Toto je moje noční můra. Děti milují Marmite a my taky a tak se spotřeba této pochutiny značně prodražuje. A tak už velmi dlouhou dobu přemýšlím, jak to udělat. A samozřejmě nezůstalo u přemýšlení, došlo i na činy. Nejprve však, co to vlastne Marmite je? 
Marmite slovy prodejce je:
Vhodný je pro vegany především pro svůj bohatý obsah vitamínů B, a to hlavně B12, který se hůře získává. Dále má vysoký obsah riboflavinu a niacinu. Neobsahuje žádný tuk, ani cukry. Výborný je na pečivo (stačí malá vrstva), do polévek, či při vaření do omáček a jiných jídel. Má velice specifickou a nezaměnitelnou chuť.
Je to pochutina, která je typická pro Anglii a velmi podobný je australský Vegemite. Je to pochutina, která dělí svět na dvě části – na „milovníky“ a „odpůrce“. Má velmi specifickou chuť a upřímně řečeno, nelze mít rád Marmite jen tak trochu. Buď ho člověk miluje, nebo ho nemůže ani cítit. Existuje stránka „marmite odpůrců“ a na té je k vidění veliké množství zcela nepředstavitelných kombinací, jak si odpůrci této lahůdky představují, že se vyrábí. Vařená kočka s galonem motorového oleje je jen jedna z možností, jak si vyrobit marmite doma :).
Marmite si lze nejjednodušeji představit jako něco, mezi maggi a masoxem i v přesně takové mezi konzistenci. Je to tmavé, konzistence medové, velmi aromatické a velmi, velmi specifické. Dává se to na chléb, na toasty, na pečivo, do polévek a omáček a jeho obrovská výhoda je naprosto fantastický obsah vitamínů skupiny B.
Pro vegany a vegetariány je to navíc velmi dobrá možnost, jak si pochutnat na nějaké pikantní záležitosti. Mít možnost, dát si na chléb něco, jako je sardelová pasta, očka, nebo podobné, velmi typické pochutiny.
No a tak jsem se jala zkusit to tedy doma. Pročetla jsem obrovské množství stránek a receptů v několika jazycích, jak na Marmite, tak na Vegemite, ale stále to bylo takové nějaké doma neudělatelné. Nejvíce zajímavý se zdál postup z této stránky a tak jsem to zkusila. Rozbalit zbytek tady»
Venku je zima a každý potřebuje svoje na to, aby se zahřál. Včera narozená jalovička potřebuje pořádnou dávku štěstí a tři matky, co se kolem ní motají, aby jí zahřály. My potřebujeme pořádné pracovní rukavice na další a další dřevo, stahovák na sundání ložiska od upadlého kola na vozíku, který má to dřevo dovézt, došité podušky na chomouty pro koně, kteří mají ten vozík s upadlým kolečkem táhnout, 12 měsíčků, aby rychle vyrostlo, požlo se, ušušilo a získala se tak další krmě pro krávy a hlavně, pořádně záživný a záhřevný chleba, aby k tomu všemu byl morál.
Už tady mám jeden recept na moskvu, kterou jsem zkoušela a zkoušela a to přesně tady. Ovšem dostala jsem mail od Halky, jeden z těch báječných, nikoli jen inspirativních, ale rovnou velmi praktických mailů – od Halky, která u nás byla před dvěma lety jako „děvečka“ na výpomoc a v mailu jsem dostala přeložených 7 ruských chlebů z ruštiny s původním odkazem, který vám samozřejmě přikládám.
Dnes jsem začala moskevským žitným chlebem, jako úplnou klasikou a následovat budou další. Obzvláště se těším na Borodina. Ale dnes tedy s kompletním postupem tmavá Moskva, která je přeložena z této stánky a mírně upravena podle citu při vaření. Rozbalit zbytek tady»
To už vůbec není ani legrace. Mám sto chutí vynést si ven lehátko, které nemáme a k němu slunečník, který také nemáme a předstírat, že to až nehezky jarně paří. Aby bylo naprosto jasný, že nad takovýhle srandičky, jako je předpověď na příštích 7 dní pod mínus čtrnáct a až do třicátého čistě v modré barvě, jsme povznesení. Obě krávy mají po termínu a drží holky, ale jsme zvědaví, kdy jim dojde, že se to nedá držet až do května, a že telata budou muset z břicha ven. Když to bude jalovička, je jasný, že to bude Sněhurka, Sněženka nebo Závějka. Když býček, tak Mrazík. Rozbalit zbytek tady»
Venku pořád sněží, dochází dřevo, dochází elán, dochází slušná nálada. Probíráme neustále vyjmenovaná slova, zapojujeme elektrické obvody, děti se naučily pájet a pomalu nám začíná letošní zima lézt krkem. Včera jsem běžela s první várkou koření a byla šílená, ale šílená zima. Foukal vítr přímo do k… obličeje, v mp3 Dick Francisův sympatický detektiv, právě si lebedící na californské pláži a já měla na jazyku poslední třetinu cesty neustále chuť štrúdlu. Miluju štrúdl. Já tedy bohužel miluju každé jídlo. Ale nejvíc ze všeho chleba a štrúdl. Těsto odpočívalo u kamen a hnalo mě posledních pět kilometrů silou několika koní. Před chalupou jsem minula jedno dítě sedící na suchém záchodě, zpívající si a vidouc mě, utichnuvší a zvolající – huráááááá a spěchající domů. A já byla tak ráda, že mají radost, když se stejné hurá ozvalo i uvnitř chalupy a všichni sborem volaly – Klára je tu, Klára je tu! Ale pak jsem zahlédla pana domácího sedícího u stolu, potutelně se usmívajícího a nenechajícího si ujít přivítání vlastní. „Si asi myslíš, jak se na tebe těší co? A máš z toho radost co?“ a pak jen významně ukázal za kuchyňské okno. Poklesla mi brada a smutně jsem jen odvětila – no jo, tak to vyndejte! Rozbalit zbytek tady»
Včera jsem běžela do našeho města pod kopcem, koupit pytlíky na zip, protože nám zase přišlo objednané koření. Protože je dobré udržovat sociální kontakt, protože má kolem sebe člověk pár fajn lidí, občas nakupujeme komunitně. Včera byl vrchol jedné takové komunity. Dorazily dvě bedny koření od Samuela. (Tato reklama je za dobré služby – není placená:) Každá po patnácti kilech a dorazily samozřejmě jen k silnici. Já nakoupila pytlíky, pan domácí musel k silnici a vzhledem k tomu, že není příliš komunitní typ, budu to mít ještě drahé. Navíc si dnes všimnul, že má u vozíku upadnuté kolo, u vozíku, který je dimenzován na jedna a půl tuny a všiml si toho dnes, když se vrátil s Hugem a přivezl pět velkých žoků vlny, protože už občas vidíme mezi trámy, že vychází slunce. |No, nebudu lhát, častěji vidíme, že zapadá :). No a tak je jasný, že to upadlo kvůli těm dvěma bednám po patnácti kilech a teď bude muset shánět zase nějakého dalšího komunitního typa, který mu to svaří. Nebo vysoustruží novou poloosu. Z města jsem to vzala oklikou, protože naše španělská oper zůstala jednou cestou z hospody u žebříku ve skalách, poměrně dlouho tam zůstal a okolnosti tomu chtěly, že zapíchl lahváče, co si nesl domů do sněhu a lahváč tam zůstal.
Takže jsem měla pytlíky, lahváče, jako bonus i ztracený zapalovač a celý večer jsme pytlíkovali. Byl to takový hezký, skořicový astmatický večer. To je zajímavý, jak je člověk stále v pokušení sníst tu lžíci skořice :-), když jí balí. Jen to zkusit.:) A poslední díl komunitního seriálu, totiž rozvoz, respektive roznos mě čeká. Dnes první. Do Prahy a do Plzně neběžím, to si počká zde. Ale napadlo mě to už v pátek, když jsem takhle byla na malém ranním výletě naproti rodičům pana domácího, že je strašně neefektivní, že skuteční sportovci netrénují třeba tak, že je nezaměstnává pošta. Já běžela jeden, asi 7 km kus tím způsobem, že zastavilo auto, vyšly dvě pošťačky, zazvonily u domu, já je předběhla, oni nasedly, předjely mě, ujely padesát metrů, zastavily,vystoupily, já je doběhla – předběhla a takto po celou dobu. Takový ruční a nožní – tedy běžečtí a koloví „mesenžři“ by ohromně naplnili trh práce :-).
No a když už jsme zase u koření, je nezbytné odkázat na jeden fakt prima článek Michala Hromase na jeho Rozinkách a mandlích. Máte vy osobně nějakou opravdu oblíbenou kombinaci koření? A nacopak? A nějakou opravdu vlastní směs? Sem s ní ! A taky – u nás zvítězil na plné čáře Badyán. Které je vaše nejhezčí koření?
Pečete na Velikonoce něco zvláštního? Nějaké cukroví, které nikdy jindy neděláte? A děláte perníky?
Pokud ano, vkládám a oživuji opět perníkový speciál, protože pokud vás štve to veliké množství cukru a vůbec kombinace cukru a tuků ve velikonočních vejcích a zajících a rádi byste udělali něco trochu jiného, mnohem přirozenějšího a bez rostlinného tuku, lze si udělat krásné velikonoční perníky a pro inspiraci vkládám letošní Míšiny fotky jejích perníčků. Rozbalit zbytek tady»
Venku očekáváme zítřejší mráz a -15 v týdnu a pevně doufáme, že už to za týden rychle skončí a nastane sázení a sázení a sázení. A zatím, než to přijde, jedna malá hádanka. Čím jsou nabarvená naše velikonoční vajíčka? Je to čistě přírodní barvivo.
Není tvaroh. Nejsou suché housky. Mák se na to nehodí. Tak co šoupnout na jablečné knedlíky? Jaká byla vaše nejbizarnější pokrývka na knedlíky?
Pokud se vám líbí sladké recepty na této stránce, lze si stáhnout e-knížku se sladkými recepty – čisté vařivo bez fotek.
Máte rádi jaro? Už je u vás? Tak to se máte. Všude slyšíme – no hlavně, že už přišlo jaro. K nám tedy jedznačně nikoli. Poslalo maximálně telegram a to se ještě na půl cesty pošťák otočil a metelil zpátky na poštu. Jaro není. Je led, děti jezdí na bobech nejrychleji za letošní zimu, je sníh, je deprese a já už bych si tak přála pověsit prádlo ven a vysít všechna semínka a vůbec….. Rozbalit zbytek tady»
To počasí je naprostá rána pod pás. Já, člověk tabulkový a plánovač, který nejvíce času tráví plánováním, které ovšem velmi záhy bere za své a tak musí plánovač sednout a udělat plánování nové, což mu zabere většinu času a nezbývá již na samotnou aktivitu :), jsem si naplánovala, jak a kolik a na jak dlouho budu vyrážet ve svých teniskách a teď toto. Hugovi je to po ramena, my se brodíme nad kolena v těžkém sněhu, z dlouhých výletů jsou výlety kratší a někdy stojí člověk nešťastně na kopci, deset kilometrů od domova, dívá se z toho kopce na kopec domovský, všude mlha, fouká, sněží a přešlapuje několik minut v obrovské závěji a přemýšlí, jestli to ještě půjde dopředu, nebo to otočí a poběží zpátky. A pak člověk přiběhne úplně promočený a nejraději by odemkl dveře třeba v Mánesce v Praze, skočil do koupelny, nahodil páčku, vlezl do vany a pustil horkou vodu až po bradu. Zatím však na něj od stolu ihned po návratu křičí Hugo, že má hlad,( to Hugo křičí průběžně, každých deset minut během celého dne, jen tak cvičně) pan domácí i děti sice poctivě přikládají, ale koupelna je mimo dosah kamen a tak už je pěkně promrzlá a tak si člověk musí nechat zajít chuť. Ale tentokrát si řekne – že ne, že bude horká vana a basta. A vezme velkou černou vaničku od koňů, pan domácí nanosí vodu na kamna a člověk má hned pocit, že je na Vinohradech. A do toho přestane Hugo křičet, že má hlad, odchází ve svých pěti letech ladným krokem pro stativ, ten si beze slova šteluje, pak jde pro foťák, připíná ho na ten stativ a začíná fotit po místnosti. Zcela konsternovaně ho pozoruju z vany a pak, ještě než se ponořím, tak slyším, jak říká Kvídovi – hlavu uříznem, prsa necháme ….-). Má to srovnaný už v pěti hoch, za deset let to bude vše mnohem náročnější :) Rozbalit zbytek tady»