Archive for 2011
Dnešní recept přímo navazuje na včerejší dýňovo – jablečnou marmeládu . Jde o to, že jablka na marmeládu, je nutné přepasírovat a pokud je člověk nemixuje se slupkou a pak nepasíruje přes cedník, ale dá si práci s oloupáním a vyjadřincováním, tak mu přibude mnoho hmoty – dužniny, která se dá krásně upotřebit. 
Zbylá hmota z přecezených jablek se jednoduše promísí – promixují dle chuti s cukrem – není třeba mnoho, se skořicí, s trochou rumu Read the rest of this entry »
Hromadí se mi tu hromadí recepty a stále je hezky a není čas je dát na web. Tak dnes bez dlouhého psaní se utrhávám na dýňovou marmeládu. Letošní sklizeň ovoce je v našich krajích tristní. Ke konci května na dva dny -14 a 20 cm sněhu způsobilo, že marmelád je poskrovnu. Ovšem zelenina se vydařila, paní Elišková přivezla spousty jablek a tak nahrazuji oblíbené marmelády novým druhem. Dýňovo-jablečnou. Dvě misky, co se nevešly už do sklenic zmizely rychlostí blesku a tak zkušební marmeláda ze 2 kg jablek a 2 kg dýně se osvědčila a můžeme začít zavařovat ve velkém :-). Malé sklenice už nepoužívám, přijde mi to jako ztráta času :-).
Na marmeládu je třeba půl na půl jablek a dýně. Šťáva z citronu nebo sušené citróny, cukr – na 1kg dužniny – 1kg cukru a 1 pektogel a to je vše. Read the rest of this entry »
Jak moc by si asi nevegetarián přál, aby seděl u stolu, podíval se ven a tam se mihlo bílé zvíře. A protože je tady ten malý, bílý, hluchý pes, hlavu by zase odvrátil, zcela logicky, aby jí za pár vteřin opět zvedl, uvědomiv si, že to bylo zhruba dvakrát tak veliké, než ta malá potora, dvakrát tak dlouhé a vůbec se to tomu nepodobalo. A že to u ohrady slepic stojí …. „kozel“. 
Ti, co nám přáli další hezké historky v životě, podobné té s telefonem a suchým záchodem, ti mají své myšlenky intenzivní…. Vyběhli jsme ven a už v chodbě jsme ho cítili. Smrděl strašně – prostě jako kozel. Byl bílý, měl krásné, velké – — pohlavní orgány a byl strašně hodný. Pan domácí ho zavřel ke slepicím a v tom přijíždí motorka a na ní vzdálený soused, který zdravil „tak dorazil ?“ My stále vyjevení díváme se střídavě na souseda i na kozla a říkáme – no dorazil. :-) Pak jsme se shodli, že ale není náš a on zase odjel, že ho prý vyhnali z pastiny směrem k nám. Read the rest of this entry »
Myslela jsem si, že už je to tu ! Zima, odpočinek, lážo, plážo. A ono ale ani náhodou. Vyrostlo toho tolik, že pořád vozíme něco do sklepa a do kuchyně, jablka k loupání neustále v plné pohotovosti, všude hromady plevele, do toho se zatepluje kurník pro Elišku, aby mohla 
přijet v zimě a měli kde spát rodiče :-), mlíka moře a přijel Karol. Karol je Karol. Vloni nám po přečtení článku „Konec wwoof systému v Čechách napsal, že už 14 dní sedí nad fotkama a mapou a hledá kde bydlíme, aby mohl přijít jako náhodný kolmejdoucí, ale se pokorně přiznává, že to nenašel. A tak píše. Nedostudovaný sociolog, má rád Led zeppelin, a že tedy dorazí, když napíšeme kam. Tak jsme napsali a on dorazil. Pomohl na střeše, pobyl pár týdnů a odjel domů na Slovensko. Teď je zpátky, což je jasné – když je děvečka, je nutný čeledín. Karol je ale jen víkendový čeledín, zatímco Eliška je k dispozici neustále. Ještě týden. .-) Read the rest of this entry »
Máme tady větší než malé množství cukrové řepy, kterou jsme dostali jako dárek a tak se pokouším jí zpracovat. A protože se konečně podařilo naplnit plán posledních 14 let- totiž rozesadit v říjnu jahody, letos dokonce z jara nové, dokonce 5 odrůd podle zralosti – ale zabij mě, jestli vím, která je která, navíc zasadit česnek, tak pořád odkládám sirup. On ale vydrží a jeho čas přijde :-).
Řepánky jsou tradiční buchty, které se dělávali po sklizni cukrové řepy a jeden si říká – je to s mákem, je to nádivka, co na tom je, ale je na tom mnoho. Klasickou makovou nádivku to dost zjemní, zvláční a je to výborné.
Těst na řepánky je mnoho, postupně odcházejí prababičky a babičky, které je ještě dělaly běžně a tak už jen vyhledávat na netu, kde však koluje pár stejných receptů, nebo staré kuchařky. Když to ale člověk projde, zjistí, že klasické řepánky jsou dlouhé buchty, zařízlé jako hřebeny, a že lze použít svůj oblíbený recept na kynuté – něco mezi buchtami a vdolky. A protože pracuji s celozrnnou moukou, raděj se vrhám do receptu svého, než do neosvědčených, které třeba poupravit.
Na řepánky je třeba: 1 kg mouky celozrnné pšeničné, . 2 vejce, 90 g másla, 50g droždí, trochu soli, 150 g cukru, mléka 400 g až více podle potřeby, (nedávám citr. kůru) Na nádivku pak : 400g řepy, 400g ,máku, 80 g másla, 250 g cukru, mléko 250 g. (nedávám skořici jako do klasické makoé náplně). Máslo n
a potření.
Postup více než jednoduchý – zadělám v důlku v mouce kvásek ze 180 ml mléka a droždí a přimíchám trochu mouky do důlku. Když kvásek vzejde, přidám vlahé máslo, vejce, cukr a tolik mléka, aby vzniklo pěkné, neřídké, ale ani netuhé těsto- těsto je třeba velmi dobře vyhníst, aby se nelepilo a dám kynout. Tentokrát nedávám citronovou kůru, aby vynikla řepa.
Mezitím si dělám
nádivku, protože potřebuji, aby změkla. Na másle si asi 15 minut dusím oloupanou a nastrouhanou řepu. Pak přidám mák, mléko a chvíli míchám. Nádivka je hustá, není řídká. Nádivku je třeba nechat vychladnout.
Po vychladnutí plním nádivkou těsto, zabalím jako hřeben a nožem naříznu okraj několikrát po jeho délce. Před vložením do trouby omastím a pak ještě po vyndání z trouby. Peču na cca. 190 *C a pečou se celkem rychle. Stejně tak rychle se snědí :-)
Dnes se mi nedobře spalo a tak bylo spoustu času na přemýšlení. Několik věcí se mi spojilo v hlavě zároveň. Stále se mi vrací příspěvek Michala Hromase na rádiu Wave – O krušné kuchařské řeholi, přemýšlím o tom, jak je to nevděčná činnost, kdy mnoho kuchařů pracuje do pozdního večera, většinou někde hodně dole, často bez oken – to by mi chybělo velmi – okna. Je tam však nadstavba, která zůstane často jako to poslední – což je dost smutné- a to jsou peníze, i když vzhledem k její výši by asi mnozí kuchaři polemizovali, zda to nadstavba je či není :-). A pak mi přilétá obraz vaření doma, pro někoho, pro rodinu. Nadstavba peněz chybí, ego se postupně vytratí a zbývá ta nejdůležitější věc – totiž naplnění slova rodina. Přilétá mi myšlenka na rozhovor s Janem Kačerem, který mluví o své ženě, Nině Divíškové a dává k dispozici jeden ze dvou receptů na dlouholeté manželství. Vypráví o tom, jak se jeho ženě kdysi zalíbila životní zkušenost osmdesátileté babičky, jak si udržet šťastné manžeství , totiž – „krmte tu bestii !!!“ .-)
Přemýšlím o tom, jak je velmi jednoduché postupně nahrazovat domácí jídlo něčím „jednodušším, rychlejším, čas šetřícím a méně podceňovaným“, ovšem je zde jedno ale…. ustupovat z této často nevděčné činnosti – nevděčné proto, že se stává všední, samozřejmá, na první pohled často nedoceňovaná – pokud si člověk neříká permanentně o pochvalu, což spolužijícníky zanedlouho jistojistě naštve – tak ustupovat z této činnosti lze pouze tehdy, pokud se člověku dostane té výsady, že jí vůbec někdy považoval za hodnotu. A pokud to tak je, já osobně to považuji za jakýsi dar, ať to zní sebepatetičtěji a nízkocílově :-) Za mě, hýčkejme si tento dar, zvláště, pokud jsou přítomné děti, které si to pak snad přirozeně ponesou dál. Myslím tím něco, jako když jsme sledovali náš zimní evergreen na pc – totiž Četnické humoresky. Já osobně sleduji permanentně jen ty naškrobené bílé zástěry v každý čas a stále se snažím pochopit, jak to dělají, děti vyžadují další a další díly, pan domácí úpí a odchází a tudíž neslyší Huga, který pozorujíc Jarého, jenž se stěhuje na pátračku a nese si kufr a tašku – zcela vážně pronáší -„jak to, že ten číšník (rozuměj četník), si nese ty tašky? “ Všichni se otáčíme s otázkou na rtech, nikdo jeho repliku nechápe a tak pokračuje -“ no tašky pčece nosí jenom ženský“. :-)) (Pan domácí, který mě však málokdy nechá něco nosit navíc to měl tendenci vyšetřit – když si to přečetl :-)) a zjistil, že Hugo myslel tu přes rameno :-)) Read the rest of this entry »
Tento týden je u nás celkem klid. Odjela štěńata, odjela Eliška – jedno štěně odjelo na základě komentářů pod článkem „Špulky“ do nedaleké vesnice k paní, která je moc milá, a která už po tom, co vloni pošel pes jako dlouholetý člen rodiny psa nechtěla. Ale pak si přečetla komentáře a pro jednu Špulku, které dali jméno Čert si přijela. Nepochybuji o tom, že se bude mít dobře.
Pro Elišku si přijela maminka s přítelkyní a to bylo báječné setkání. Paní Elišková nás ten den zapojila do osobního systému, který asi zatím nemá jméno, ale říkejme mu – každý z toho vyjde dobře -. Vzala to přes známého, který má extrémní nadmíru jablek a začali nakládat. Známý ovšem není troškař a přinášel bednu za bednou, takže k nám dorazil kombík absolutně narvaný jablky. Navíc ještě rysy syna z průmyslovky pro Kvída, sešity pro děti na psaní, sušené houby a cukrovou řepu!!! Pán byl velmi rád, že se zbavil jablek a my po jarním mrazu zase moc rádi, že máme jablka. Za tu výslužku jsme ovšem nemohli zůstat dlužní, tak jsme nanosili dýně, mrkev a na večer správně rozleželý sýr a víno, tvaroh a mléko pro Špulky a Elišku. Za to jsme však navíc dostali rebarborový koláč, což se trochu nelíbilo Elišce, neboť odjíždí, ale dozvěděla se, že nemá smutit, protože od pána s jablky nafasovali koláč švestkový. Není nad to, když někomu něco přebývá a jinému schází a všichni jsou rádi, že si povymění trochu svých jistot :-).
Navíc přijeli naštěstí večer, takže stačilo, abysme zhasli a mohli jsme je tudíž pozvat dál, protože za světla by bylo vidět, že přetože jsme s Eliškou od rána říkali, že by se mělo uklidit — se neuklidilo ! :-))
No ale ještě než Eliška odjela, měli jsme takto připravenou dýni Hokaido a přetože je Hokaido moučná, takto je výborná a vůbec to nevadí! Read the rest of this entry »
Americká tetička poslala další z oblíbených knížek. Je to stejná edice, jako
Deliciouse vegetarian Food – edice step by step – (krok za krokem). Obě jsou anglicky psané, velmi návodné a zvláště tato – přímo nabízející k obměně, vzhledem k tomu, že téměř v každém receptu je docela zásadně obsaženo maso či drůbež. Ovšem Asijská kuchyně, jejich omáčky,příprava příloh a zeleniny stojí za to velmi a proto maso zaměňuji, z receptů vyndavám, používám to, co je mi milé.
V této souvislosti mě napadá jedna má osobní historka z minulosti, kdy jsem si dělala odznak na průvodce Prahou a pak pracovala zase úplně v jiném oboru na Hradčanech a z povzdálí pozorovala zástupy japonských turistů a to co nám říkali v PIS ve škole, na vlastní oči. Kromě pár soukromých návštěv jem neprováděla – PIS a kurs na průvodce byla jedna z mnoha mých 
životních etap, kdy cesta je důležitější než cíl a kdy jsem mohla (mohu?) mnoha blízkým připadat jako člověk co příliš neví co chce, pro mě osobně je to ideální vstup na miniaturní zenovou dráhu :-) Tak tedy ta jedna důležitá rada zněla: Jedna z nejnáročnějších skupin jsou Japonci. Chodí za vámi, s bedekrem v ruce a v knize sledují co říkáte. Pokud se příliš vzdalujete pravdě, dají vám to pocítit :-)).
A tak tedy, hned první jídlo, které sem vložím, a které je inspirované touto knihou – je jí skutečně jen inspirované a pokud si jí otevřete a budete hledat rozdíly, věřte, že je bezesporu najdete. Na mou omluvu – nehraje zde až takovou roli angličtina a je to čistě v mé režii. :-)
Kniha je rozdělena na recepty thaiské, koreiské, japonské, malayské a vůbec většinu asijských zemí, navíc na dezerty, které jsou mimo země, stránky s popsanými a vyfocenými ingrediencemi, stejně jako je to ve vegetariánské kuchařce. Je to komerce, ale celkem příjemná a mně se v ní dobře listuje a napadají mě příjemné věci :-)
Letošní rok jsme papriky jak se patří zanedbávali. Rostly si tam tak hezky ve svém fóliáčku, občas je někdo zalil, občas ne, což je pro papriky asi nejhorší. Občas tam vletěl pes a udělal pěkný cajmrsk, vykopal si díru a do té ulehl, papriky, nepapriky. Sklizeň nakonec nedopadla nejhůře. Máme jeden unikátní kus, který dosahuje téměř 400 g a vypadá to, jako by se na něj ty ostatní všechny tak nějak složily.
Ale feferonky se vydařily a mně hned v hlavě začalo blikat – „Tabasco, Tabasco“. Tak jsem začala zjišťovat, jak se takové Tabasco, zcela nepostradatelná věc pro mě, vlastně dělá. A přišla jsem na to, že rozdrcené papričky zrají v dubových sudech za pomoci soli – první problém ty dubové sudy a hlavně, že zrají tři roky !!! Pak se přidá balsamikový ocet , chvíli nechá a stáčí do sklenic. I kdybych náhodou sehnala nějakou dubovou nádobu, rozhodně ne sud, přesně na mě sedí jeden citát, který jsem kdysi někde četla “ Bože, dej mi prosím alespoň trochu trpělivosti, ale Bože, prosím tě, hned!!“ a tak je jasné, že domácí Tabasco je fakt na dlouhé lokte.
Ale, třeba se najde někdo, kdo pálivé papričky doma konzervuje jinak 
než sušením nad kamny na platech nebo na šňůrce, aby pak mohly celou zimu viset a dělat parádu, jako já – tedy ne, jako já dělám parádu, ale jako je konzervuju já :-) A třeba má někdo nějaký zasutý rodinný recept na domácí „jakotabasco“, tak to bych pak byla moc ráda, kdyby ho odtajnil :-)
Už jsem tu zmínila článek výroba domácího jogurtu, domácí jogurt bez jogurtovače a dnes třetí jogurtový článek – vůbec nejlepší jogurt. Jde o to, že první, dost zásadní krok ku lepšímu jogurtu byla změna očkovací kultury, totiž, že jsem přestala používat jogurt a pořídila si kulturu z Milcomu. Její problém je ten, že stojí 30 kč a je jen na 1l mléka a pak nastává taková malá alchymie s dalšími generacemi a odebírá se trochu jogurtu a tím se očkuje, atd. atd. Aktualizuji o informaci, že Milcom začal prodávat kultury pro faremní zpracování. Vyšel vstříc spotřebiteli a prodává pytlíčky – 10 ks buď na 50 či 100 l mléka, buď za 250 či 450 Kč. Jeden litr jogurtu potom tedy při svém mléce vychází 5 nebo 4,50, což je již velmi výrazně jiné od 30 Kč za pytlíček pro malospotřebitele.
Pak nastala další etapa – jogurtová kultura od Hansena možné zakoupit Ekokoza a Tomscheese, což je velký posun dál, protože kultura stojí 250 kč, ovšem je na 250l mléka, tudíž žádné přeočkovávání, každý jogurt první generace. Tam ale zase ,zcela subjektivně podotýkám- nastal problém s kyselostí a mírně s konzistencí. Není tak dokonale konzistentní jako první generace z Milcomu, ale co je zásadnější, ať jsem dělala, co jsem dělala, nedosáhla jsem pro mě optimální kyselosti.
A tak jsem se vrhla do osobního pokusu, který je pro mě zcela dokonalý! Zvážila jsem obsah jedné kultury Milcomu – jsou to 3 g. Odvážila jsem 3g z kultury z Ekokozy. Do Milcomáckého pytlíčku na kulturu, který je dost velký, jsem je sesypala, řádně promíchala a uschovávám je stejně jako to potřebuje kultura z Ekokozy, tedy v -18, což u mě znamená tedy 7km daleko v mrazáku :-).
Na jogurt jsem použila 1g kultury na 9l mléka. Bylo z toho vynikajících 9l kyselého jogurtu skvělé konzistence- přironávám zcela ke konzistenci zrajících jogurtů v kelímku od Hollandie. Mléko jsem zahřála na 90°C, zchladila na 42-45°C, zaočkovala kulturou, přiklopila a dala do peřin . Nechala cca 7 hodin, dala do chladu a ráno použila. Vřele doporučuji. Jedna poznámka však je nutná- v peřinách mi lépe vychází jogurty z většího množství mléka v jedné nádobě. A po radě Bohdany, nejlepší je papiňák. Ty co jsou ve sklenicích v malém množství jsou o něco méně kyselé a jemnější.
Ekonomicky zcela nedostižné- 1litr jogurtu 1 Kč při vlastním mléce, 16 Kč při koupi mléka z mlékomatu či od zemědělce. Výhoda je vynikající domácí jogurt, nevýhoda je koupě dvou kultur a také potřeba nějaké mikrováhy. Ovšem vzhledem k tomu, že milcomácká kultura je odměřená, lze dobře odhadovat.
Tento jogurt lze s úspěchem očkovat i následně tímto jogurtem. Dávám tři vrchovaté lžíce na litr. Pokud udělám jogurt z kultury a očkovaný výsledným jogurtem, je ten jogurtový stejně hustý, je však 2x kyselejší.