Už pomalu začíná docházet na taková jídla, jako je dušená mrkev a kedlubna. Co se dá dělat, sněhu je stále tolik, že nejsou vidět ohrady, to znamená minimálně 130 cm. Jestli někde taje, prima, tady to není :). A protože je ten sníh navíc těžký a mokrý, nechce se nám nikam i přesto, že zásoby brutálně docházejí. Ale gigantů a mrkve ve sklepě ještě spoustu a tak došlo i na obyčejné dušení. Pokud člověk zkusí přidat sumach, který nevěděl jistě na co je a dostalo se mu rady, že na vše :-) a pokud přidá hrst barevného pepře a citronový pepř a tymián, nemůže to prostě dopadnout špatně. Navíc jsem Verunku dostala do nepěkné situace, protože na Scuku jsem si přečetla jednu z dalších recenzí na pana Sapíka, alias restauraci U koně, kdy scukařka píše o tom, že tak dobrou posypovou cibulku ještě nejedla. A protože rodiče bydlí velmi blízko pana Sapíka a mají dobré vztahy, proprosila jsem Verunku, aby mi v pátek, kdy k němu šla, zjistila dvě věci. 1) Jak se dělají šišky v kožichu – to se mě totiž mailem zeptala jedna paní, co čte tento blog, že to bylo oblíbené jídlo babičky, která již nežije a ona neví přesný recept. Hledala jsem všude, ve všech svých knížkách, v knihovně, ale nikde nic. Víme, že to jsou bramborové šišky polité smíchanými vejci se smetanou a cukrem a zapečené, ovšem poměry vážení, poměry…… a pan Sapík nevěděl. Je to tedy na vás, kdyby kdokoli věděl, jak se dělají šišky v kožichu, sem s tím, budu moc ráda.
No a 2) jak pan Sapík dělá cibulku. A ten se podíval na Verunku a pravil “ no prostě jí usmažím“ :-))). Tak mi pak volala, nejen, že jsem sketa, že jí píšu, že o ní píšu v článku a ona se pak natěšená dočte, že mi volá i kvůli namáčení čočky :-)), ale navíc stojí v hospodě u SApíků a ptá se na jak jí přijde po odpovědi úplně dementní dotaz a to kvůli mě :). Takže nemám ani recept na šišky v kožichu, ani recept na dokonalou cibulku, ale přesto dlužím napsat – mám nejlepší sestru na světě :), kterou tu stírám nejen já, ale udělá to pro mě i ona sama dobrovolně :-) (Ona ale nakonec podotkla, že jí jenom řekl, že jí prostě usmaží a pak prosolí, což já nikdy nedělala -přiznávám a ode dneška to tedy dělám :-)), protože fakt dobrý!) Rozbalit zbytek tady»
Dnes přišla do schránky zásilka koření – taková menší, 15 kg – kmín, paprika a hlavně zelený pepř a tentokrát za krásného počasí a pošťačky vyndaly z auta nejen tu strašně obrovskou bednu, na kterou jsem tentokrát měla připravené boby uvázané za pasem, ale přidaly mi ještě pět kilo naší bezva americké tetičky – shodou okolností – koření. Bednu, kterou jsme nečekali. Prostě kořenící den. V České bedně se překvapení nekonalo, veliké pytle, báječná paprika – doma to po hodině vonělo velmi, po nasypání zeleného pepře do třílitrovky jsme museli větrat :-). Rozbalit zbytek tady»
Pro ty, kteří pečlivě sledují celý seriál, přichází na řadu 5. díl a totiž tvarování sýrů a lisování. A opět, hned na začátku je nezbytné říci, toto je seriál o sýrech doma, pro vlastní potřebu, což na jednu stranu neznamená, že by doma nemohl vzniknout dobrý sýr a právě opakované používání daných stejných postupů člověku pomůže docílit vždy velmi podobného sýra. Na stranu druhou, když něco úplně přesně nevyjde, není to většinou důvod pro oběšení.
Když se například úplně přesně nezalisuje sýr pod syrovátkou, bude sýr dirkovaný ne přesně podle našich představ, ale stále to bude celkem dobrý domácí sýr. Tyto všechny instrukce jsou dobré dle mého názoru pro to, aby člověk postupně pochopil, jak se chová sýřenina a posléze sýr v který moment, proč se tak chová a jak se k ní máme chovat co nejlépe my, abychom dosáhli nejjednodušší cestou to, čeho dosáhnout chceme.
Jednoznačně to neznamená, že kdo nemá doma pákový lis, má smůlu. A pokud si ten, kdo se chystá na první tvarování a lisování sýrů z tohoto článku na poprvé odnese, že se měkké sýry pouze tvarují a zatěžují jen vlastní silou, tvrdé že se lisují pod tlakem a oboje že se musí při lisování občas otočit, bude to dobrý začátek :-).
A hned tedy rovnýma nohama na tvarování
Každý druh sýra má nějakou svou velikost a tvar. U doma vyráběných sýrů je to většinou tvar formy, který nám obě tyto věci limituje. Tvary sýrů mohou býti koláčkové, hranolové, válcové, kulové, blokové nebo bochníkové.
Tvořítka a formy jsou buď kovové nebo nejčastěji plastové. Tvořítka jsou buď včetně dna – jsou děrovaná nebo bez dna, pouze obruče. Rozbalit zbytek tady»
Včera jsem se ukrotila, nezadělala na chleba, ale na bramborové vdolky. Já kdykoli nyní otevřu internet, ať je to téměř jakákoli stránka jakéhokoli zaměření, všude mám pocit, že se o objevují články o dietách. Jsem celkem „krvomléčný“ :-))typ, tedy ideální adept na nějakou dietu. Problém je, že máme doma pana domácího, který atakoval jako horní hranici váhu 70 kg pouze když jsme vlastnili potraviny a on permanentně kontroloval kvalitu potravin s obsahem 50 a více procent sacharidů a tuků a protože přebývaly často jogurty, klasickou večeří byl valašský smetanový jogurt. V podstatě se už narodil s buchtama na břiše a nikdy pro to, aby vypadal dobře nemusel nic dělat. A tak kdykoli já se rozhodla, že bych měla vypadat lépe a radostněji, lakonicky se otočil na děti a pravil “ tak děti, Klára bude zase protivná!“. Nebo – „vezmi si fotku svojí babičky, podívej se jak vypadala a neblbni!“ a tak jsem se postupem let naučila brát více věcí s větším nadhledem. Nedávno jsem třeba četla o krabičkové dietě, inzeráty na ní atakují člověka velmi často a když jsem šla od schránky na běžkách domů, napadlo mě, proč vlastně lidé platí tak obrovské peníze za pět krabiček přivezených až domů. Proč si za stejné, ne-li menší peníze nepořídí domů na každý druhý den hospodyni, co jim krabičky uvaří, nakrabičkuje a ještě po sobě uklidí? Je to ale divný, ten náš svět:-). Rozbalit zbytek tady»
Dnes byl výborný den letošní zimy. Skutečné zimy. Jak říká staré pořekadlo – Na Hromnice, polovina píce, a protože je jen chvíle po Hromnicích, v podstatě jsme kousek za půlkou zimy a ta se ukazuje v plné kráse. Venku to vypadá jak na severním pólu, fouká nauvěřitelně, je dost pod nulou, mraky nízko – taková klasická zimní apokalyptická nálada. Ester co teď chodí dojit s panem domácím přišla domů jako sněhulák. A do toho zavolá řidič PPL : „vezu vám balík, za jak dlouho tam budete?“. Rozumněj, za jak dlouho nazujete boty, čepici, šálu, rukavice, běžky, rozmotáte hůlky a doběhnete si ty dva kiláky ke schránce? „Hurá, za patnáct, dvacet minut jsem tam“, slyším se vesele a jistě říkat do telefonu.
Zhruba za čtvrt hodiny mě pálí na prsou, jsem po letošní líné zimě úplně bez kondice, mám pocit na omdlení, ostrý vítr a sníh řeže do tváře a já jsem teprve na vrcholu kopce a dívám se ty necelé dva kiláky dolů k silnici. O nějakém skluzu se mi může maximálně zdát. Prošlapávám každý krok čerstvými 40cm prašanu a zhruba v polovině zahlédnu dole na silnici blikající auto a tak se podvědomě snažím alespoň aby to jako běh vypadalo, čímž se znemožním zcela, protože kdykoli se o to pokusím, lyže se zaboří o půl metru níž a já se jen tak tak udržím, abych nespadla na …… obličej :-).
A když k němu celá říčná doprošlapu, nejprve se deset minut omlouvám, že musel čekt a pak se deset minut snažím omluvit, že jsem nevypadala jako kachna vlastní vinou, že nejsem zase tak špatný běžec, ale že to fakt nešlo. Řidič, který v poslední chvíli vystoupí z vyhřátého auta, típne cigáro – řekla bych, že je asi o deset let mladší než já,no, možná o dvacet :-), usměje se a místo pozdravu mi řekne “ no to vás nechaj, v takovým nečase? Že je nepošlete někam! “ . Já mezitím popadám dech. On pokračuje – „ale, aspoň budete mít pěknej zadek“. Já v rozpacích zadrmolím – no po těch čtyřech dětech to asi už moc neklapne! A on pokračuje „ále neříkejte! Jak vás znám…. !“. Okamžitě zaháním vyvstalou otázku – on mě zná?, přistihuji se, jak platím dýžko- což zase tak běžně nedělám, loučím se a ještě drahnou chvíli po odjezdu auta prošlapávám do kopce, sněhová vichřice z boku, -6, na zádech litinový tál do trouby na chleba – čti, tento celý báječný výlet uskutečňuji proto, abych domů dovezla nástroj pomáhající mi v další PRÁCI , který je navíc těžký jako kráva a usmívám se jak idiot. Rozbalit zbytek tady»
Je to legrace, jak se nic nemění. Vše se točí neustále ve spirále a u všeho lze dohledat vše i v minulosti. Máme doma knihu Praktický hospodář z roku 1924, kterou uspořádal a upravil Karel Pavlů. I dříve byla většina chalup a nikoli statků, i dříve se dojilo mléko hlavně ručně, bez dojícího zařízení, i dříve se sbírala smetana a nikoli odstřeďovala, máslo se utlouklo v ruční obyčejné stojací máselnici, vše šlo a jde vždy jednoduše bez náročných nástrojů – náročněji pro naše tělo, nebo naopak, náročněji na nástroje a přístroje a rádoby-lehčeji pro naše tělo. To, že na ty nástroje třeba vydělat, to, že třeba vše umýt, starat se o to, to budiž zapomenuto. Historie se nemění – i tato kniha stejně jako dnes doporučuje, jak je skvělá technika a pokrok :-) a pro ty, pro které je zde doporučovaná technika už historickou nádherou, pro ty pár obrázků a malý výlet do historie. Rozbalit zbytek tady»
Člověk žije v určitém zacyklení, kdy se mu opakuje historie. Nemáme pořádný venkovní teploměr, ale letošní až obsesivní nabádání k zjištění venkovní teploty nás trochu načlo a tak jsme dali ven před dům můj teploměr na sýry. Je maximo-minimální, takže když se nechá puštěný, ukáže za dobu co měří jak maximum, tak i minimum. A nám tu neukázal více než -14. Jsme trochu béčka, říkali jsme si, ale nedá se nic dělat, níž jsme to nedostali. Dnes mi však došla trpělivost se sýrem, do mléka, které mělo mít 42°C bych podle pocitu v klidu ponořila i malé dítě, takže 42 určitě nedosahovalo a tak došlo i na to, že náš teploměr je jednoduše kalibrovatelný, a že je možné, že když 15 km od nás bylo -34°, že tady asi nakonec také asi těžko byla jen polovina, ale opět nás to hřálo – vědět, že je tu o dvacet víc, byla by nám mnohem větší zima.
Dnes ráno si pan domácí dal včerejší výbornej chleba, mísu tvarohu, řekl, že to bylo fakt dobrý a za takovou dobrotu, že má pro mě překvapení. Že mi dovolí, abych šla místo něj narmit a podojit. .-))Dětem jsme neprozřetelně pustili jedno velmi názorné video, takže po jednom shlédnutí udělal Kvído tři píšťalky a já upřímně váhala, zda raděj fakt nejít dojit. Tobogán nejezdí moc rychle, malý sklon, Skuprz nedorazil, je někde v záhrabu na vandru, Eliška místo toho, aby jí tu mrzla zadnice, šla na představení do Archy, protože jsem získala dva lístky a výsledek rozhodování – jet 200km daleko, bez auta v – 20 či zda si před sezónou trochu pohýčkat Elišku je zcela jasné, ja dopadlo :-), navíc mise u paní starostky – máme moc příjemnou starostku dopadla hezky a vypadá to, že Eliška se mnou občas půjde na obyčejný trh, na trh, který
nikdo nezorganizuje, který nebude zpropagován a na kterém budeme s Eliškou prodávat přebytky – jestli je ovšem všechny nesní :-).
A dnešní obyčejné sýrové koule z řepy ze sklepa
potřeba je 300g červené syrové řepy, 250g měkkého čerstvého sýra, 2 vejce, sůl, rozmarýn – polévková lžíce, pepř, 5 lžič celozrnné mouky, 5 lžic strouhanky.
Syrová řepa se nastrouhá na jemném struhadle, přidá se čerstvý sýr, sůl, pepř, rozmarýn, mouka, vejce, strouhanka – lze přidat trochu více mouky a strouhanky dle potřeby. Koule je potřeba vytvarovat do tuhších středně velkých kuliček, které se vloží do vroucí osolené vody. Chvíli se vaří. Koule neudrží pevný tuhý tvar, ale rozhodně ani neuplavou – po uvaření vypadají trochu jako chlupaté nedlíky. Je to pro výraznou chuť jídlo ne příliš oblíbené u dětí, pan domácí si naopak pochvaloval.
Tento článek se týká především chleba, při jehož výrobě se nepoužila žádná konzumní mouka ani droždí. Jde o celozrnný chléb, který je veliká potvora a když se udělá poctivě pouze z celozrnné žitné a celozrnné pšeničné mouky, většinou podélně praskne, zhruba centimetr až dva od spodu, někdy až přes půlku bochníku. Pokud jsem tedy nepekla ve formě, většinou jsem do bochníku přidala alespoň trochu hladké mouky, protože její použití vytvoření prasklin značně eliminovalo. Jenomže sekat celozrnný bochník bez prasklin stejně jako formáky, bylo mé veliké přání a tak jsem to zkoušela a zkoušela a zkoušela. Vyhledávala ve všech kuchařkách, ve Vševědovi, v České stravě lidové, v knihovně, na Google a nakonec i u pekařů a …. nic! Nic nevedlo k řádnému výsledku, pouze vždy poslední rada a to …. no, je to málo vykynutý. Tak jsem nechávala kynout, kynout a kynout, což značně pomohlo, prasklina nebyla tak veliká, někdy se stalo, že i nebyla. Bylo to však vykoupeno mnohahodinovým kynutím a tak jsem se smířila prostě s tím, že nemám pec, nýbrž troubu a tak prostě musím buď přidat konzumní mouku s dostatkem lepku u mě hladkou, protože chlebová je zbytečně drahá, nebo mám smůlu.
Vyzkoušela jsem i vsadit chleba na horkou pískovcovou dlaždičku, ale na tu se přilepil a o to více praskl. Jednou mě napadlo nahřát samotný plech a vsadit bochník na něj, s vědomím, že do pecí se přeci také sází přímo na dno, ale plech se zkroutil a já pokus přerušila.
Až dnes ráno napsal do komentáře vita a poradil přesný postup nahřívání plechů, na které se chleba sází. Překonala jsem strach ze zkroucení ne příliš drahých plechů, zadělala a řekla si, že dnes to zkusím, protože názor, že chléb praská, neb se plech pod ním nedokáže dostatečně rychle zahřát mi přijde jako naprosto srozumitelný a logický. Vždyť jak už jsem psala výše, dříve se chléb sázel vždy do rozpálené pece, přímo na dno, bez podkladu. Rozbalit zbytek tady»
Tak už máme doma základní vybavení, dále jsme zjistili, co je to mléko, mléko jsme zaočkovali a nastává příjemná činnost, totiž sýření. Proč příjemná ? Jednoduše proto, že pokud se zasýří mléko, většinou nastává doba volna. Doba, kdy nejen, že je dobré nic nedělat, je to navíc jediné možné. Pak ovšem po sýřící pauze zase nastává řehole – nijak fyzicky náročná, i když postavit 35 litrový hrnec na kamna k přihřívání není žádná sranda. Je to opět řehole spíše mentální, alespoň po tu dobu, dokud si člověk není jistý, zda to co dělá dělat má, když už se ujistí, že to dělat má, tak jestli to dělá dobře či to nemá dělat malinko jinak. Ale to naštěstí časem přejde, časem člověk zjistí, jak se mléko chová, když do něj řízne, když do něj řízne moc či naopak málo.
Tak tedy máme mléko dostatečně dlouhou dobu očkované sýrovou kulturou a vrháme se po hlavě po syřidlu. Co to tedy je, to je asi základní otázka. Nebo ještě lépe – proč sýřit ? Ale než se ponoříte do tohoto článku a do toho co jsou a nejsou jaká syřidla a k čemu jsou – je důležité si uvědomit, že to není zase až taková věda a celý článek je jen soubor pro ty, kdo chtějí nahlédnout pod pokličku. Jinak je to prostě – smíchat správný díl syřidla se správným dílem vody, nalít do správně teplého mléka, správně to nechat ustát, správně rozřezat, správně nechat vysušit …. :-) a je to! Rozbalit zbytek tady»
Množí se větší množství fotek, které chtějí přidávat sami lidé do komentářů a protože je to stále celkem problém, pridávám podrobný návod, jak na to. Pro mnoho uživatelů internetu je to nesmyslný článek, ale pro naše rodiče například je to článek nanejvýš důležitý, protože jinak než krok po kroku to vzdají a chtějí, abych to uložila já. Takže lepší takováto práce chvíli s článkem o základních uživatelských příkazech, které mě ušetří práci a jim pomohou, protože touto cestou lze vkládat fotografie v podstatě do jakéhokoli komentřáře , kdekoli na internetu. Rozbalit zbytek tady»