Protože moravská líheň tvrdě zklamala, objednaná jednodenní kuřátka, která měla být na konci dubna se posouvají až na konec června, pokud vůbec budou – všechny tři rodiny, které jsme se na objednávce podílely, sázíme se vzájemně, jak to dopadne, byly děti hodně zklamané. A když tu byla včera Maruška na nákup :), navrhla nám, že má ještě další kvočnu, kterou už nechce, už má vylíhlá letos 2x kuřátka a jednou kuřata bažantí, a že jí přiveze, ať si vylíhneme kuřátka sami. Všichni logicky zajásali.
A protože Marušky tatínek je dlouholetý chovatel drůbeže, přinesla Maruška spolu s kvočnou i několik cenných rad. A vzhledem k tomu, že to jsou informace velmi praktické, píšeme je i pro ostatní.
Pro kvočnu je ideální bedýnka, která má cca. 10cm okraj – může být od zeleniny, do které se vloží hnízdo, udělané sím způsobem, že se do sena vloží hluboká mísa, zatíží a chvíli se tam nechá, čímž vzhnikne ideální prohlubeň. Také se dělá ze slámy, a to tím způsobem, že se dá podklad ze slámy, pak se kolem mísy napěchuje sláma – je to to samé, ovšem u slámy je lepší, když se nevymačkává, ale rovnou se pěchuje kolem. 
My máme kvočnu Vyandotky zdrobnělé, která velmi dobře sedí a vejde se pod ní až 14 vajec.To jsme také udělali – 10x vyandotka proto, abychom měli svoje kvočny, protože tato vyandotka zdrobnělá je moc dobrá sedavka, 3 vlašky, abychom omladili snášecí hejno a jedno šumavanko-vlašáka z nostalgie :) Rozbalit zbytek tady»
Už dva měsíce čekáme na kuřátka, ale bohužel, pánovi z Moravy, kde máme kuřata objednaná se do toho nějak nechce. Stále oddaloval, až nám tento týden sdělil, že snad na konci června. Tak se budeme těšít a Maruška dostala nápad a přiveze nám kvočnu, protože jí kvoká mnohem více slepic, než by si přála :) a tak se dětem sen o jednodenních kuřátkách změní na celý proces i s kvočnou, což vřele vítám.
Připravujeme se hrdinně na přezkoušení na příští týden a zvláště angličtina je občas velmi zábavná. Tento dialog tří dětí stojí za to
Kvído:“ a jak se řekne člověk?“
Eliška: “ human“
Jentl: “ to nevíš jo? to už se přeci učíme ve druhý třídě!“
Ester k Jentl:“ a nemyslíš náhodou woman?“
Jentl :“ jo, woman, a co to vlastně je?“
No, takže tak nějak. A protože vždy před přezkoušením probíhá tzv. obalování nervů, dnes je to něcojakochalva – trochu marcipánová :), ovšem s upozorněním, že to opravdu není lehký zákusek. Je velmi, ale velmi výživný. Jak říká Eliška, prý nejlepší na noc. Eliška totiž svůj pobyt zde bere trochu jako nabírací kůru a vždy po určitém čase přinese váhu a spolu s panem domácím se váží, zda už dosáhli kýžené mety. Já tuto hru nehraji, protože to není fér, bojovat s někým, kdo je přírodou obdařen, tudíž ve výhodě :-) Rozbalit zbytek tady»
V životě jsme měli pár aktivit a většinou to byly aktivity poměrně cenově náročné. Které však nejsou že? Například houby. Jenže my nehoubařili, my stříleli. Lukostřelba – nebýt toho, že emigrovaný dědeček pana domácího luky vyráběl a posílal do Čech, že tatínek pana domácího luky vyráběl a pan domácí i jeho brácha luky vyráběli, měli bychom závodní vybavení celkem hodně cenově náročné. Pak padák – nebýt toho, že jsme jednou přijeli na kopec, pan domácí a kamarád odletěli a já stále váhala, pak ale přišla na kopec skupinka mladých chlapů, vyptávali se na vše, já byla středem pozornosti a moc mě to bavilo jim všechno vysvětlovat, jenže muselo následovat vzlétnutí, aby ty moje řeči nevypadaly tak blbě, no a nebýt toho, že jsem jim za deset minut letěla nad hlavama se sbaleným padákem před sebou, v parádní negativce, že na mě pan domácí po tom, co to padák sám rozchodil – já mu naštěstí vůbec nepomáhala a díky tomu jsem to taky asi možná přežila, že na mě křičel do vysílačky, ať se okamžitě vrátim ke kopci, takhle že tam vyhniju – a já stále klesala, protože vyhnít a následně přistát bylo to jediné, co jsem si přála, a pak taky prodat rychle padák, tak nebýt toho a také toho, že pan domácí kdysi zjistil, že na Černé Hoře je ve středu ráno v devět hodin 25 padáků, a tudíž naznal – kde je dost lidí, netřeba tam ještě mě, tak je paragliding naší další náročnou kasičkou. (mimochodem, tato filosofie pana domácího je jedním z důvodů, proč je člověk nyní připoután na jedno místo). Rozbalit zbytek tady»
Ne každý má dostatečné množství kvalitního hnoje, kompostu, ne každý chce používat chemické postřiky. A právě jako výborná alternativa zmíněnému se hodí bylinné odvary, zákvasy – jíchy, výluhy. Jícha, neboli zákvas je výborné rostlinné hnojivo, které obsahuje dostatek dusíku a není vůbec složitá na výrobu. 
Jícha, neboli zákvas se používá buď jako posilující hnojivo ke kořenům, v tom případě ředíme výsledný zákvas 1:10 nebo jako postřik a pak volíme poměr ředění s vodou 1:20. Rozbalit zbytek tady»
Právě jsem doseděla s naší děvečkou Eliškou v záhoně a ona se nám málem rozplakala, že kdybych jí nechala plejt mrkev vloni, že by už letos nepřijela :). Že je z mrkve zcela v depresi a nechápe, jak se to dělá. Do toho přišel pan domácí a navázal na naší odpolední debatu o komunitách, které bohužel fungují velmi těžko, protože ti z nás – kteří mají ten dar (to mluvil pan domácí o sobě a Elišce) a dokáží zcela bez výčitek prokochat na louce odpoledne, těch si komunita neváží a vykáže je ze svého středu jako nepřínosné. Eliška mu notovala, že se úplně vidí, jak jí ženou vidlemi a jak je nedoceněná a pak se sebrali se slovy na rtech, že jdou předstírat práci a vyrazili každý po svém. Eliška chudinka na mrkev. A po čase se k ní pan domácí přidal, když viděl jak je nešťastná a ponotovali si, že pro něj taky toto není vůbec vhodná práce. Shodli se, že vždy u keříku udělají konkurs, hluboce přemýšlí, kterou z těch mrkví vyhodí, kterou ještě ponechají a než se dostanou na konec řádku, první vypletá mrkev jim opět zaplevelí a jejich humanismus způsobí obrovskou depresi.
Pan domácí pro změnu dnes sedl na koně a jel mi do schránky pro dárek. Pro formy na sýr od Milana. Čekal na pošťačky, četl si sedmou generaci a přijel zádumčivý právě z článku o komunitách a jal se ho rozebírat horem dolem, přesto, že nikdy v žádné komunitě nebyl a být nechce. Nicméně – dovezl dárek a protože se mu nevešel do batohu, musel ho rozbalit a už zdálky z koně křičel – „to zase bude, to jsi zase dostala záhlavek, muhehehe, to uvidíš. To nebudeš zase tři dny spát ! :-)“ Nadšeně jsem rozbalila formy a jako dárek – výseč tvrdého alpského sýra. No, dělá se toto? Kdo se o to prosil ? :-)) Dodnes mi bohatě stačilo to, co si uděláme doma. Vůbec nevadilo, že to nemá kůru. A do toho se vrátí domů děti, podívají se na sýr a s vytřeštěnýma očima se nevěřícně ptají – “ to jsi dělala ty? “ Dodnes jsem byla celkem spokojená. A pak přijde dárek a jsem zase na začátku a v depresi. Jeden má mrkev, druhý komunity a třetí Milanův sýr :-). Hlavně, že nám to tak pěkně šlape pospolu ! Rozbalit zbytek tady»
Tento týden byl u nás ve znamení „podzemní ekonomiky“. Kamarád fyzik nám vytvořil 10 cm mrazáček na sýrové kultury. On tedy je k tomu ještě přijpojen samořídící zdroj z počítače, takže samotná hybná krabička mrazení má zmiňovaných 10 cm, mrazící destička je uvnitř velikého obalu z polystyrenu, vyloženého hliníkem, ale ten zdroj vedle tomu dodává nádech nějakého kosmického centra – miluju teoretické fyziky a vůbec nejraděj máme, když se usadí hezky na venkově, se ženou, co chová zvířata a jsou takto pěkně prospěšní v praxi. My jim semínka, kultury, případně tvaroh, když jim nedojí kozy, oni nám své tvrdě nabyté vědomosti fyzikálních studií. díky Martine!.
Na a s vařením to jde od desíti k pěti, protože přišly navíc kultury, na camembert, na měkký sýry, na tvrdý sýry, na nivu, každé ráno vstávám s plánem, co vše nestihnu a nestihnu nic. :) Rozdelegovala jsem co se dalo, ale nač je delegování práce, když člověk nemá páku na to vymoci výsledek :-). Rodiče navíc dětem přivezli bezva dárek – zavírací nůž – 2x, děti velmi rychle našli kdesi svou starou rybičku, takže mají tři. Jeden Hugo, který večer sedí na posteli a ukazuje mi svůj báječný výsledek práce – asi pěticentimetrovou díru na ponožce, jak je ten nůž praktický, ostrý a funkční. Jentl jako jediná svou práci dělá poctivě, každý den chodí do koupelny, rozetírá tam po zemi hadrem špinavou vodu a zpívá si, že je to jako u princezny Sáry. Tiše a radostně si trpí, jak musí pracovat a za to má dnes od pana domácího slíbený malý opinel z okresního města. Jakmile to zjistí Kvído, brečí, že zavírací nůž rád poskytne dál, a že život je nespravedlivý, když on svůj opinel má kdesi v nenávratnu a pro nový jak zjistil, musel by přiložit ruku k dílu – báječná cesta jak děti zjišťují priority a nenásilně se učí skromnosti – Kvído vždy pravděpodobně zvolí cestu – k čemu je vlastně nůž? :). Eliška naštěstí nůž nechce! uff. :-)
A tak jen rychlovky, které jsou hned a roste to tu ve větším množství než malém. Totiž Rozbalit zbytek tady»
Nikdy jsem si nemyslela, že bych byla ochotná, byť jen pomyslet na to, že bych si dobrovolně s někým vyměnila křeslo u zubaře. Dokázala bych si vybrat spoustu nehezkých situací a obětovat se :), ale zabař by mě nenapadl. Až do včera. Hugovi natekla z ničeho nic tvář až k uchu, musel přežít noc a my museli celý večer věnovat strategii, jak donutit Huga, který vždy přišel s námi všemi do ordinace a nikdy dobrovolně nesedl na křeslo – tedy tam nesedl vůbec, protože nutit jsme ho nechtěli, aby tak učinil nyní. Na naší straně byla logicky bolest. Přesto jsme byli trochu nervózní a hotovi skoro losovat o to, kdo s ním pojede :).
Hugo byl skvělej, sestru, která se ptala, zda si ho dám raděj na klín přehlédl s pokořeným odstupem, že to zvládne sám. Byl moc rád za doktora syna, protože ten nemá roušku :), otevíral, zavíral, injekce, kleště co nešly úplně lehce, obrázek a pak už jen podarování hrdinovi. Že potřebuje nutně „hřebelec“ na koně, že mu všechny děti vzaly. Po delší chvíli jsem pochopila, že se jedná o hřbílko na čištění. Tvář měl nateklou tolik, že nás auta stopem vzali hned jak tam, tak zpátky a rychle zub pod polšťář, ujištění, jestli zoubková víla nezapomněla cestu k nám, když už tu dlouho nebyla a jestli si sama otevře dveře a radost, že v nás děti mají pořád důvěru.
Doma nás pak čekala odležená roláda, kterou si Hugo nemohl večer dát. Obyčejná. Plněná marmeládou a našlehaným tvarohem s vanilkou. Množství je na jednu roládu. A potřeba je tedy 5 vajec, 120 g cukru krystal, 120 g celozrnné mouky pšeničné přesáté, kůra z půl citronu, tvarohová náplň a lžička kvalitního kakaa, pečící papír.
Postup více než jednoduchý. Stačí našlehat žloutky s cukrem a postupně přidávat mouku a tuhý sníh z bílků – opatrně vždy po lžíci mouky a sněhu.
Těsto naliji na plech vyložený papírem, přisypu na povrch těsta kakao a stěrkou ho rozetřu do celého povrchu, aby byl mramorový, lehce uhladím a rozteřu, aby bylo všude stejnoměrné a dám péci na 200. Nepeče se dlouho – je třeba hlídat.
Po upečení hned vyklápím vzhůru nohama na pracovní stůl a pokládám na papír namočenou čistou utěrku, sundám, strhnu díky navlhčení papír a roládu zatočím. A takto zatočenou nechávám až do doby, dokud nevychladne, kdy jí naplním. Lze naplnit např. i šlehačkou s banánem. U nás je to našlehaný tvaroh s vanilkou a cukrem.
Mám najednou zvýšené sebevědomí. Jsem totiž v doporučovací situaci a to se člověku hned tak nestává, ale toto musím. Vloni jsem mailem poprosila Milana, zda-li by mi neporadil cosi ohledně sýra a on byl nejen velmi ochotný, ale jak říká pan domácí, navíc je i vytrvalý a pan domácí je tak rád, že mám na disputace o tak tuze důležitých věcech, jako jsou sýrové kultury a recepty na sýry, někoho důležitějšího, a že jeho jedinou vazbou co se sýrů týká je tak nadále jejich konzumace.
Milan docela pravidelně odpovídá na všechna sýrová témata, skoro by se dalo říci, že ho to i baví :). Navíc je ode dneška otevřené i nové fórum, kde bude Milan moderátorem, což neznamená nic jiného, než že může editovat a mazat svoje příspěvky a taky tedy ostatních :) a celá poradna je proto, aby každý nemusel hledat, kam svůj dotaz na Milana napsat, ale měl ho pěkně po ruce. No a protože není vůbec od věci seznámit se s tím, kdo člověku radí, je celkem logické, že je potřeba Milana představit. To je tedy ta oficiální verze. Neoficiální je, že potřebuje mít víc fanoušků na FB než jeho dcera, což je důvod logicky mnohem závažnější, abychom jeho stránku představili :-) Takže vzhůru na Mariolberger Alm
Milan je prostě Milan a tady je jeho stránka, kde lze najít jak dost efektní fotky sýrů, tak i dost efektní místo, kde pracuje a jak slibuje, teď už to na stránce pofrčí jako po másle, že se nestačíme divit. Bude to prý ale jen o sýrech, o fotkách, trochu o tom, jaký je život sýraře, který se upsal v horách řemeslu a sýří a sýří. Pracuje v jiné zemi, na hodně hezkém místě a určitě stojí za to si rozšířit obzor o to, co dělat sýraře vlastně obnáší.
O černém, ruském, moskevském chlebu, nazvěte tak, jak ho sami nazýváte, bavili jsme se tu už vícekrát. Když dělám klasický žitný chleba, je celkem normálně barevný. Barvu má o něco šedo-hnědší než chleba pšeničný a stále jsem měla jako nedostižnou metu pravý černý chleba. Navíc při návštěvě Rachada jsme o tomto chlebu mluvili více než krátce, pak jsem si přečetla jeho příspěvek o Borodinském bochníku a od dávné touhy došlo k realizaci.
Udělat pořádnou tmavou Moskvu nebo Borodina mi bude trvat dlouho – nejen uvařit řepu, udělat si melasov sirup, ale i vychytat přesné poměry, protože recept na pravý černý chléb aby člověk pohledal. V každém, kde jsou suroviny, které by tomu odpovídaly je navíc droždí, tam kde není, není zase sirup, slad a tudíž je jasné, že z toho vyjde zase šedý 100% rye – 100% žitný, ale mně jde o něco jiného.
A tak po svých pokusech překládám zcela beze studu recept na jeden, který se chutí naprosto shoduje s pro pamětníky prvním tmavým chlebem, který se naplátkovaný začal prodávat ještě za bolševika. Říkalo se mu tehdy moskevský, dánský, tmavý, bylo to většinou pět plátků a byl to chleba žitný, tmavý, hutný a těžký a výborný. Namazaný máslem, aby se trochu snížilo jeho emotivní vyzařování štíhlosti a spojení tohoto chleba vždy, když jsem ho viděla se štíhlou upravenou ženou, která ho měla obložený vysoce saláte, rajčaty či vejcem na tvrdo.
Dnes se prodávají jeho různé napodobeniny, různé fitnesschleby, tmavé celozrnné, ale často jsou plátky mnohem lehčí a ne tak chutné. Ale často i velmi dobré. A tak recept na jeden, který jakoby tomu původnímu z oka vypadl. Rozbalit zbytek tady»
Naše kobyla Sára nás napíná co to jde. Už je na spadnutí, hříbě má být každou chvílí, ale ona vyčkává a vyčkává. Dostali jsme instrukce, že hříbě má mít jméno od „H“. A to je něco na mlýn pana domácího – když něco musí. A tak hned provokativně prohlašuje – bude to Hajtra, nebo Herka :). Také už pomalu dochází semínka kukuřice, střihnu si totiž občas poslat nějaké dvakrát. Jednu obálku dám Elišce, aby byla tak hodná a poslala jí z Prahy a následně další den posílám ta samá ještě jednou, když u silnice čekám na pošťačky a předávám přebytky přijezdivší na kole. A protože mám s sebou ještě čtyři děti, které mají rozdělené barvy aut a do toho všeho křičí – mám 15!, tak dochází k takovým excesům, že si nesu balíček, který posílám s arnikou milé paní na oplátku, za to, že mi pošlala pnoucí jahody. Doma si pečlivě předepíšu vážená paní Kamila, protože zbytek neznám, ten přijde až na balíčku, že ho tedy podle odesilatele dopíšu a předám k další cestě. Ale jak je tam moje nákupčí, hodně barevnch aut, křičící děti, pošťačky, tak samozřejmě tušíte co přijde – předávám ke své cestě balíček s adresou „vážená paní Kamila“ :) a pak běžím dva km domů, abych stihla zavolat na poštu a nadiktovat adresu celou.
Zítra nás čeká bojovka, protože děti po tom, co se tu někdo zmínil, že je maškarní a my je tam neprozřetelně vloni vzali, letos jsme nasadili přemlouvací taktiku a museli nabídnout alternativu. Chovají se dost obchodně, potvory malý. A tak, že budou mít bojovku. My, takoví neskauti pohodlní. Prý na čarodějnice a protože to bylo bratru za dva měsíce, všechno jsme slíbili. No a je to tu a my tu tři sedíme na posteli s blokem a vymýšlíme, kam je pošleme. Pan domácí přichází s nejsofistikovanějšími nápady – třeba kilometr dlouhá meliorace, nebo nora jezevce….. my s Eliškou se držíme více vzadu. Pak taky nějaký poklad na konci, což bude asi zakopaná termoska s domácí zmrzlinou. Hledáme prostor, kde budeme potřebovat vykopat pořádnou díru… když už se mají bavit, ať to má trochu smysl.
A tak také už jsem po přezkoušení klidnější a mám více chuti přemýšlet o tom, co uvařit a tak se pouštím do čtyřzrnných vdolků. Jsou nečekaně bezva. Jsou z pohanky, barevné kukuřice, celozrnné pšenice a ovesných vloček. Vypadá to zdravě, ale věřte tomu, bylo jich 22 a byly za chvíli v čudu. Rozbalit zbytek tady»