale přísahám, ani na sekundu mě nenapadlo, že by někdo, kdo je na mandlích, že by na nich byl v trpné rodě a nikoli činném. Ta schémata….
No a také napsala Inka. Napsala už jednou výborný článek o másle a nyní mě inspirovala „ruskými ženami“ a jejich kondenzovaným mléke. Obě se s Inkou shodneme, že Rusko je země neomezených možností a proto tam tak často musí ženy improvizovat do morku kostí, je to země rozlehlá, a proto je nutné se často spoléhat sám na sebe. Kondenzované mléko se běžně vyrábí za pomoci tlaku, jak už jsme zde řešili na fóru, nicméně tento velmi prostý návod, který vyčetla a poslala Inka je plně dostačující a od salka téměř k nerozeznání.
Inka poslala tyto tři odkazy, pro ty, kteří jsou ochotni si přeložit ruský jazyk a pustit se do zkoušení. Já to udělala dnes ráno podle jednoho receptu, který vyzkoušela i Inka a oběma se nám zadařilo. Nyní tedy slibované čtyři stránky Rozbalit zbytek tady»
Jedno z hesel pana domácího je „Nic neslibovat“. Trochu mám špatný svědomí, že nic nepíšu, slibovat nemůžu – hesla pana domácího jsou tady jako „slovo Boží“ a tak tedy neslibuju, ale upínám se k podzimu a zimě. Bude brzy tma, spousta času a chutě psát a psát a psát. A že snad bude o čem psát. Naše nejlepší americká tetička nám zaslala další zásobu – tři knihy o výrobě sýrů – ještě tu nejsou, jsou zatím u rodičů a tak cca 3x týdně volám rodičům pana domácího, kdy už dorazí. Jsem totiž moc hodná snacha, která se nemůže dočkat, až přijedou …… a přivezou moje knížky :-)) Rozbalit zbytek tady»