Archive for the ‘Pečivo’ Category
Sladový květ je to, co se stává odpadem při výrobě piva. Při sladování obilí. Je to strašně zdravá věc, která se kupuje v pytlích pro skot a koně, hlavně pro zvířata v laktaci a v rekonvalescenci. Pro zvířata podvyživená, pro lepší výživu. Vypadá to jako piliny, má to spoustu vitamínů a chutná to velmi, ale velmi aromaticky. Velmi aromaticky. No a když je to tak zdravá věc a tak to tady leží a dostávají to koně a budou i krávy po otelení ( při březosti není vhodné), říkala jsem si, „co je dobré pro koně, je dobré i pro člověka“. A tak jsem se na něj vrhla. Tentokrát jsem přidala sladový květ do housek a přináším dva recepty, na housky tmavší a více celozrnné a na housky světlejší a celozrnné méně. Read the rest of this entry »
Stavíme doma stavbu. Jsme hodně nebudovatelští – nemáme rádi jakékoli stavění, opravování, budování, ale tato stavba je tak důležitá, že se nedalo nic dělat. Řekla bych, že to bude hodně vtipná stavba :). Kdykoli pan domácí staví, tak se kolem toho není radno příliš motat a tak jsem s dětma vytřídila knížky a vůbec nevím kam s nima. Beru jakoukoli radu. Knihovna knížky nechce, antikváři jen lahůdky, aukro fotit, vkládat a chodit s tím 7 km na poštu je nad mé síly a tak co děláte s knížkama, které byste rádi, aby opustily váš život? Read the rest of this entry »
Tak konečně došlo na koupi tenisek z vánočního cukroví. Jsou moc hezký, jedinou nevýhodu mají, že mi nejsou, ale to je jen malý nedostatek, který lehce napravím. Jediný rozdíl od běhání předtím a nyní je ten, že teď se ke mně přidaly dvě prostřední děti. Kdo máte doma osmileté a desetileté dítě, neudělejte stejnou chybu v myšlenkovém pochodu, jako já. Nemyslete si, že půjdou jednou a pak je to přestane bavit. Nepřestane! Nemyslete si, že oni jdou běhat s vámi, opak – vy jdete s nimi a vlajete za nimi a to desetileté vám dává docela zabrat, a když už fakt nemůžete, popoběhne sto metrů a vrací se vesele zpátky, z lesní cesty to bere nahoru nad cestu a na pařez a zase sto metrů vpřed. Vedle vás běží ta osmiletá, v o tři čísla větších teniskách a už šest kilometrů vám něco bez zastavení vypráví. A pak vám řekne, jak je to bezva, že běháme stejně rychle! Úá, přemýšlím dnes celý den, kdy budu chodit tajně běhat, abych jim při tom přiznaném běhu stačila. Read the rest of this entry »
Když máte úspěšný týden, nemusí se vždy skončit stejně dobře, jako začal :). Sehnala jsem Elišce odvoz – bude to parádnický odvoz, milý člověk. Dojela úspěšně k zubaři a gratulovala si, jak jsem zvládla hezky incident na kruháči, když do něj Ester vjela v protisměru (nejelo tam žádné auto, což mi mé zásluhy značně usnadnilo). Nasbírali jsme maliny, přemluvili Jentl, že narozeninová túra nebude v Krkonoších, ale blízko nás a pak to přišlo. Read the rest of this entry »
Naše děvečka se pomalu balí a míří směr východ, náš pravidelný pražský čeledín Hozna se nám druhý den vysekal na kole, když mi odvážel kultury do velikého mrazáku fyzika, protože přestal pracovat zdroj u miniaturního mrazáčku na kultury, co mi vytvořil. Fyzik – nikoli HOnza.l Honza si proto vzal kolo a že to spojí s výletem po horách okolních, ovšem trochu mu do toho vlezla trasa vedoucí véčkovou roklí. Chránil kolo, nikoli hlavu. Vždy nosí helmu, ale poprvé v životě jí neměl, protože si jí zapomněl v Praze a ráno odmítl leteckou pana domácího. Ńechtěl, abych kvůli němu šla hledat někam na půdu helmu. A přitom by byl hrozně in a vypadal by jak na Tour de France v této aerodynamické kapce na hlavě. Ale dobře tomu, takhle by měl pan domácí rozsekanou helmu :-). Zajel si pro deset stehů na hlavě a s absencí kůže na celém předloktí sehrál v ordinaci divadlo – tvrdíc, že to ještě jeden hovor udělám, nad právě zapípajícím telefonem , že je vybitá baterie, prosil do toho zamrzlého přístroje neexistujícího kamaráda, aby pro něj přijel do nemocnice – že za čtvrt hodiny, neboť ho nechtěli pustit, jinak mu prý zavolají sanitku. Doktor pravil, že mu nevěří a ať na kamaráda počká v čekárně. Honzík přikývl, že počká a obratem sedl pod okny ordinace na kolo a dojel 15 km domů. Tedy k nám. Na desátou večer rozrazil dveře řkouc – máte mě tu! Honza posílá foto kamarádovi, co to odpích na jednom závodě tak, že hned 3 metry po startu přeletěl kolo přímo na hlavu na beton. Někdy je to pech no :) Read the rest of this entry »
Včera se nám stala báječná věc. Utekla hluchá Špulka za cyklisty okolojedoucími. To ona občas dělá, protože jak je hluchá, přesto, že je to velmi poslušný pes, když vás nevidí, neslyší. A to ona si dává hodně bacha, aby neviděla, když nechce. Třeba, když kolem jedou cyklisti. Kolem, znamená zhruba 100m daleko. A chvíli po tom, co utekla, ozvala se rána jako z děla a někde někdo vystřelil. Vždy klidný pan domácí mě vyšokovanou, co je se Špulkou a Elišku vracející se ze záhonu uklidnil, že to byl Bábel, že bouchl do plechové střechy boudy.
Nám se rozplynula představa myslivce, hrdě stojícího nad malým hluchým psem, který hrdě stojí nad dohnavším cyklistou, když v tom zazněl druhý, zcela jasný výstřel. Eliška akčně sedala na Jentlino kolo a jaly se jí hledat. Já šla dolů do lesa, odkud jsem ránu slyšela a další. Když jsem byla v lese, měla jsem pocit, že to vystřelilo hned vedle mě. Tak jsem se pro jistotu vrátila na pastivnu a šla pastvinou až na konec, kde pod pastvinou je krásná mez, pod kterou není vidět. Hned nad mez se přesunula všechna zvířata a strašně je zajímalo, co se děje pod mezí. Došla sem až na konec pastviny, kde končí mez a podívala se za mezí dolu pod ní, kde zhruba dvacet metrů pod mezí, přesně v místech, kde nad ní stála zvířata, stála trojnožka s terčem z kartonu a padesát metrů níže stála dvě auta a tři lidi, opření o kapoty a mířili přímo na mě. Jeden se díval dalekohledem. Žádné pistole, hezky dlouhé kvéry měli, netuším, co to bylo, ale vzduchovky rozhodně ne. Byla sem zcela konsternovaná. Read the rest of this entry »
Frekvence příspěvků v tomto období roku je menší, což je pochopitelné. V sobotu jedu s Ester na přezkoušení, navíc přijel Rachad a nejen, že jsme zase nějak zamluvili, že se chci naučit Rachadovo tažené těsto, ale navíc, navíc přivezl dva klarinety a heligonku a díky tomu tedy možná frekvence článků ještě poklesne. Ne, že bych hrála, zkoušela jsem klarinet, a když jsem do něj ani na popatnáctý nefoukla a čtyřletý Hugo mi ho vzal a nástroj ovládal cekem přirozeně, bylo jasný pro koho nástroje jsou. Takže čtyři děti, pět fléten, jeden buben, dva klarinety a heligonka, aboslutně žádný hudební sluch a především, především jedna místnost – to je nad mé síly.
A jinak sázíme a sázíme. Pro letošní rok jsem se rozhodla, že nejsme žádná béčka, a že se nenecháme městským člověkem tak jednoduše uťápnout, aby on si mohl ve městě dělat to, co mi tady na venkově nemůžeme. A tak si jako letošní projekt dávám za cíl uvést v život tzv. guerilla gardening neboli partyzánský způsob osazování. Setkalo se to s velikým úspěchem. Elišku to nadchlo a ptala se , zda to budu dělat zásadně v noci? Uvažuji o tom. O co jde? Jde o to, že prostě nejsme schopní udělat pořádnou konstrukci na pnoucí fazole a já chci pnoucí fazole a chci a chci a chci! A každý rok se udělá konstrukce a každý rok jí mírný vánek od Krkonoš pořádně semele. Ale odmítám se vzdát a pro letošní rok přebírám městské móresy a jdu do toho. Osadím všechny sloupy Čezu, cca kilometr od nás počínaje a posledním sloupem, který je na našem pozemku konče. A výsledný produkt by se mohl jmenovat „čezole“. :)
No a pak v návalu pracovního vypětí jsme vysadili 560 různých druhů salátů. A tak uvažujeme, jak se jich posléze zbavíme:-). Můžeme je prodat ze dvora, ale to bude zlomek, můžeme jet na místní trh, nebo a to je nejlepší varianta, postavíme děti k silnici. A na té samé silnici, o 3 km níže vždy v rozmezí půl kilometru dáme ceduli : čerstvý salát , na druhé bude farmářský salát, na třetí : biosalát, na čtvrté : zelený salát (chápej že je ekologický, ne zelený) na páté :salát od babičky a šestá cedule bude již na vrcholu kopce a o tu vedeme spor. Buď tam bude stát pan domácí s cedulí vyprodáno, nebo děti – kterým můžeme místo salátů v souvislosti s jejich přirozeným vzhledem klidně připnout ceduli „přispějte na děti z Afghánistánu“ nebo fakt saláty, ale vzhledem k silničnímu provozu na naší silnici to asi budou saláty ani ne tak zelené, čerstvé a bio jako především zvadlé :). V každém případě, těším se na saláty a vzhledem k jejich počtu uvažujeme i o množstevních slevách :)
A taky mě tady Katka tedy trochu popohnala se svýma krásnýma rohlíkama, že už dost bylo zkoušení, a že už by nějaké housky nebo rohlíky z kvásku mohly konečně vyjít a tak přání otcem myšlenky a housky jsou na světě. Oproti houskám z droždí jsou maličko jiné, jsou bezvadně křupavé, pokud se zapaří trouba, je třeba nedělat je z úplně tenké vrstvy těsta, ale spíše jim dopřát a osobně mi přijdou lepší první den. Druhý sice nejsou tvrdé, ale velmi se zvýrazní chuť kvásku.
A tak jak na kváskové housky?
Na kváskové housky je třeba 300g žitno-pšeničného kvásku, vysvětleno níže, 1Kg hladké mouky, 300 g mouky celozrnné pšeničné přesáté, sůl, 4 lžíce oleje a voda dle potřeby. Vejce na potření a mák.
Kvásek připravuji na toto pečivo třídenní, první den si vezmu trochu žitného kvasu, do kteréh přidám pšeničnou celozrnnou mouku a vodu. Stejně pokračuji i druhý a třetí den. Kvásek je hezky narůžovělý, protože je z většiny z pšeničné mouky.
Čtvrtý den pak zadělám rovnou s oběma moukami, solí, olejem a vodou dle potřeby na hezké vláčné těsto. Zadělám, řádně prohnětu a nechám kynout.
Z vykynutého umotám housky, potřu rozkvedlaným vajíčkem a posypu mákem a nechávám ještě na pultě dokynout. Potom přenáším do trouby na rozpálený litinový plát a peču do zlatova. A to je vše :).
Dnes byl výborný den letošní zimy. Skutečné zimy. Jak říká staré pořekadlo – Na Hromnice, polovina píce, a protože je jen chvíle po Hromnicích, v podstatě jsme kousek za půlkou zimy a ta se ukazuje v plné kráse. Venku to vypadá jak na severním pólu, fouká nauvěřitelně, je dost pod nulou, mraky nízko – taková klasická zimní apokalyptická nálada. Ester co teď chodí dojit s panem domácím přišla domů jako sněhulák. A do toho zavolá řidič PPL : „vezu vám balík, za jak dlouho tam budete?“. Rozumněj, za jak dlouho nazujete boty, čepici, šálu, rukavice, běžky, rozmotáte hůlky a doběhnete si ty dva kiláky ke schránce? „Hurá, za patnáct, dvacet minut jsem tam“, slyším se vesele a jistě říkat do telefonu.
Zhruba za čtvrt hodiny mě pálí na prsou, jsem po letošní líné zimě úplně bez kondice, mám pocit na omdlení, ostrý vítr a sníh řeže do tváře a já jsem teprve na vrcholu kopce a dívám se ty necelé dva kiláky dolů k silnici. O nějakém skluzu se mi může maximálně zdát. Prošlapávám každý krok čerstvými 40cm prašanu a zhruba v polovině zahlédnu dole na silnici blikající auto a tak se podvědomě snažím alespoň aby to jako běh vypadalo, čímž se znemožním zcela, protože kdykoli se o to pokusím, lyže se zaboří o půl metru níž a já se jen tak tak udržím, abych nespadla na …… obličej :-).
A když k němu celá říčná doprošlapu, nejprve se deset minut omlouvám, že musel čekt a pak se deset minut snažím omluvit, že jsem nevypadala jako kachna vlastní vinou, že nejsem zase tak špatný běžec, ale že to fakt nešlo. Řidič, který v poslední chvíli vystoupí z vyhřátého auta, típne cigáro – řekla bych, že je asi o deset let mladší než já,no, možná o dvacet :-), usměje se a místo pozdravu mi řekne “ no to vás nechaj, v takovým nečase? Že je nepošlete někam! “ . Já mezitím popadám dech. On pokračuje – „ale, aspoň budete mít pěknej zadek“. Já v rozpacích zadrmolím – no po těch čtyřech dětech to asi už moc neklapne! A on pokračuje „ále neříkejte! Jak vás znám…. !“. Okamžitě zaháním vyvstalou otázku – on mě zná?, přistihuji se, jak platím dýžko- což zase tak běžně nedělám, loučím se a ještě drahnou chvíli po odjezdu auta prošlapávám do kopce, sněhová vichřice z boku, -6, na zádech litinový tál do trouby na chleba – čti, tento celý báječný výlet uskutečňuji proto, abych domů dovezla nástroj pomáhající mi v další PRÁCI , který je navíc těžký jako kráva a usmívám se jak idiot. Read the rest of this entry »
Léto je léto. Pan domácí začíná být lehce sociálně neinteligentní :-)) Skoro až 
asociální. Léto je někdy sociálně náročné. Eliška odjela ve středu s tím, že pojede asi do Rumunska, a že pokud jí to nevyjde, vezme rumunskou vlajku, nějakou muziku a přijde .-)). Na Elišku se těšíme, neboť zapadla celkem přirozeně do rodiny a příliš z ní nevyčnívá. Po tom co odjela běhají děti kolem baráku a zpívají si od rána do večera “ nemám rád anarchii, tak jsem se dal k policii“ – není nad to tříbit hudební vkus dětem již v útlém věku. Zpoza baráku jim přinotovává pan domácí svým Schmitzrem a jeho „těžko- Anežko- něco udělám, co tě potěší, těžko, Anežko- dneska už se chlap v zoufalství nevěší „. Na druhou stranu, jsem vděčná, že tu běhají děti s punkem v ústech a vymazávají z mp3 jejich slovy “ pět angels“, které tam jsou nahrané a získají je rovnou s přístrojem. U pana domácího bych klidně i nějaký plytký song o lásce a nějakém jiném kýči klidně zkousla .-))
Už jsme si celkem zvykli, že letošní léto se nese v rytmu katastrofických scénářů a tak po Marii, býčkovi a Slávě přišel včera na řadu Bábel. Nepostaví se na nohu. Večer v šest k nám přijela sličná slečna veterinářka, co tu byla již před deseti lety na koni, kdy zdaleka veterinářkou nebyla, pobylu u Bábela dvě hodiny, prohmatávali s panem domácím vše co šlo a nakonec po tel. konzultaci se rozhodlo, že to zatím není definitivně ani zlomený, ani natažený, že snad nějaký nášlap a Bábel dostal zapařovací obklad – takový obklad pro koně, to je mnoho vaty, obvazů a stříbrné pásky a budeme čekat pár dní, zda se nějaký neviditelný hnis zviditelní. A to tam před příjezdem padla ještě jedna moje końská dávka arnikové mastičky. Ale toto už přestává být celkem legrace, už to bereme jako normál, takže už by to mohlo pomalu přestat :-))
Zahrada se umírnila, plevel přestal růst, měsíčku si nevšímám- nechávám ho v tomto období na semínko a tak se lehce stane, že když prší a člověk jde zkontrolovat, co voda položila, že najde v záhonu schovaných osm obrovských květáků. A tak jsem se rozhodla, že když je to léto, zase by se hodil nějaký hamburger. Navíc jsme tu měli návštěvu s holčičkou a chlapečkem a chlapeček si několikrát přidal s tím, že chce tohle „maso“, to, že mu moc chutná. Nejlepší pochvala pro vegetariánského kuchaře – když si malé dítě vezme květákový karbanátek a chce to maso ještě jednou ! Read the rest of this entry »
Ráno raníčko panna vstala…… tak vzhledem k přítomnosti našich čtyř dětí je asi evidentní, že 
článek je už od začátku trochu zavádějící :-)) a právě i kvůli tomu časnému vstávání, které sice jako jedna ze dvou z naší rodiny mám ráda a je mi blízké – ostatní jsou spíše sovy, přesto vstát, zadělat, nechat vykynout, zatopit a upéct – to prostě chce morál, který většinou chybí a přesto není nutné na čerstvé a křupavé rohlíky ke snídani zcela rezignovat. Stačí si večer jednoduše zadělat těsto podle tohoto těsta na konzumní rohlíky nebo konzumní housky – kvásek z kvasnic a když vzejde, tak zadělat těsto, které se ihned zadělané dá do chladu. Skutečného chladu- chodba, meziokno případně lednice. Brzy ráno pak člověk vytáhne krásně nakynuté těsto, ze kterého umotá rohlíky, pomaže a dá péci. Už to vezme maximálně hodinku. A proč taky tento recept, protože mi je prostě líto, že nedostaly příležitost takové dobré posypky, jako hrbozrnná sůl, kterou lze sehnat k mému údivu zcela bez problémů nebo jen s malými :-). Stačí jí objednat v místní zelenině. Nebo s nastrouhanou nivou nebo s vejcem, ve kterém je rozetřen veliký stroužek česneku a pak vše posypáno směsí sezamu a lněného semínka. U nás vede niva,česnek, mák a sůl :-))) Read the rest of this entry »