Archive for the ‘Zelenina smažená’ Category
Drobné radosti lidského života jsou často přijímány jako samozřejmost, o kterou není třeba pečovat, což se mnohým stává osudovou chybou. Velké věci i velké radosti většinou nemají dlouhé trvání, ale ty každodenní drobné, kterých si moc nevšímáme, mají většinou dalekosáhlé důsledky. A tak od té doby, co přišel syn, že by chtěl lítat a naplnil tak mou noční můru posledních 16 let, raduju se z létání mužského osazení rodiny několikrát denně. Nejprve, když je správný vítr (rozuměj, fouká to na nějaký vhodný kopec) a oni každý den jak o Vánocích chystají ty obrovské bágly, podruhé, když letí a ve vysílačce člověk slyší jejich euforické stavy (nijak se to časem nezmenšuje), zatřetí, když vím, že mě do toho nenutí, a že mé pětileté paraglidové intermezzo je nenávratně pryč a nikomu to nevadí, protože za řidiče a servis jsou raději a pak samozřejmě ta největší radost. Když odletí a zpoza xx km, kam už nedosáhne vysílačka, čekám s telefonem v křečovité ruce, a když poprvé zazvoní, můžu Hugovi sedícímu vedle mě a neustále mě uklidňujícímu sdělit – jeden žije! A jak praví známé pořekadlo, když prší, je lépe se usmívat, než mračit, protože i když se budu mračit, pršet nepřestane, je to stejné s létáním. Ale za tou usměvavou a přející maskou je často obrovské množství racionality a iracionální já je stále uvnitř, sevřené a čekající na večer, až se člověk uvolní a řekne si – fakt hezký den to byl :)
Vždy jsem si představovala, že když se děti vrátí ze školy, následují klasické otázky. Jaké máš známky, co dneska bylo a dítě odpovídá většinou – ale nic, nebo dobrý. Naše dítě je celkem sociálně inteligentní a velmi záhy pochopilo, že když všichni čekáme, až se vrátí, jsme připraveni poslouchat cokoli, hlavně, když bude vyprávět. A ona poctivě vypráví. Ve škole došlo k otázce, jestli přijede do školy na koni. A pak už jsem nestačila vůbec sledovat vlákno. U stolu se rozproudila velmi živá debata na téma Embador, totiž Esteřin kůň a jeho sociopatické sklony. Embador je značně závislý na Ester. Pokud přijede do města, je vzorný. Když je u něj Ester. Jakmile se vzdálí, Embador je schopen rozkopat kolem sebe vše, co se rozkopat dá a jakmile tam nic takového není, začne se prokopávat pod sebe. Ester se tedy vzdálit nesmí. Pan domácí ale byl bohužel na třídních schůzkách a viděl školu, tudíž s Ester asi deset minut pro ně naprosto racionálně, pro mě zcela iracionálně probírali, v jakém patře je nejlepší místo na to, aby tam Embador přečkal Esteřinu nezbytně nutnou nepřítomnost, totiž pobyt ve třídě. Pak Ester přišla s tím, že mají nový výtah, který není určen pro studenty, pouze pro převážení nějakých velkých kusů, například Embadora. Problém je, že pak v tom výtahu nejede žák, ale školník. Školník a Embador. Na to pan domácí pravil, prima, to je dobrá záloha, ale myslim, že zvládne schody. Takže až někde bude titulek – školník udupán ve výtahu koněm, tuším, že půjdu zkontrolovat pastvinu.
Dýňové koule s rýží
Proluka článků na této stránce je způsobena zdravotní nedostatečností. Když má člověk doma dítě, co má skoro čtyřicet, je většinou nervózní a odsune do pozadí všechny nepotřebné úkony. Když má doma ale takové děti čtyři, běhá s kapesníky od postele ke škopíčku, kde je vyváří, od sirupu k čaji a od čaje k teploměru. Mezitím taky občas k zubaři :), to se musí, to je folklór a stránka jde stranou. Zcela logicky. A pak se to tu začne u stolu řezat a hádat a lítaj kolem karty a kostky a všudypřítomné Hugovo – „já mám hlad“ a je zase dobře. Mimochodem, jak jsme byli nemocní, přišlo na řadu pár filmů a všimli jste si někdy, že pokud člověk pustí nějakou ptákovinu, je to ohodnoceno jako ptákovina. Pan domácí odchází a vy vidíte, jak jste hluboce klesli díky romantickému filmu na jeho stupínku lidskosti. Když ovšem pustíte ptákovinu, kde hraje Scarlett Johansonn, že to sice taky ohodnotí jako ptákovinu, ale neodejde? Co za tím může být? :) Read the rest of this entry »
Hned ten den, co jsem napsala o tom, že pipky jsou tvrdohlavé a nedisciplinované, otevřela jsem jim večer zadní dveře a nasypala před ně cestičku. A pak přišel pan domácí s tím, že jsou všechny uvnitř na hřadu. Zajásali jsme. Sice se naučilá kuřata chodit dveřmi pro nás a nikoli výlezem pro ně, ale díky za to! Od té doby už tam lezou pravidelně. Když jsme jeden den nechali zadní dveře zavřené, místo toho, aby vlezla svým otvorem, usídlila se všechna na střeše. Ale po otevření si to holky rozmyslely a vlezly dovnitř.
Přijela návštěva s pětiměsíčním miminem, což je voda na můj i pana domácího mlýn. Pan domácí poukazuje na veškeré nedostatky toho nic netušícího tvora, já naopak vybízím k tomu, aby si každý všiml, jak tu taková maličkost chybí. :). Návštěva byla zcela disciplinovaná, Ondra makal – rozbíjel klády palicí a pan domácí ho za to velmi chválil :-)). No a k snídani, obědu a večeři byla dýně a taky rychlé tousty.
Tyto tousty jsou ideální právě pro ultrarychlou večeři, když je třeba něco, co bude chutnat, ale není toho doma mnoho a není mnoho času. Je mi jasné, že takový recept může býti vodou na mlýn kritikům, kteří zabrousivše na stránky matek na mateřské, které si předávají rychlé nezdravé recepty, nadzvedává je to ze ždle, ale nedá se nic dělat, na cca 600 receptů, které se zde objevily, z domácích surovin, převážně základních surovin a velkého množství zeleniny je pár nezdravých, smažených a neracionálních receptů zcela pravomocných. Potřeba je staré pečivo, cibule, kadeřávek, sůl, uzená paprika, hraška, celozrnná mouka pšeničná a olej na smažení. Read the rest of this entry »
Tak slepice sice bydlí, ale jen přes den. Právě jsme v navykacím období na nový kurník. Slepice jsou silně zvykové a tak je každé ráno vypustíme a každý večer jich dvě třetiny sedí napresované v malém úlu a zbylá třetina sedí na vysokém javoru. Všichni běháme s čelovkou ve tmě, nosíme po dvou, někdy po třech, to když Hugo začne v půli cesty křičet, že jeho mu uletí – a to křičí v podstatě každou cestu. Pan domácí bere nejprve ty nižší větve, postupně stojí ve více a více ekvilibritičtější pozici a snaží se ty poslední slepice alespoň setřást a my okolostojící se snažíme po nich skokem plavmo skákat, chytit je a odnést. Jsou to holky sveřepé, nedisciplinované. Tak jsme zabrousili do diskuzí na internet, jak to dělají jiní. Stejně. První dny je nechat zavřené, po třech dnech si holky prý zvyknou. No, to jsme udělali, byly zavřené týden, po týdnu jsme je otevřeli a holky šup do úlu a na strom. Tak prý jim tam dávat do nového kurníku krmení. Tak to taky od začátku děláme. Včera jsem večer otevřela i zadní dveře a udělala cestičku ze zrní, z cesty až do kurníku. Hejno se blíží, slepice začínají zobat, já se ukryta v kurníku raduji. Neprozřetelně zavolám „Pipipipi“, aby si to holky nerozmyslely a v tom…. přiběhne pět nejrozmazlenějších koťat na světě, protože je normálně moc nekrmíme a jsou zvyklí, že co si urvou od slepic, je jejich. Svým výpadem okamžitě rozeženou kuřata a mám po ptákách. Stojím v kurníku, křičím na děti, protože rozmazlily koťata, ty to neslyší, protože křičí doma sami na sebe a slepice se otáčejí a kráčejí směrem k úlu a javoru. Poslední rada je pověsit jim do okénka lampičku, ale to teda pardon, jít večer potmě na záchod, protože tu není žádné světlo a čelovka permanentně nesvítí a věšet lampičku slepicím do okna – nejsem masochista. A tak prý – musíte přenášet a přenášet, však ono jim to jednou dojde! Však už v tom máme svou praxi! Read the rest of this entry »
Měli jsme doma já, pan domácí a Eliška bouřlivou debatu, když přišel tento komentář. Nejen, že jsme se vrátili do školních let, zavzpomínali na mléčné svačinky, kdy ve čtvrtek byl termix – čokoládový, ovocný s šíleně růžovou barvou nebo nejméně chutný vanilkový, ale Eliška prohodila -“ Chlap a zkouší dělat termix?“. Byla to genderově zcela nekorektní poznámka a vydržela nám na debatu na docela dlouhou dobu. Pan domácí se tvrdě postavil za, „Samozřejmě, to je přeci výzva ne? Něco zkoušet a zas a znova a zase. „. Eliška se nedůvěřivě dívala a korunu tomu nasadil film „Last night“ kde se manžel vzbouzí ve dvě v noci, jde si udobřovat manželku a udobřuje jí tím způsobem, že jí pozve do kuchyně kde jí posadí na barovou židli a uvaří jí pozdní večeři. Tak to nám pak vydalo na ještě delší debatu:)) Eliška pak vyrazila s dětma na návštěvu nahoru na chatu, kde byl zrovna náš španělský aupair, který tam měl další tři kámoše a Eliška šla dělat možná sociologický průzkum, jak je to s těmi vařícími chlapy ve dne v noci a já se pustila do večeře i termixu. Termixový článek teprve přijde, potřebuji pilovat :), ale dnešní cuketový je možné udělat neprodleně. Je to osvědčená metoda, jak změnit trojobal a přitom udělat rychlé a dobré jídlo. Read the rest of this entry »
Dnes splňuji včerejší slíbenou – totiž použití poloviny těsta na briošky. Upekla jssem si včera brioškové housky na zeleninové burgery a zároveň se zbavuji části kadeřávku a zelených fazolek. Tento letošní nezmar využívám k vytvoření výborných karbanátků. Kdo by řekl, když vidí zelený dlouhý lusk, jaký z toho může být dobrý karbanátek :).
Na dnešní večeři je tedy třeba: 650 g kadeřávek, 450 g zelené fazolky, 450 g celozrnná mouka pšeničná, 400 g strouhanka, 4 vejce, sůl, tři stroužky česneku. Na oblohu pak cibule, domácí kečup, okurka, rajče, hořčice.
Kadeřávek vložíme do osolené vody a uvaříme, stejně tak zelené fazolky, kterým ořízneme kraje. Vyndáme z vody, procedíme, rozmixujeme ponorným mixérem nebo přepasírujeme. Přidáme zbytek všech surovin a vytvarujeme pěkné karbanátky. Vložíme do rozpáleného oleje a osmažíme. Housky pak už plníme dle chuti.
Krásně roste zahrada, je velké množství hrášku a dýně o sobě dávají znát velmi jasně. Nejen obrovskou plochou, kterou pokrývají na všech stanovištích listy, ale také krásnými květy. Dýně má však nejen samčí, ale i nádherné květy samičí, jasně rozeznatelné.
Samičí jsou spojené s jasným plodem, i když sebemenším, samčí pak vévodí dlouhému stonku. Není nic jednoduššího, než tyto samčí květy otrhat, vyklepat případný hmyt, odstranit stonek, ale i zelený zákrov, který pokud se neodstraní, je při vložení do úst velmi hořký. Zbydou tedy jen samotné květy, které se rozloží buď na jeden plátek, nebo se obalí zavřené jako dvojplátek. Read the rest of this entry »
Tento týden byl u nás ve znamení „podzemní ekonomiky“. Kamarád fyzik nám vytvořil 10 cm mrazáček na sýrové kultury. On tedy je k tomu ještě přijpojen samořídící zdroj z počítače, takže samotná hybná krabička mrazení má zmiňovaných 10 cm, mrazící destička je uvnitř velikého obalu z polystyrenu, vyloženého hliníkem, ale ten zdroj vedle tomu dodává nádech nějakého kosmického centra – miluju teoretické fyziky a vůbec nejraděj máme, když se usadí hezky na venkově, se ženou, co chová zvířata a jsou takto pěkně prospěšní v praxi. My jim semínka, kultury, případně tvaroh, když jim nedojí kozy, oni nám své tvrdě nabyté vědomosti fyzikálních studií. díky Martine!.
Na a s vařením to jde od desíti k pěti, protože přišly navíc kultury, na camembert, na měkký sýry, na tvrdý sýry, na nivu, každé ráno vstávám s plánem, co vše nestihnu a nestihnu nic. :) Rozdelegovala jsem co se dalo, ale nač je delegování práce, když člověk nemá páku na to vymoci výsledek :-). Rodiče navíc dětem přivezli bezva dárek – zavírací nůž – 2x, děti velmi rychle našli kdesi svou starou rybičku, takže mají tři. Jeden Hugo, který večer sedí na posteli a ukazuje mi svůj báječný výsledek práce – asi pěticentimetrovou díru na ponožce, jak je ten nůž praktický, ostrý a funkční. Jentl jako jediná svou práci dělá poctivě, každý den chodí do koupelny, rozetírá tam po zemi hadrem špinavou vodu a zpívá si, že je to jako u princezny Sáry. Tiše a radostně si trpí, jak musí pracovat a za to má dnes od pana domácího slíbený malý opinel z okresního města. Jakmile to zjistí Kvído, brečí, že zavírací nůž rád poskytne dál, a že život je nespravedlivý, když on svůj opinel má kdesi v nenávratnu a pro nový jak zjistil, musel by přiložit ruku k dílu – báječná cesta jak děti zjišťují priority a nenásilně se učí skromnosti – Kvído vždy pravděpodobně zvolí cestu – k čemu je vlastně nůž? :). Eliška naštěstí nůž nechce! uff. :-)
A tak jen rychlovky, které jsou hned a roste to tu ve větším množství než malém. Totiž Read the rest of this entry »
Ano upřímně, jsem postižená. Poslední týden vidím všude formičky a vykrajovátka a tak není divu, že se bez nich neobejde ani toto jídlo. Náš život se velmi úzce specializoval. Přenesl se ke stolu, kde jíme a kde se učíme a od stolu do kuchyně a ke stolu, kde pracujeme. Tyto tři činnosti se pravidelně, ovšem ve velkém poklidu střídají. Pan domácí z dáli občas vyhlásí poplach “ cítím, že se něco pálí „, občas Eliška začne s nějakým 30 let starým songem,který pak zní všemv hlavě několik hodin, děti se stále dokola ptají , zda ta jinovatka je již dost sněhu a pak už to nevydrží a vytahují boby i na ní.
A zcela nakonec – kvůli zachování duševního zdraví mého a Elišky prosíme všechny,co mají trochu času, aby nám po poslechu písně vyplnili naší velmi důležitou anketu :-). Bylo to příjemné zpestření po poslechnutém 250 000 Schmitrzovi a Vltavě, nicméně, nejsme si zcela jisti, zda jsme to pochopily správně :-) díky. Read the rest of this entry »