Všechny svátky roku jsou u nás tak nějak přirozeně minimalizované do jídla. Tentokrát jsou to, jak je asi evidentní Velikonoce. Děti mají svátky spojené s tím kterým určitým jídlem a toho se náruživě drží a pobíhají za mnou vždy zhruba dva měsíce před daným svátekem a několikrát denně se táží, kdy že už to bude. Včera už jsem začala být trochu nevrlá, když nám přivezli novou jalovici, druhá kráva má říji, prorazila ohradu a krávy se vydaly na výlet. Já naháněla krávy, pan domácí opravoval ohradu a děti jedno po druhém postupně vykukovaly z chalupy a pokaždé se ozvala stejná věta “ Kláro!, můžeme uvařit hodně vajec natvrdo?“ „Ne!“ na to 4x já, protože chleba byl teprve v troubě a máslo bude až ráno. A také mě už týden terozizují, že potřebují nutně kraslice, tak abych pekla něco, kde je potřeba hodně vajec :). Klasický mazanec a beránky si nechávám až na víkend. A dětské teroristy jsem připravena pro tentokrát umlátit argumenty : obrovským mazancem na stole! 
Kváskové pečení se mi líbí a mazanec mi přijde jako sladký chléb, takže se na něj těším už 14 dní. (Také vás zmínka Marušky ve svém receptu na chleba a její fotka okamžitě inspirovali k tomu, že není od věci mít doma taky formu na mikro beránka? nebo to je jen moje obsese, pořizovat si nedůležité věci do kuchyně, která i vždy měsíce před tím daným svátkem nedá spát? :-)) Rozbalit zbytek tady»
Došlo k tomu, že nazrál čas na koupi kámoše. Koně nikoli na práci, ale koně pro mě. Postavil jsem se k tomu zodpovědně :). Vytýčil si podmínky – že chci kobylu a tmavá kopyta, musí to být trošku inteligentnější plemeno, nerozuměj poslušnější a zároveň nesmí být už moc inteligentní, tzn. tarpan a hucul už je moc. To už by bylo na příliš hlubokou filosofii. Živější, ale zároveň klidnější :) že pro ní budu mít čas, a že spolu zestárneme. 
Ponořil jsem se do internetu a hledal, protože každý koněprodávající server má svá specifika a byla to dřina to denně projíždět :). Projížděl jsme já, děti i Klára, ale také Petra a Saša. Petra je dávná známá a Sašu jsme sice neznali, ale znala jí Petra a to dobře. Je to koňačka odmala, koně mají obě jejich rodiny, momentálně bez mužů, kteří odjeli na koni dobývat Ameriku. Zatím ho tam nesehnali, ale to přijde :-) Rozbalit zbytek tady»
Posledních pár dnů bylo trochu hektických a tak není divu, že když jsem včera psala k Rachadovi komentář na jeho bramborové noky, zmínila jsem se o tom, že dělám nadívanýho zajíce. Přišlo mi to divný hned jak jsem to napsala. Reakce v hlavě na to byla – že by to byl králík? Stále mi něco neštymovalo, ale nedokázala jsem přijít na to co a tak jsem to pustila z hlavy. Teprve když jsem to nesla na stůl, začala jsem se smát a bylo mi jasný, proč mi to bylo divný. Ta forma už je několik let samozřejmě na beránka. Zda se mi spojilo to, že u nás na velikonoce chodí zajíc, nebo proč prostě mám v hlavě nadívanýho zajíce – netuším. Tak Rachade, teda promiň – Hu Go! bylo to skopový :-)
A proč hektický? Pan domácí totiž sehnal toho koně, ale o tom on sám. Já jen napíšu to, co on nikoli :) Když se jede od nás pro koně do Plzně, znamená to, že se musí naštelovat všechny budíky, které doma jsou. Máme doma dvoje stejné hodinky. To jsme si koupili s panem domácím, když jsme začali běhat. Dvoje proto, že jsme si nemohli měřit mezičasy každý zvlášť, což stejně bylo jedno, protože běhal se mnou, někdy, aby mi stačil, tak i pozadu. :-)) A přitom jak běžel pozadu mi vyprávěl, že si na ten maraton vezme kletr, aby na těch občerstvovačkách vzal domu pro děti nějaký banány :-).
Aby mi ukázal, že na rozdíl ode mě nemusí dělat takovou kravinu jako na něco trénovat, první den dal 13 km, za tři dny 19 km a pak měl tak našrot svůj kotník, ve kterém měl 11 šroubů, že toho musel nechat. Nicméně, máme tedy alespoň hodinky. Běžně visí na posteli a nikdo si jich nevšímá – dokud se někam nejede. Pak je na mně logistika. Vezmu ty svoje hodinky a telefon a na obou přístrojích nastavím budíka na 3.00. Ovšem pouze na hodinkách přenastavím letní čas. A to už asi tušíte, co přijde. Svévolně se vzbouzím v 1.56 podle telefonu – hodinky jsem nenahmátla. Za čtyři minuty zvoní budík – hodinky. Podívám se na telefon a tam 2.00. Vyletí pan domácí – „klid“ hlásím, to je nějakej aktivovanej budík z minula, máš ještě hodinu! Uléhám a za tři minuty mi to dojde – naštěstí ! zvonily přenastavené hodinky, nepřenastavený telefon ukazuje o hodinu méně. Začínat den dvojím vzbuzením ve tři hodiny je už samo o sobě nepříjemný :-)
Já jsem celý den nervózní, vstávání ve tři, za sebou diskuzi s panem C na FB (to se hezky rýmuje:), nervy jak dopadne nakládání a cesta a jaká bude Sára a co policajti, protože techničák od vozíku je toho času v Americe – omylem a tak není divu, že si spletu zajíce s beránkem no :), ale povedl se a tak když se oba i s kobylou a pak ještě na otočku s poníkem vrátí, je co nabídnout k večeři. Jen Kvídovi je u stolu skoro do pláče, když se rozkrojí a on zjistí, že není sladký! Rozbalit zbytek tady»
Včera to přišlo – včera jsem se definitivně rozhodla, že hrozně nutně potřebuju k životu pec. :). Obávám se, že pokud se nenajde někdo, kdo bude potřebovat prostor pro svůj workshop, aby si tam tu pec postavil, že jí mít nebudu. Jenže i tak, to by tvrdě narazilo pravděpodobně na odpor pana domácího k workshopům.( já bych svůj postoj přehodnotila:) Z toho mi vyplývá, že pec může postavit jenom pan domácí. A z toho mi vyplývá, že pec mít nebudu :)) Protože přesto, že je hrozně šikovnej, jel dnes pro koně, ten má v sobě dalšího koně, večer přijede kůň pro děti, za týden jalovice, bude stavět kruhovku, dělá ohrady a tak je logický, že pokud přijdu s tím, že bych si přála pec – budu na místě mrtvá. A Ježíška neslavíme. Co děláte, když máte nějakou nutkavou potřebu něčeho, co je tak skvělý, že efekt toho je skvělý pro všechny a oni to nedokážou dohlídnout? :-))
No a kromě toho, že chci pec, tak jsem se rozhodla udělat takový malý motivační článek pro všechny, kteří se bojí do toho skočit, vzdali to, neznají a ptají se průběžně na poměry….. prostě duben s chlebem. Za každý komentář, na kterém bude fotka chleba a pozor, poměry kvasu(kvásek, do kterého už byla přidána žitná mouka a bylo to nakvašeno) či droždí, pšeničné a žitné mouky a nebo jiné mouky, či semínek:) (voda netřeba, ta je prostě dle potřeby, ale meze se nekladou), ze kterých byl daný chleba upečen – tomu pošlu jako dík mou kopii sešitu s chlebovými recepty. Je to pdf soubor a jsou tam docela zajímavé recepty jak na chleba, tak pečivo tradiční sladké. Jedna samotná kapitola je věnována jen pečení z kvasu.
A budu moc ráda, když tam bude i kolikátý chleba to je. Velmi přibližně. Protože to spoustě lidí dost pomůže. Když někdo uvidí Víťův chleba, upadne do hluboké deprese, jakmile zjistí, že je pekař, a že je to 5000 chléb, uklidní se a skočí na to. Naopak, pokud uvidí u mého chleba číslo cca 1400, bude to veliká motivace, že toto tedy zvládne mnohem dříve :-)). A chápeme všichni, že je to číslo přibližné.
Chleba na fotce je tedy z 700g řidšího kvasu s žitnou celozrnnou moukou po nakvašení, dále 500g celozrnné pšeničné mouky přesáté a 200 g mouky žitné celozrnné přesáté, 1+1/2 pol. lžíce soli, a 4 lžíce kmínu. Voda cca 250 ml. Je to cca 1400 domácí chleba.
Návodů netřeba – tento článek nebo tato stránka je postupů plná. Jde fakt jen o poměry. Fotku lze vkládat buď podle tohoto návodu nebo může napsat komentář s poměry a fotku poslat mailem na my@conovehonakopci.cz a já jí do komentáře dovložím.
Za duben s domácím chlebem!
Dnes jsem odvážela vejce a to mě tak trochu navedlo k tomu, abych napsala něco ohledně vajec, o čem jsem se v minulém článku o vejcích a stejně tak v prvním o slepicích nerozepsala úplně do detailů. Většina lidí po letošní trochu hysterické kampani ví, jak jsou označovaná vejce klecová, z podestýlky, halová, z výběhu a bio. Barva žloutků je často zmiňovaná a proto je většině lidí už jasné, že mnoho betakarotenu = hodně oranžové vejce.
Ale barva skořápky se nezmiňuje často a může přetrvávat domněnka, že má barva skořápky nějakou souvislost s výživou a „ustájením“ slepice. A protože to tak není ani náhodou, přidávám pro ty, kteří si chtějí udělat další zářez ve zbožíznalství trochu informací o skořápce vajec a vůbec o souvislosti skořápky a barevné škále.
Není barva jako barva
Barva skořápky se pohybuje od zářivě bílé až po tmavě hnědou včetně všech odstínů béžové, hnědé, načervenalé, s tmavšími tečkami nebo bez nich. Na květen máme objednaná kuřátka Araukan, která snášejí vejce nazelenalá, namodralá nebo 
narůžovělá.
U běžných plemen slepic má skořápka stejnou barvu, jako ušnice slepic. Slepice, které mají bílé ušnice snášejí vejce bílá, slepice, které mají ušnice červené, snášejí vejce hnědá. Je to krásně vidět na fotce vlevo u naší Vlašky koroptví, která má ušnice zářivě bílé. Naopak na dalším obrázku je naše mohykánka Šumavakna, patří k ní pravé hnědé vejce a její ušnice jsou tmavé. Barva skořápky se tvoří ve vejcovodu a je to poslední fáze při tvorbě vajec. A pozor, během snáškového cyklu se mění barva i u jednotlivé slepice, nikoli barva základní, nýbrž odstíny základní barvy. Na počátku snášky je barva vejce sytá, postupně během snášky pigment slábne a na jejím konci je oproti začátku znatelně světlejší. Bílá skořápka bývá většinou křehčí než skořápka hnědá. Bílá vejce mají víceméně slepice lehčího rázu, dobré nosnice, které ovšem nejsou příliš na maso.
Podle tabulky níže je to především Vlaška, Leghornka, MInorka a Hamburčanka. Rozbalit zbytek tady»
Letošní březen je stejný jako v podstatě každý březen, který už tady na kopci byl. Člověk po zimě rychle nastartuje a stejně rychle pohasne – dožene ho jarní únava. Někdy nemá šanci pohasnout, protože mu v tom zabrání totálně zmasakrovaný kotník pana domácího a jeho následná lékařská i domácká péče a jakákoli absence jakéhokoli tlaku na kotník vyvíjející, jako před pár lety. Od té doby startujeme celkem v klidu, ale stejně to člověka nutí. Většinu věcí ohledně pěstování už jsem psala vloni, nicméně nějaké změny přeci jen rok od roku nastávají. Petrklíč a bledule rostou na stejném místě. Rozbalit zbytek tady»
V sobotu přišla návštěva, tudíž definitivně přišlo jaro. Kdyby přišla – vyjela s vozíkem na dítě za kolo ten kopec až k chalupě. Když je někdo takto namakanej, svaly mu koukají z rukávů, má smůlu, dostane hned palici a jde mlátit kůly :-). My s Ester sázíme ve skleníku, pikýrujeme, objednali jsme si konečně sadbovače, těch -2 mě donutilo poptat i polystyren v rolích, který se dělá přímo na skleník, ale to až v samostatném článku o jarním vyšinutí po vyjítí sluníčka a o sázení. Taky jsme se po mnoha dotazech na nějakou brigádu rozhodli dát na stránku o virtuálním kopci nabídku pro dobrovolníky, co to obnáší a jaká je zrovna práce – podotýkám, finančně ze strany zájemců to neobnáší nic, naopak – nezvyklé prostředí může být mentálně trochu náročnější.
Dnešní jídlo je jen obyčejné z té zeleniny, která zbyla a jako malý předzávazek, protože například brokolici zavařuje asi málokdo a je fakt pro zimu celkem dobrá, navíc kdo jí pěstuje ví, že jde velmi rychle do květu a její zavaření tím pomůže značně ve sklizni.
Potřeba je : 3 větší cibule, 1 zavařená sklenice jedlého jeřábu, 2 zavařené sklenice brokolice ve slaném nálevu, 2 zavařená sklenice zelených fazolek ve sladkokyselém nálevu, dvě mrkve ze sklepa, jedna sklepní červená řepa. Olej, sůl, tymián, rozmarýn a 250 g slaného sýru.
Nejprve je nutné oloupat a nakrájet cibuli na plátky, vložit do hrnce či pánve na rozpálený olej, přidat jeřáb bez šťávy – tedy slitou zavařeninu, přidat na proužky nakrájenou červenou řepu, přidat obsah dvou sklenic zavařené brokolice – opět slité, přidat na proužky nakrájenou mrkev, slité a na půl nakrájené zelené zavařené fazolky, osolit, přidat sušený tymián a rozmarýn a za občasného míchání dusit. Dusí se, protože naložená zelenina obsahuje poměrně dost vody. Když je zelenina už celkem měkká, přidá se na kostičky nakrájený slaný sýr – mozarella, balkán, jádel. Ještě chvilku míchat a pak podávat s uvařenými bramborami smíchanými se lžící másla a nakrájenou cibulovou natí.
Vyhlašuji zaměstnání roku! Za mě jednoznačně vítězí stomatolog! Před dvěma dny jsme jeli koňmo na nákup a k zubaři. Zavřít pětku, nasadit upadlou provizorní korunku na čepu na dvojku. Jak prosté. Ten den nevykazovalo mé hobby žádný důvod k neklidu. Nějaké čištění kanálků mě už vůbec nevyvádí z klidu, přesto, že křečovitě zatínám pěsti v momentě dosednutí na křeslo, čímž často musím zneklidňovat toho, kdo mi v ústech něco dělá v momentě, kdy mu na ruce sjede zrak. Musí zákonitě nabýt dojmu, že operace není bezbolestná. Netuší, že to jsou mé mimikry, kterými obelhávám sebe sama :). „Proč však bere zubař po dokončení těchto dvou úkonů do ruky vrtačku? “ ptám se v duchu a úporně se sebe snažím přesvědčit, že to vrtačka není. Hned mi je však jasné, že na vině jsou tři krčky, které dělám, že tam nejsou. Brzy je po všem a já mám další tři zářezy v kartě.
Jenomže, pokud je něco vaše hobby, musíte si to hýčkat a dávat tomu příležitost se projevit. Což se stalo během včerejška. Dvojka se prostě rozhodla, že si bude žít svébytným životem. Máme bezva zubaře a proto se mu snažíme vycházet co nejvíce vstříc :-). Nikoli utrácením za nadstandardní služby, jak by se dalo očekávat, nebo v našem případě možná ani nedalo, ale snažíme se mu ulehčit práci. Když se ulomí kousek zubu a rozškrábe jazyk, není třeba hned zaneprazdňovat lékaře, že? Takový jemný, kulatý brousek na broušení řetězů motorových pil je naprosto ideální nástroj – velmi zdárně ozkoušeno. Pak mi pan domácí jednou chtěl ulevit a vyndat to, co v ústech podle jeho i mého názoru nemělo co dělat, byla jsem v devátém měsíci a po tom, co jsem si myslela, že jsem zcela neschopná a že nic nevydržím, jsme se dozvěděli, že se obnažila čelist a že jsme se jí pokoušeli vytáhnout. :) No a včera večer, když jsem zase chodila od skleníku domů a do skleníku a domů, zcela bezmyšlenkovitě, jen abych nemyslela na svou dvojku, napadlo mě zavolat kamarádovi, ke kterému nemám respekt. Já totiž mám obrovský respekt ke každému lékaři. Byla jsem totiž vychovávaná v rodině zdravotní sestry, samozřejmě jako budoucí lékařka a tudíž je odjakživa každý lékař pro mě něco jako Pan doktor! Rozbalit zbytek tady»
Dnes to přišlo – první pozimní výlet s koňma na nákup. Doma už nebylo ani kilo soli, naopak přebývalo několik desítek vajec a tak jsme se vydali na výměnnou výpravu. Cesta byla hezká. Hugo po cestě opět exceloval – na louce, kde poskakovaly dvě straky se ptal, zda jsou to tučňáci? Na 
pousmání, že nikoli, že to jsou straky, že tučňáci u nás nejsou se otočil a zcela suverénně odpověděl, že to ví, ale že těmle strakům říká tučňáci! :). Pak se po projetí protijedoucího traktoru zeptal, „kdo to byl?“. Po odpovědi, že každého řidiče na silnici bohudík neznáme se zeptal, proč ty cizí lidi, který nevíme jak se jmenujou, nepřídou k nám domu a neřeknou nám, jak se jmenujou? No, nejsem si jistá, zda má člověk mít na vše odpověď. Taky jsem dostala od maminky krásný dlouhý zelený kabát, který se hodí jako baloňák do města, ovšem má teplou kostkovanou podšívku, vzadu rozparek, jdou mu vypárat podšívky z ramenou a po této malé úpravě vypadá hodně dobře, jako přímo šitý na koňský vůz, kde zabalí nohy, člověka zahřeje a vůbec je dost praktický. Nechala jsem si taky jednou rozpuštěný vlasy, abych si zvýšila sebevědomí tou jedinou věcí, která mě neopouští :) a děti za mnou běžely a křičely —–„jéééé, ty vypadáš přesně jako Hagrid! “ Pro neznalé, Hagrid je obr z Bradavic. Rozbalit zbytek tady»
Včera jsem psala, že topím poprvé přes noc ve skleníku. Pokud tady občas někdo napíše, že mu to popisování skutečnosti připomíná Vejce a já , tak věřte tomu, že já se tak včera přesně cítila. Ještě o půlnoci jsem si tam zaskočila :). Už jsem rezignovala na větve okolospadlivší a normálně jsem ukradla panu domácímu u cirkulárky kyblík pilin. Že z těch našich kamínek – super devil – udělám piliňáky.
Máme doma teď takový pěkný konsenzus – pan domácí vůbec nemručí, vždy se jen vyrovněně pousměje a prohlásí jako včera například, „hraj si, hraj“ a já si jdu na ten píseček s radostí, že mi to úplně nezakázal a s malou nadějí, že když to nezakázal, nerozčílil se, nepodíval se na mě s výrazem, kdy je každému naprosto jasné, že nepřemýšlí o ničem jiném, než o IQ člověka na něhož se dívá, že si třeba myslí, že by to mohlo být k něčemu. Pak tam ráno ve čtvrt na šest přijdu, je tam -1, smrdí to tam kouřem od těch pilin (no, já ty papriky pro jistotu o půlnoci donesla domů – už jsem tušila :), a člověk zase, po kolikáté už? pochopí, že to věděl, ale má mě tak rád, že mi tu radost nezkazil. Zastrčený pocit, že se uchýlil poslední dobou k tomuto chování, aby měl pokoj mě sice napadne, ale nepřikládám mu žádnou důležitost :). Kdyby to mělo klapnout, tak se toho zúčastní, ale díky tomu, že mi vlastně dodává optimismus před akcí, přijdu spokojeně domů a jsem ráda, že mrzlo, protože dělám croissanty a ty mají v receptu pořád nějaký mrazák a lednici a tak vlastně by to bez mrazu vůbec nešlo. Zkusím se ještě letmo zmínit o tom, že místo těch kamen starý válec na vodu…. ale to fakt jen letmo… :) Rozbalit zbytek tady»