Slíbila jsem tři zpracování přebytečné cibule. Dvě už byla – cibulová marmeláda a cibule v oleji. Dnes se k ní tedy dostanu. Nejprve však chvíli o tom, jak je zvláštní, jak nějaké téma přijde k člověku samo. Nějak se samo nabídne. Někdy svou intenzitou, někdy četností, s jakou na ně člověk naráží. Tento týden je to téma „veganství“. Nejprve hezký soukromý mail, který obsahoval konkrétní dotazy, pak jeden časopis, potažmo i webová stránka, vypsal takový menší rozchodník stránek, zabývajících se pěstováním – permakulturou. Do rozchodníku se dostala i naše stránka a jako jeji minirecenze stálo mimochodem “ Autoři jsou evidentně vegani a tato stránka má být jejich virtuální farmou kdesi na kopci.“
No, není to tak. Nebudu to rozvádět, netuším totiž, co se skrývá pod autorovým slovem „evidentně“, nicméně není to pravda. Pravda je, že se neustále pokoušíme o jakousi dobrovolnou skromnost, pokud už tam má být nějaký ismus. Je pravda, že nejíme maso a to poměrně hodně dlouho. U toho všechna dogmata končí. No a ke druhé části – pod námi se objevuje další hospodářství, které má v minirecenzi popis “ Skuteční zemědělci ze Severních Čech“. Z toho se dá usuzovat, že naše stránka je fikcí, u níž je jediné reálné to uvařené jídlo. Možná je to tak :-), je prima, když se realita trochu rozprostře pod roušku pochyb. Nicméně abych nikoho nenechala na pochybách – vyprosila jsem si u pana domácího novou ocasku. To je ruční pilka, pro neznalé věci. Tím nechci napsat, že jsem věci znalá, pouze s tou pilkou k nelibosti pana domácího moc ráda pracuju a on může častěji chodit kolem a pronášet své: „A kdo to bude uklízet?“ Rozuměj, to co vyrobím. A právě minulý týden mi jí koupil a já se v euforii vrhla na kvočny.
Pan domácí je názoru, že kvočna se má nechat sedět tam, kde si sedne. Že nám jednou vyseděla vejce na křiži trámů na střeše, tak nebudem blbnout. Jenže já se nechala malinko ovlivnit řádnými chovateli a kvočnám vyrobila budníky. Ze starých úlů. Pan domácí chodil kolem a tentokrát pronášel „Můj nejlepší úl!“. No a to mi bylo málo, tak jsme se s dětma vrhla na takový jednoduchý rám ze stlučených prken, uprostřed s králičím pletivem, aby pod kurníkem byly ty dva budníky zpředu hezky nedostupné. Obě milé kvočny mi po přemístění odcházely, já nadávala, až mi za tři dny odešly definitivně, na své vybrané místo. Já se namíchla, dala jim tam vajíčka, budníky nechala prázdné, ať se tam s Pánem Bohem nastěhují včely a odendala pletivový rám. Pan domácí se smál.
Dnes jsem přišla domů a Hugo mě vítal se slovy „Ty tvoje vrata jsou faaaakt moc dobrý!!!“ Zpozorněla jsem. A on pokračoval. „Dneska zabily slepici!“ No, spadly no. Tož takový já jsem vegan. Pro někoho jednoznačný, ve své podstatě neuvědomělý. :)
A sušená cibule?
A k té cibuli, k té není co dodat. Prostě se oloupe, omyje, osuší, nakrájí a dá sušit nad kamna. Je to velmi praktická pomůcka pro rychlou kuchyni :)
Pokud práci zvládnou koně, volím je. Ale občas se stane, že mě přepadne lenora a nechce se mi zapřahat a říkám si, že to zvládnou naše vidle. Jako tuhle v dubnu, kdy jsem potřeboval dojet pro pár kůlků, co mi chyběly na ohradu. Všude bylo ještě trochu sněhu, ale ne tolik, aby to vidle neprojely.
Nadšený Hugo zasedl vedle, ne již tak nadšeného mě, a vyrazili jsme pro kůlky. Sotva jsme vjeli do lesa, v úvozu jsme zapadli, museli nechat vidle stát a jít pěšmo domů pro lopatu. Když jsme se vrátili a vyházeli se, sedli jsme opět do vidlí, popojeli pár metrů, sklouzli ze stráně a opřeli se o strom. S vidlema už se nedalo ani hnout.
Procedil jsem mezi zuby spousta různých slov, vzal milého Huga, který od začátku cesty pusu nezavřel, a šli jsme pro Bábela, abychom se mohli vytáhnout. Když Bábel vidle zachránil, udělali jsme kůlky – s Bábelem a bylo vyřešíno. To byl okamžik, kdy jsem si řekl, že už nikdy nevyměním koně za vidle, když vím, že to koně zvládnou. 
Rozbalit zbytek tady»
Dolomit by vůbec neměl radost. Sýry jsou už přes rok v solné lázni a nemůžu a nemůžu se dostat k pokračování sýrového seriálu. Místo toho máme 60 litrů mléka denně a sýry dělám. Stejně tak pečlivě zkouším různá nová zákoutí místní krajiny, vařím co mě napadne, děláme různé jarní medy, nepouštíme počítač a je nám dobře. Až na tu práci a Elišku někde v lese, kde sází stromky a dostala interní přezdívku „sekeromotyka“. Taky jsme pořídili nový rýč a nové rycí vidle, které pan domácí vzal, zabral a bylo po vidlích. Pan domácí jednoznačně vlastní to, čemu se říká cit, tudíž tím, že by cit nebyl na místě to nebylo. Zem byla taky celkem kyprá. Nebyly to rycí vidle z žádné supermarketové akce, tak zase na násady a do bedny se starým železným nářadím. Někdy se člověk nechá zlákat no :-). Rozbalit zbytek tady»
Na tento recept je třeba tolik cibule, aby ideálně zaplnilo vybranou nádobu. Nejlépe keramickou nádobu.
Cibuli oloupeme, rozřízneme v půli a nakrájíme na půlkolečka. 
Cibulí vyplníme celou nádobu. Přidáme do stran nádoby sušené feferonky, přidáme hrst sušeného šípku, hrst rozinek,
hrst směsi barevného pepře, bobkový list a pár kuliček nového koření.
Vše jemně promícháme, abychom kolečka cibule co nejméně poškodili. Nyní nádobu zalijeme z jedné třetiny octem a zbytek dolijeme slunečnicovým olejem. Cibule musí být ponořená.
Přiklopíme a necháme zrát nejprve pár dní v pokojové teplotě. Posléze můžeme uložit v chladu.
Určitě znáte situaci, kdy člověk neodhadne množství pěstované plodiny a na jaře, když už by mělo být všeho tak akorát, tak buď chybí, nebo zásadně přebývá. Letos jsem ve fázi zásadního přebytku. A protože cibule již dlouho nevydrží, bude následovat pár článků – přesně tři, o tom, jakým způsobem cibuli uchovat na delší čas. 
Dnešní, první recept je na dvě cibulové marmelády. Pokud jste nikdy neslyšeli o tom, že marmeláda může být právě cibulová, věřte tomu, že může. A navíc – pokud nepohrdnete přidaným pektinem, může vás marmeláda překvapit a to velmi výrazně. Rozbalit zbytek tady»
Praha nás sice trochu zdravotně sejmula, ale brambory jsou brambory a pan domácí se několik dní zaobírá sazečem brambor, který jsme koupili kdysi výhodně na inzerát a od té doby se s ním zlobíme. Měl v něm běhat takový umělohmotný pás, ale neběhal. A když ho pan domácí opravil a běhal, zase ničil klíčky. Ovšem na druhou stranu sazeč sází a rovnou za sebou přihrnuje a tak vzal pan domácí rozbrušku, svářečku a udělal z něj babosed. Vypiloval to a máme bezvadný sazeč. Sice letos zase pro změnu chybí brambory, ale v neděli dojde ještě zbylá várka a tak budou dosazeny i poslední dva sedmdesátimetrové řádky.
Rozbalit zbytek tady»
Neemigrovala jsem, neutekla, na stránku myslím, ale posledních 14 dní méně. Málo. Skoro vůbec. Jak psal pan domácí, mí bratři – stres a neklid a sestry – obavy, jsem posledních 14 dní opravdu pozvala na celodenní vzájemné soužití. Vše mělo být ukončeno přezkoušením o víkendu. Ani nejbájnější představy však nevykreslily tak barvitou skutečnost. Rozbalit zbytek tady»
No tak jsem na kopci po mnoha letech osiřel, no že by se to už párkrát nestalo to ne, ale tentokrát je to víc než jedna noc. Trpoši s Klárou odjeli směr jihozápad. Trpoši jeli jednoznačně na výlet. S Klárou to je zapeklitější, ale asi bych to nazval „jela plnit povinnosti“. Zatím co trpoši zabalili co jim Klára „doporučila“ ona sama si s sebou vzala kromě nutného i jejího druha v životě. A totiž neklid, stres, věčné obavy? No prostě něco takového co si někteří lidé pěkně hlídají a nechtějí to opustit.
Rozbalit zbytek tady»
Pavla poslala další recept – pro neznalé – recept pochází z Uruquaye a je důležité brát tedy tuto reálii v potaz. Ovšem po přečtení mailu nemějte reakci jako pan domácí. „To snad není možný, hned se stěhuju tam, kde současně zrají mandarinky a šípky !“ :) A prosím inspirujte se od Pavly – která plně naplňuje ducha této stránky – recept s příběhem. Je to prima a díky!
Šípková marmeláda od Pavly
Vyzrálé šípky umyjeme, zbavíme stopek a bubáků. Lze rozkrojit napůl a vyčistit také od semínek a chloupků – usnadní pozdější pasírování, bohužel zabere to mnoho času a lidé citlivější pleti či s alergiemi mohou pociťovat svěění a osypat se – můj případ. Rozbalit zbytek tady»
Sklízíme česnek, který jsme omylem nesklidili na podzim – prostě najednou jsou tam zase dva zelené řádky navíc – tedy nejprve je tajíme před panem domácím a pak je tajně sklízíme :). Náš roční hřebeček přišel na to, k čemu „to“ má a tak oddělujeme kobyly. Děti chodí s Eliškou a Paše za místním border-coliákem, kdyby to náhodou klaplo, že bych měla běhacího psa. Ovšem důvod je také ten, že Eliška si moc přeje baču a tam, co bydlí Borderák je také jeden bača. Problém je, že se musí jmenovat Zdeněk. Dnes nebyl přítomen a na cestě zpět Eliška prohlásila „Tak vidíte, vůbec mě nečekal“ a náš briskní Kvído jí okamžitě odpověděl „No, právě že tě čekal!“. Jak to máme hrozně těžký, my ženy, když si nás takto podává opačné pohlaví už v deseti letech!
A dneska teda drobné koláčky.
Velmi dobré. Velmi jemné a velmi tučné! Potřeba je na ně :1 kg celozrnné pšeničné mouky přesáté, 4 žloutky, 60 g droždí, 250 g másla, 250 g slunečnicového oleje, 180 g moučkového cukru, moučkový cukr s vanilkou – dvě lžíce, 200 ml mléka, citronová kůra, trochu rumu. Na nádivku: 1 kg tvarohu, 6 žloutků, 360 g cukru moučka,200 g rozinek, citronová kůra.
Nejprve si uděláme důlek v mouce, přidáme droždí, trochu cukru a trochu mléka. Rozmícháme a necháme vykynout kvásek. To celé trvá asi 10 minut. Pak přidáme vejce, mléko, vlahé máslo, olej, citronovou kůru, cukr, vanilku a zbylé mléko.
Vše řádně uhněteme, ale těsto je velmi tučné, není zcela kompaktní. Dáme přikryté vykynout asi hodinu. Po této době těsto vložíme na pracovní desku – netřeba podsypávat. Rozválíme na obdélník, nařežeme si čtverce a každý čtvereček naplníme tvarohovou nádivkou. (nádivka vznikne smícháním všech ingrediencí. Rozmixuji vše a nakonec přidám rozinky). Čtvereček spojíme rohy k sobě, jako šáteček, vložíme na plech, kde necháme chvilku dokynout. Ne příliš dlouho, pak se rohy při pečení rozvírají.
Před pečení již nepomazávám máslem, pouze vkládám na 180°C do trouby a peču do světle hněda. Lze také udělat jen malá kolečka s důlkem a naplnit nádivkou.
<Pokud se vám líbí pečivo v tomto receptu, podívejte se na ostatní pečivo a chléb v knize Domácí Pekař
