Archiv pro ‘dýně’
Nejprve si nemohu odpustit nenapsat, vy, kdo fakt rádi vaříte, utíkejte na Rozinky a mandle, pokud jste tam dlouho nebyli. Protože Michal alias Hugo Rachad Hromas se poslední dobou parádnicky rozepsal a je fakt o čem číst. Je to mé oblíbené čtení. Teď se Hugo chystá na jednu dalekou cestu a tak je bezesporu se na co těšit, až se vrátí. No a od Huga se vrátit zpět k nám a udělat si super rychlou večeři, velmi zdravou, s rostlinnými bílkovinami a zátarem, navíc to teda bylo moc dobrý.
Zátar mám díky tomu, že mi přišel od Hanaky poštou do schránky a já ho tam našla jako milý dárek. Za to Hanko moc díky. Nějak jsem si na něj zvykla :) Zbytek rozbalit tady »
Sami uznáte, že jsou činnosti, ke kterým si člověk musí hledat motivaci. Začala jsem běhat tak nějak jinak a u toho je potřeba mít pevný střed těla, což nemám. A tak jsem se jala ještě více ho zpevňovat. Brzy ráno, před počítačem, kde mi namakaný černoch se suitou stejně namakaných bělochů a japonky ukazují, co mám dělat. Hugo kolem mě krouží a po chvíli povídá zcela bezelstně “ A víš to jo, že ti to na tom počítači jde zrychleně?“ Úplně zpocená podklesávám v kolenou a popadaje dech odpovídám – “ To ne Hugo, to já cvičim tak pomalu“ a milý Hugo se nenechal vyvést z míry “ Aháááááááááá, ale štve tě to, viď?“. On měl vůbec včera velmi dobrý den. Odpoledne přišel, že má nový homonymum. Už tato věta mě v jeho pěti letech naplňuje pýchou. „Jaký?“ ptám se. „Kotě!“ on na to. „Kotě? a jak jako?“ “ No, kotě jako kočka a kotě jako ženská čece“.:) A celý den zakončil větou, která se stane pravděpodobně zimní stálicí. Přiběhl domů a křičí, že pan domácí je sprostej.“ Jak to, co říkal?“ “ To nežeknu, ale myslim, že toho sněhu jsou čtyži pldele a ne tči!“! :-)
Takže odteď, kdykoli cvičím, nevidím se jako krásná, pevná a se sexy lehkostí, ale jako pomalá, zpocená a s jasným výrazem sveřeposti a nenávisti vůči těm na monitoru. Děti jsou tak nepěkně upřímní! Zbytek rozbalit tady »
Přišla zima a dnes je nádherně. Všude mráz, svítí sluníčko a naše malá slepička snesla první vajíčko. Malé, hnědé, roztomilé. Přesto nedokážu odpovědět na otázku, jak dlouho má kuře malá vajíčka :). Mám taky nový progres – protože jsem celkem veliký čtenář, nebo lépe řečeno – byla jsem, do té doby, dokud nepřišly děti a já nezačala usínat přesně pět sekund po ulehnutí, měla jsem potřebu svou čtenářskou vášeň nějak navrátit do svého života. Nyní je to v naprosto ideální kombinaci – čtečka a mp3. Jenomže mluvené slovo není vždy k dispozici a tak jsme došli i přes počáteční nevůli k programu který e-knihu načítá. Stačí si pak jen vybrat hlas, zda má předčítat muž či žena a už to frčí. Při běhu a práci mp3, večer v posteli čtečka. No a díky tomu nastal okamžik zlomu – je to totiž velmi ale velmi veselé. Program je naprogramován na češtinu, tudíž anglická slova čte česky. Proto člověk málem přeletí přes kořen v lese, když se zakucká, protože slyší Ukázka z knížky :-) Do toho se ozve velmi důrazně naprogramované „ne“ nebo velmi výrazné, vysokým hlasem vykřiknuté „ahoj“, které se vůbec, ale vůbec nehodí intonačně do okolního textu. Nicméně zatím mě to ohromně baví :-). Zbytek rozbalit tady »
Minulý týden byl velmi nadupaný tím, jak se vůbec nic nemuselo a nic nechtělo. Málem mě zajelo auto, přesto, že jsem běžela osvětlená a za krajnicí, pilně pilujeme naší dějepisnou hru – už do smrti budu vědět, kdo se narodil 14.května 1316. Slepice začaly snášet jedno vejce denně a my se psychicky připravujeme na příští týden, kdy začneme konvovat protože zamrzne voda. Jinak se neděje vůbec nic a mohlo by se takto nedít vůbec nic ještě hodně dlouho!
A protože se nic neděje, je ideální šance odpovědět některé připomínky, udané v anonymní anketě na stránce “ O virtuálním kopci“ Zbytek rozbalit tady »
Právě jsem se ocitla zase v období, kdy jsem musela volit, zda něco chci či nechci. A to já nemám ráda. Většinou to jde ve stejných fázích. Přilítne nadšení a netrpělivost, že ho nikdo nesdílí. Pak většinou nějaká akce, z nadšení plynoucí. Pak obava, zda to nebylo unáhlené. Pak zvednuté obočí pana domácího, následované rušením akce a pak smíření, že ideální je stav takový, jaký je a ještě, že k akci nedošlo :-). Ale už jsem velká holka, toto martýrium jsem již prošla mnohokrát a tak se už přistihuji u toho, že se hned zpočátku zarazím a před zahájením akce směřuji rovnou k jejímu konci, šťastná, že opět neprojdu svou smyčkou.
Pro mě je v kuchyni zásadní jeden elektrický spotřebič, a tím je mlýnek na obilí. Zbylé dva – robot a ponorný mixér jsou zbytné. I když se to nezdá, po delším zamyšlení bych rozhodla nechat si kuželku – ponorný mixér a robota bych obětovala. Neudělá nic, co nedokážu ručně. Ovšem ponorný mixér – třeba majonézu z celého vejce bez něj neudělám, přepasíruji vše, ale mám osypky, jen když si to představím. Používám ho na všechny pomazánky, používám ho denně minimálně 2x. Zbytek rozbalit tady »
Včera, v pozdních hodinách přijela Eliška. Její první kroky vedly logicky k centru místnosti, totiž ke stolu. Její první slova po překřičení nadšení dětí byla “ ááá, copak to tady máme dobrýho?“ Pan domácí se smál a já vytušila, že dovolená skončila :). 
Ale Eliška mě převezla, a když jsem dnes v podvečer šla doběhnout – to je ale velmi zajímavý obrat :-), šla tedy doběhnout pro kultury do mrazáku pod kopcem, upekla tři koláče a dva chleby. Neběžela jsem to zase tak dlouho, aby to vše stihla celý, už to kynulo,:), ale pomoc to byla veliká. A taky tu byl naše španělská oupair Vítek a tak jsem ještě zapálila zase a znovu nový lis na olej. Pan domácí zase a znovu prohodil „ááááááááá, jdeme olejovat“ s očima v sloup a vylisovali jsme další pytlík sezamu a pytlík vlašáků, které ráno Eliška vyloupala. My dvě jsme křepčili kolem lisu a obě neustále zvedaly palce na znamení toho, že lis je jednička, pan domácí a Vítek stáli opodál (pokud pan domácí neběhal s francouzákem kolem lisu, neutahoval a nakonec netočil klikou) a velmi skepticky se ušklíbali. Čím byli skeptičtější, tím více jsme my dvě skákaly, ochutnávaly vlašákový olej, lily si ho na rohlík a velmi ocenily Vítkovu mimochodnou poznámku, že by mohl ze Španělska přivézt pytel oliv. Zbytek rozbalit tady »
Ideální den – zuby nebolí, protože tam nejsou, děti nezlobí, protože lítají s drakem – učení odpoledne, neboť bude pršet. Slepice jsou druhý den ve svém novém kurníku a doma je ticho – neuvěřitelná věc. Ke snídani proto může být něco náročnějšího, než chleba, máslo, sýr a tak se pouštím do palačinek s jablečno – švestkovým kompotem. Chtěla jsem přidat i dýni, ale byla jsem přehlasována.
A pro nepřizpůsobivé členy rodiny pak jednu veganskou verzi bez cukru. Jsou to čistě rostlinné palačinky, s uvařenou špagetovou dýní. Když jsem je dělala poprvé, byli dříve než normální a ostatní mi je snědli, neboť netušili, že to nejsou klasické palačinky, což je známka toho, že to nemůže být tak hrozné. Pan domácí sice trochu mručel, že to není jako vždycky, ale co se jídla týká, pan domácí má, řekla bych, ty nejcitlivější senzory.Dnes tedy dělám rovnou dvě pánve a to najednou.
Na ty rostlinné je třeba 170g vody, 13 g hrašky, 60 g celozrnné pšeničné mouky přesáté a trochu soli a oleje na smažení. Dále pak uvařená špagetová dýně, pár kapek olivového oleje a provensálské koření. To je vše.
Nejprve nalijeme do misky vodu, přidáme hrašku a rozmícháme. Trochu osolíme a přidáme mouku. Rozmícháme a smažíme jako klasické palačinky. Z tohoto množství uděláme tři malé palačinky.
Špagetovou dýni dáme vařit, propíchanou a ve slupce. Uvařenou jí rozkrojíme a vydlabeme „špagety“, tedy dýňový vnitřek. Posypeme provensálským kořením a jemně pokápneme olejem. 
Pokud se vám líbí tento zeleninový recept, podívejte se na ostatní recepty ze zeleniny jako e-knížka Zelenina z Kopce - čisté vařivo bez fotek, s proklikem na webovou stránku.
Naše nová ultraekologická, ultra nízkonákladová a energeticky spořivá stavba se blíží ke konci. Pan domácí byl dnes přerušen v jejím dodělání, protože slíbil vytahat z nedalekého lesa dřevo s Bábelem a my si díky tomu nasbírali do vozu spoustu jablek a švestek. Udělali rychlomošt a za srdnatého pokřiku dětí „My máme hlad!“, pustili se do přípravy obědovečeře. Inspirována včerejším komentářem Pipi, procházejíc při každé cestě na záchod kolem hory dýní, béřu jednu a vrhám se na dýňové hranolky. Spolu s kvasnicovým primátorem, domácí majonézou nebo její čistě rostlinnou verzí a vařeným novým červeným bramborem je to výborná večeře.
Potřeba je obyčejná dýně, nedělala jsem z moučnějšího hokaida, ale z klasické veliké dýně. Dále je třeba maďarská paprika – na té maďarské trvám, druh papriky je opravdu velmi důležitý. Tato je jemně pikantní, ale přesto velmi jemná. Patří k dražším sladkým paprikám, ovšem na zeleninu stojí za to. Dále sůl a trochu curry. Olej. A ideální je litinový plát do trouby.
Dýni okrojím od kůry a nakrájím na hezké, pravidelné hranolky. Do mísy nasypeme maďarskou papriku, curry a sůl. Promícháme a hranolky nasypeme do směsi. Obalíme řádně – na dýni se krásně koření nabalí neboť se dýně ihned po nakrájení začne trochu potit a je vlhká. Pak stačí vložit dýňové hranolky na rozpálený litinový plát do trouby a necháme péci. Pozor! Dýně je velmi rychle hotová, stačí dvacet až dvacet pět minut.
Pak stačí už jen slít uvařené brambory, udělat majonézu a zelný salát. Na salát je třeba den odleželé nakrájené čerstvé zelí, osolené a okmínované. Přidáváme hrst rozinek, olivový olej, trochu balzamikového octa, dvě nastrouhaná oloupaná jablka, trochu soli a citronovou šťávu. Vše promícháme v míse a můžeme podávat spolu s dýňovými hranolkami a 
uvařeným bramborem.
Pipi díky a všem ostatním doporučuji – zkuste dýni jako hranolky !
Pokud se vám líbí tento zeleninový recept, podívejte se na ostatní recepty ze zeleniny jako e-knížka Zelenina z Kopce - čisté vařivo bez fotek, s proklikem na webovou stránku.
Slíbila jsem v komentáři článek o všech dýních, se kterými pracuji, k čemu jsou a nejsou, ale musí to počkat. Neříká se nadarmo – sliby chyby a 
kolem mě se to hemží vším možným, co od dodělání tohoto počinu neustále odtahuje. Ale bude :). Zatím přidám jeden podzimní dýňový recept na guláš. Než jsem šla vařit, skládali jsme s Hugem cibuli a vázali jí do copů. Když přišel k cibuli, vykřikl – „Tý jo, to je ale cibule!“ já na to “ Však musí být na celou zimu“ a Hugo „No jo, ale já nejim cibuli, protože je pálivá a česnek taky ne“. „Jenže jako chlap by ses měl naučit trochu pálivý jídlo vyrdžet!“ Následovalo zamyšlení a pak vítězoslavný pohled „No joooooo, to jooooo, to chlap musí, já taky ťik – ťaky vydržim !!“ :-) Zbytek rozbalit tady »
Včera jsme naložili první zelňák, tak nějak v poklidu. Má být prý velmi tuhá zima, takže u prvního jistojistě nezůstane. Domeček pro slípky už se blíží dokončení. Z jedné Araukany se nám stala sova a panu domácímu se vrátil foťák ze záruční opravy, kterou mu neuznali. No je to logické. Neotevře se sama lamela na objektivu a musí se do ní klepnout. U dražšího foťáku by si člověk řekl, takovou drobnost, která nešla od prvního použití, by měli opravit, případně vyměnit. Vyměnili, opravili – už dvakrát. Lamela se hodinu po příchodu foťáku odmítla sama otevírat znovu a tak šla na opravu třetí a zde přichází logika. Pokud to nikdy nefungovalo, dvakrát to servis opravil a opět to nefungovalo, předpokládá člověk, že se tak stane i potřetí. Ale chyba lávky. Tam už jde o peníze a potřetí je to vina prachu v objektivu. Poprvé a podruhé za to mohl výrobce, potřetí prach. Lze zaslat reklamaci reklamace, ale tu opět dělá Nikon. Nezbývá než lamelu vycvakávat rukou, být zásadový a Nikon už nekoupit a být rád, že zase pan domácí může dělat svoje hezký fotky, a že se nebude rozčilovat pokaždé, když vezme do ruky foťák, který jinak používám já a děti. No, ten funguje potvora, ovšem přivádí ho k šílenství, že vždy je na objektivu řádný otisk prstu, v lepším případě potní stopa. V horším případě je nastopě mouka, olej, o zbytcích těsta na spoušti ani nemluvě :). Zbytek rozbalit tady »