Doma se nám to hezky vykrystalizovalo. Včera přijel v Ávii ženich naší Slávy – krásný slezský norik. Je to tedy fešák, jen co je pravda, a kdyby se mi neztratil foťák, tak bych sem dala i fotku. Doplním, až ho najdu, pokud nebude plný vody, ale pevně doufám, že nebude. Pan domácí se uklidnil, protože majitel hřebce mu po instrukcích přivezl tabák – naše komunikace posledních dní se totiž většinou minimalizovala na větu – nemám tabák. Kdykoli někdo zavolal, že přijede pro zeleninu, pana domácího tyto návštěvy začaly najednou velmi zajímat a okamžitě se snažil vložit do mého marketingu se stěžejní větou -“ ať přivezou tabák!“. Chudák jedna návštěva netušila, že pan domácí by na ní byl mnohem příjemnější, pokud by místo javorového sirupu, jako dárku z Kanady, přivezla tabák z podkopce. Ovšem vzhledem k tomu, že nesednul na kolo nebo na Sáru a nejel si ho koupit, je to večerní kouření zatím pravděpodobně v mezích normy. :-) 
Eliška neodjela do Prahy k zubaři ukázat, jak si poctivě čistí zuby s důvodem, že „děláme “ sena. Seno nám nezmoklo, neměli jsme už dlouho melouna, Milan mi nepohanil sýr a kuřátka se mají k světu.
Kromě melouna, co víc si přát? Jednoznačně ucelený soubor receptů do čtečky. A není jiné cesty, než si ho bohužel udělat. Tak jsem se na to vrhla a nejen pro sebe, ale především pro děti jsem si udělala kompletní soubor sladkých receptů v pdf a děti, které doposud vařily podle knížek a většinu času jim zabralo nejprve vyhledání knihy, posléze receptu, se vrhly na pečení podle čtečky. Jsou moji průzkumníci. Jeden dělal makový závin, druhý máslovou bábovku a dopadlo to bezvadně – totiž nepřišly se mě zeptat na postup a závin i bábovka byly na stole.
Na této stránce je pod každým článkem tlačítko s možností přidat článek jednoduše do pdf, ovšem pokud chcete soubor receptů, bez fotek, bez povídání, jen strohé recepty, dá to trochu práce, ty pdfka dát dokupy. Zatím jsem si pro sebe udělala kompletní sladké a dalo to 122 stránek. Pak jsem pouvažovala, že by nebylo od věci to dát k dispozici všem. Začala jsem atakovat všechny kolem sebe s otázkami na pravopis – Eliška seděla s notebookem a opravovala, Lucie, jako vystudovaná češtinářka se chytala za hlavu nad mými libozvučnými stylistickými kreacemi, ale pomohla mi také. Petra, ta kromě toho, že mi pomohla, mě většinou odeslala do správných mezí s tím, „že to přeci dělám jen pro sebe ne, tak koneckonců, jaképak cavyky s čárkami?“ :). Vzdala jsem se expresivních výrazů, poupravila jsem občas slovosled – občas mě k tomu nedohnali. Nenechala jsem si vzít “ bude lze“ a tuto e-knížku tedy dávám k dispozici klikem na následující knížku. Je to případně poslední záložka na horní liště.
Kromě toho, že jsem zcela sebereflexivně zareagovala adekvátním pohybem (začala jsem šlapat senáž) na své sociálně nepřizpůsobivé děti, lépe řečeno dítě, které mi po tom, co jsem si řekla, že budu lepší matka a šla s ním skákat na trampolínu, sdělilo tuze nepěknou větu o mém pozadí, kdy použilo expresivní výraz, jaký používá o pozadí našich slezských noriků a k tomu přidalo ještě slovo „tlustou“ (velká by znělo v ten moment jako balzám), přečetla jsem si u pana Cuketky v komentáři na jeho japonské nudle o ručně tažených čínských nudlích. Chyba! S energičností sobě vlastní a za pomoci Kvída, jsme shlédli několik postupů, přečetli mnoho receptů a pustili se do ručně tažených nudlí. Měli jsme elán, byli jsme ho plní!
Byli! Nyní máme za sebou mnoho várek. Z hladké mouky, z celozrnné, z hladké mix s celozrnnou, z celozrnné krmné, která má méně lepku, z té samé míchané s hladkou…… . Jednou se těsto trhalo a nebylo vůbec tvárné. Při stejném poměru, ale jiné mouce bylo tuhé a jednou bylo skvělé a tvárné, ale jen chvíli. Jednou z toho byly nudle, které jsem nakonec strčila do strojku na těstoviny, podruhé štúdly a příště už mám najitou variantu – kapání do polívky. My se nevzdáme, je to výzva, nicméně klidně si necháme poradit. Rozbalit zbytek tady»
Po zajásání před měsícem, že máme díky Marušce kvočnu a pod ní 14 vajec, se po týdnu nadšení stabilizovalo a nálada povadla. Kvočna nejprve tři vejce ze čtrnácti rozbila a pak jedno ráno sice seděla, ale mimo vejce. Propadla jsem panice, která se vystupňovala, když se ten den kvočna zcela nekontrolovaně procházela po ohrádce jako po korzu a vejce nechala svému osudu. Pak už ovšem zbylých 14 dní disciplinovaně seděla. Pro jistotu jsme jí sedět nechali a se zcela jasným závěrem, že z toho nic nebude, jsme poctivě čekali. 
21. den jsem to nevydržela a přiložila vejce k uchu a většina vajec hlasitě pípala. Nálada doma se opět zvedla. Já chodila kontrolovat každou chvíli kvočnu, kdy že už se to vyklube, ale nic. Navíc klubání je pro život kuřete zcela stěžejní a pokud je něaká chyba v zasednutí vajec, kuře je sice živé, ale nemá sílu se vyklubat a s tímto závěrem jsem usínala :). Rozbalit zbytek tady»
http://www.youtube.com/watch?v=2wtjytrAfSI
Tak jsem nám trochu poničila ekologickou stopu a pan domácí mi po dvou letech mého váhání, zda ano, či ne, pořídil čtečku knížek. Přes všechna rozporuplná vyhodnocování vlastnictví čtečky v různých diskuzích jsem se stala jednoznačným čtečkovým příznivcem. Přesto, že není nad papírovou stránku a její vůni, přistihla jsem se několikrát, že se snažím mechanicky na čtečce otočit stránkou, tudíž u mě zafungovala čtečka skvěle. No a protože mám tedy čtečku, neodolala jsem a započala s vytvořením elektronického souboru receptů. Udělám si zimní souboj v kuchyni, mezi sešitem ručně vypisovaných receptů a velmi přehledným elektronickým všech. A když už to tedy dělám, vzala jsem to trochu z gruntu a ráda bych to dala ostatním k dispozici, takže Eliška dostává jako editor k posouzení fonty, panu domácímu se líbí jeden, Elišce zcela jasně ten druhý vybraný, a když pan domácí odsouhlasí, že se na jeho názor máme vykašlat, že není vášnivý čtenář ani kuchař, že je vášnivý posluchač :) a ať je tedy po Eliščině fontu, pošleme na posouzení Petře a ta nám napíše, že rozhodně patkové písmo, což je to pana domácího a nikoli Elišky. Hlavní editor Petra k tomu říká čistě pragmatické připomínky, což je nejhorší, protože jsou evidentní a člověk je změnit musí. A tak, když se všichni ostatní usadí před pohádku, zhruba dvě hodiny se snažím naučit formátovat obsah – lépe řečeno, snažím se, aby duch vyhrál nad strojem a podaří se, ale dvě hodiny pobytu pletí na záhoně vždy ukáží mnohem větší efekt, než dvě hodiny učení se správného formátování :-). Přečetla jsem asi třicet stránek o typografii a vždy to končí následným :“ vykašli se na to, děláš si to stejně pro sebe, že?“ :-). Tak to jen jako ochutnávka pro ty, kteří by rádi měli zcela přehledný soubor receptů s kompletním proklikem na web, bez veškerých nepřístojností a expresivních výrazů. Čisté vařivo:-). Ještě, že jsem nemocná a můžu ležet a číst typografii, sledovat fonty a každé ráno trpět sebelítostí, že se mě nikdo nezeptal, jak mi je :-)) Rozbalit zbytek tady»
Včera se nám stala báječná věc. Utekla hluchá Špulka za cyklisty okolojedoucími. To ona občas dělá, protože jak je hluchá, přesto, že je to velmi poslušný pes, když vás nevidí, neslyší. A to ona si dává hodně bacha, aby neviděla, když nechce. Třeba, když kolem jedou cyklisti. Kolem, znamená zhruba 100m daleko. A chvíli po tom, co utekla, ozvala se rána jako z děla a někde někdo vystřelil. Vždy klidný pan domácí mě vyšokovanou, co je se Špulkou a Elišku vracející se ze záhonu uklidnil, že to byl Bábel, že bouchl do plechové střechy boudy.
Nám se rozplynula představa myslivce, hrdě stojícího nad malým hluchým psem, který hrdě stojí nad dohnavším cyklistou, když v tom zazněl druhý, zcela jasný výstřel. Eliška akčně sedala na Jentlino kolo a jaly se jí hledat. Já šla dolů do lesa, odkud jsem ránu slyšela a další. Když jsem byla v lese, měla jsem pocit, že to vystřelilo hned vedle mě. Tak jsem se pro jistotu vrátila na pastivnu a šla pastvinou až na konec, kde pod pastvinou je krásná mez, pod kterou není vidět. Hned nad mez se přesunula všechna zvířata a strašně je zajímalo, co se děje pod mezí. Došla sem až na konec pastviny, kde končí mez a podívala se za mezí dolu pod ní, kde zhruba dvacet metrů pod mezí, přesně v místech, kde nad ní stála zvířata, stála trojnožka s terčem z kartonu a padesát metrů níže stála dvě auta a tři lidi, opření o kapoty a mířili přímo na mě. Jeden se díval dalekohledem. Žádné pistole, hezky dlouhé kvéry měli, netuším, co to bylo, ale vzduchovky rozhodně ne. Byla sem zcela konsternovaná. Rozbalit zbytek tady»
Pevně doufám, že Milan z Dolomit je někde na cestách, ipad mu zavalila lavina a on se tak dostane k tomuto článku zatraceně pozdě, aby mě hned nevyvedl z mého neutuchajícího nadšení, že mám doma konečně eidam. Zcela identický, jako se prodává v obchodech (kromě těch mikroděr, způsobených propionovou kulturou, pomiňme, že měly být větší:) – to nevím jistě, zda je to pozitivní nebo negativní reklama :), ale vzhledem k tomu, že jsem toho chtěla docílit, pro mě pozitivní. Až vydržím nechat další bochníky zrát ve sklepě déle než tři neděle, které má tento, bude jistojistě zrát a nabude jiné chuti, ale dnes tedy recept na tento konzumní sýr, doma udělaný.
Rozbalit zbytek tady»
Taky máte na zahradě přehršel různých salátů? Přebytky špenátu? Mezi jahodama zimní pórek, ve sklepě gastronádobu plnou domácích hermelínů a zavařené jeřabiny? Bezva – ideální zpracování je tento včerejší salát. Navíc je na něj třeba ještě nějaký kvalitní olivový olej, trochu balsamikového octa, sůl, pepř a sumach, citronový pepř, lžičku másla, citron a lžičku cukru a vyjde z toho pak ideální chuťové rozpoložení.
Nejprve je nutné vše posbírat po venku a opláchnout. Samotné listy zeleného i červeného salátu vložit do mísy, prokapat balsamikovým octem a olivovým olejem, zakapat citronovou šťávou, osolit a opepřit, přidat jemně sumachu a citronového pepře, promíchat a ochutnat, zda to stačí.
Na suchou pánev vložit lžičku másla a lžičku cukru a obě nechat rozpustit a míchat do jemně hněda. Pak přidat nakrájenou pórkovou nať, osolit a když je pórek měkký, pokapat citronovou ťávou z půlky citronu a vložit na dvě minuty oprané špenátové listy.
Salát z mísy vložit na talíř, posypat nakrájeným hermelínem, jeřabinami a zcela navrch pórkovou naťí se špenátem.
Mám jednu obrovskou výhodu – mám velké množství surovin, mám chuť je kombinovat a tak už se pár dní potýkám s tou nejlepší kombinací surovin, aby vznikly ty nejlepší sušenky :). Dopřávám si takový luxus, že si k tomu pouštím muziku, protože absence dětí po dvou letech znamená, že muziku slyším. Odbíhám na záhon, stihla jsem udělat pro nás dva zbylé oběd – a přísahám, udělat rychlý oběd pro dva není totéž jako pro šest, i kdyby vám tisíc lidí tvrdilo že je!
Vlaková verze sušenek – pouze rozinkových s kakaem, tedy sušenky jednoduché, ne tak příliš surovinově náročné. Na fotce dvě verze – nízká i vysoká. Na talířku jsou ještě v nízké verzi jedny světlejší, ale nejsou tak povedené chuťově, proto nedávám recept.
Na tyto sušenky je třeba: 550g mouky celozrnné přesáté pšeničné, 280g másla, 170 cukr moučka, 100g rozinky, 1 PL kvalitního kakaa, 1x prášek do pečiva, 60g naturamyl – kukuřičný škrob, 3 vejce.
Suroviny smíchám – ale pozor, míchám pouze rukou, promnu lépeřečeno. Nepoužívám ani vařečku, ani robota. Je třeba, aby těsto nebyla sametově hladké, ale pouze smíchané. Nechám zhruba půl hodinky odpočinout a tvaruji v ruce malé placičky, či o něco malinko tlustší. Rozdíl je vidět na obrázku. Peču na 180°C ale opatrně, hlídat.
a pak jedna verze hodobožová, která je opravdu surovinově náročná, ovšem stojí za to. Dlouho jsem přemýšlela zda mám dělit, abych to všem zjednodušila a dala sem pouze mikroverzi, nebo nedělit, protože toto mé skutečné množství třeba někoho inspiruje k pořízení krávy :). Nakonec dělím suroviny přijatelným poměrem, protože sušenky z 870 g másla, to už je příliš veliká provokace :-) Rozbalit zbytek tady»
Jeden batoh, druhý batoh, třetí, čtvrtý a můj. Naštěstí jsou děti skromné a v batohu má každý jedno tričko, náhradní mikinu, až si přesně za pět minut nošení umažou tu základní, plavky, protože babička s dědečkem, u kterých zůstávají po přezkoušení, nacházejí k mé veliké potěše největší radost v tom, vzít ve svých 70 letech děti do bazénu. Čtyři děti – čtyři skoroneplavce. Pevně doufám, že babička ani dědeček nedostanou navíc v bazénu nečekaný infarkt, že tam bude schopný plavčík a že nejteplejší voda bude v brodítku. 
Já osobně mám plný batoh jídla do vlaku, jídlo chtějí hned pět minut po tom, co si umažou tu mikinu, pití do vlaku, kilometrickou banku z aukra, díky které ušetříme na cestě do Prahy tisíc korun, tři plné šanony a jedno CD naší pololetní práce, notebook nechávám doma, učebnice vracíme až v září s vidinou, že si je ještě během prázdnin projdeme :-). To je dobrý argument, jak si trochu ulehčit batohu a svědomí. Navíc mám asi po deseti letech s sebou knížku, protože Eliška se zpozdí a jedu domů sama. Těším se těším na dovolenou s panem domácím.
Naposledy, když byly děti takto na týdenních prázdninách u babiček v sousedství velkoměsta a taky jsem se těšila, ovce vzdálené sousedky prorazily ohradník a ležely mi v zelí. Vzniklou dírou utekly krávy i kobyly. Koně jsme našli hned, protože stáli za ohradou, krávy jsme ovšem hledali asi půl dne. Já běhala po kopci, ptala se náhodných pocestných. Pan domácí jel naším intermezzem, že kopec objede z druhé strany – totiž na krátko pořízeným subarem libero. Z dáli jsem viděla, jak však pan domácí najednou otevírá dveře a dělá něco, jako že z té lanovky brzdí. Nebrzdil. Bylo to něco zcela triviálnějšího. Měl díru v nádrži jako tenisák, všude crčel benzín a pan domácí chtěl dojet k baráku, aby nádrž co nejrychleji podložil plechovkou. Subaru libero má nádrž pod zadkem řidiče – muhehehe – obávám se, že noha z auta připravena k výskoku by byla dost naprd. Takže na kolo a pro těsnění na auto. Já stále běhala po kopci. Pak ten krpál na kole zpátky, lehnout pod auto a vyměnit těsnění.