Archive for the ‘Vegerecepty’ Category
Taky máte na zahradě přehršel různých salátů? Přebytky špenátu? Mezi jahodama zimní pórek, ve sklepě gastronádobu plnou domácích hermelínů a zavařené jeřabiny? Bezva – ideální zpracování je tento včerejší salát. Navíc je na něj třeba ještě nějaký kvalitní olivový olej, trochu balsamikového octa, sůl, pepř a sumach, citronový pepř, lžičku másla, citron a lžičku cukru a vyjde z toho pak ideální chuťové rozpoložení.
Nejprve je nutné vše posbírat po venku a opláchnout. Samotné listy zeleného i červeného salátu vložit do mísy, prokapat balsamikovým octem a olivovým olejem, zakapat citronovou šťávou, osolit a opepřit, přidat jemně sumachu a citronového pepře, promíchat a ochutnat, zda to stačí.
Na suchou pánev vložit lžičku másla a lžičku cukru a obě nechat rozpustit a míchat do jemně hněda. Pak přidat nakrájenou pórkovou nať, osolit a když je pórek měkký, pokapat citronovou ťávou z půlky citronu a vložit na dvě minuty oprané špenátové listy.
Salát z mísy vložit na talíř, posypat nakrájeným hermelínem, jeřabinami a zcela navrch pórkovou naťí se špenátem.
Mám jednu obrovskou výhodu – mám velké množství surovin, mám chuť je kombinovat a tak už se pár dní potýkám s tou nejlepší kombinací surovin, aby vznikly ty nejlepší sušenky :). Dopřávám si takový luxus, že si k tomu pouštím muziku, protože absence dětí po dvou letech znamená, že muziku slyším. Odbíhám na záhon, stihla jsem udělat pro nás dva zbylé oběd – a přísahám, udělat rychlý oběd pro dva není totéž jako pro šest, i kdyby vám tisíc lidí tvrdilo že je!
Vlaková verze sušenek – pouze rozinkových s kakaem, tedy sušenky jednoduché, ne tak příliš surovinově náročné. Na fotce dvě verze – nízká i vysoká. Na talířku jsou ještě v nízké verzi jedny světlejší, ale nejsou tak povedené chuťově, proto nedávám recept.
Na tyto sušenky je třeba: 550g mouky celozrnné přesáté pšeničné, 280g másla, 170 cukr moučka, 100g rozinky, 1 PL kvalitního kakaa, 1x prášek do pečiva, 60g naturamyl – kukuřičný škrob, 3 vejce.
Suroviny smíchám – ale pozor, míchám pouze rukou, promnu lépeřečeno. Nepoužívám ani vařečku, ani robota. Je třeba, aby těsto nebyla sametově hladké, ale pouze smíchané. Nechám zhruba půl hodinky odpočinout a tvaruji v ruce malé placičky, či o něco malinko tlustší. Rozdíl je vidět na obrázku. Peču na 180°C ale opatrně, hlídat.
a pak jedna verze hodobožová, která je opravdu surovinově náročná, ovšem stojí za to. Dlouho jsem přemýšlela zda mám dělit, abych to všem zjednodušila a dala sem pouze mikroverzi, nebo nedělit, protože toto mé skutečné množství třeba někoho inspiruje k pořízení krávy :). Nakonec dělím suroviny přijatelným poměrem, protože sušenky z 870 g másla, to už je příliš veliká provokace :-) Read the rest of this entry »
Jeden batoh, druhý batoh, třetí, čtvrtý a můj. Naštěstí jsou děti skromné a v batohu má každý jedno tričko, náhradní mikinu, až si přesně za pět minut nošení umažou tu základní, plavky, protože babička s dědečkem, u kterých zůstávají po přezkoušení, nacházejí k mé veliké potěše největší radost v tom, vzít ve svých 70 letech děti do bazénu. Čtyři děti – čtyři skoroneplavce. Pevně doufám, že babička ani dědeček nedostanou navíc v bazénu nečekaný infarkt, že tam bude schopný plavčík a že nejteplejší voda bude v brodítku. 
Já osobně mám plný batoh jídla do vlaku, jídlo chtějí hned pět minut po tom, co si umažou tu mikinu, pití do vlaku, kilometrickou banku z aukra, díky které ušetříme na cestě do Prahy tisíc korun, tři plné šanony a jedno CD naší pololetní práce, notebook nechávám doma, učebnice vracíme až v září s vidinou, že si je ještě během prázdnin projdeme :-). To je dobrý argument, jak si trochu ulehčit batohu a svědomí. Navíc mám asi po deseti letech s sebou knížku, protože Eliška se zpozdí a jedu domů sama. Těším se těším na dovolenou s panem domácím.
Naposledy, když byly děti takto na týdenních prázdninách u babiček v sousedství velkoměsta a taky jsem se těšila, ovce vzdálené sousedky prorazily ohradník a ležely mi v zelí. Vzniklou dírou utekly krávy i kobyly. Koně jsme našli hned, protože stáli za ohradou, krávy jsme ovšem hledali asi půl dne. Já běhala po kopci, ptala se náhodných pocestných. Pan domácí jel naším intermezzem, že kopec objede z druhé strany – totiž na krátko pořízeným subarem libero. Z dáli jsem viděla, jak však pan domácí najednou otevírá dveře a dělá něco, jako že z té lanovky brzdí. Nebrzdil. Bylo to něco zcela triviálnějšího. Měl díru v nádrži jako tenisák, všude crčel benzín a pan domácí chtěl dojet k baráku, aby nádrž co nejrychleji podložil plechovkou. Subaru libero má nádrž pod zadkem řidiče – muhehehe – obávám se, že noha z auta připravena k výskoku by byla dost naprd. Takže na kolo a pro těsnění na auto. Já stále běhala po kopci. Pak ten krpál na kole zpátky, lehnout pod auto a vyměnit těsnění.
Už dva měsíce čekáme na kuřátka, ale bohužel, pánovi z Moravy, kde máme kuřata objednaná se do toho nějak nechce. Stále oddaloval, až nám tento týden sdělil, že snad na konci června. Tak se budeme těšít a Maruška dostala nápad a přiveze nám kvočnu, protože jí kvoká mnohem více slepic, než by si přála :) a tak se dětem sen o jednodenních kuřátkách změní na celý proces i s kvočnou, což vřele vítám.
Připravujeme se hrdinně na přezkoušení na příští týden a zvláště angličtina je občas velmi zábavná. Tento dialog tří dětí stojí za to
Kvído:“ a jak se řekne člověk?“
Eliška: “ human“
Jentl: “ to nevíš jo? to už se přeci učíme ve druhý třídě!“
Ester k Jentl:“ a nemyslíš náhodou woman?“
Jentl :“ jo, woman, a co to vlastně je?“
No, takže tak nějak. A protože vždy před přezkoušením probíhá tzv. obalování nervů, dnes je to něcojakochalva – trochu marcipánová :), ovšem s upozorněním, že to opravdu není lehký zákusek. Je velmi, ale velmi výživný. Jak říká Eliška, prý nejlepší na noc. Eliška totiž svůj pobyt zde bere trochu jako nabírací kůru a vždy po určitém čase přinese váhu a spolu s panem domácím se váží, zda už dosáhli kýžené mety. Já tuto hru nehraji, protože to není fér, bojovat s někým, kdo je přírodou obdařen, tudíž ve výhodě :-) Read the rest of this entry »
V životě jsme měli pár aktivit a většinou to byly aktivity poměrně cenově náročné. Které však nejsou že? Například houby. Jenže my nehoubařili, my stříleli. Lukostřelba – nebýt toho, že emigrovaný dědeček pana domácího luky vyráběl a posílal do Čech, že tatínek pana domácího luky vyráběl a pan domácí i jeho brácha luky vyráběli, měli bychom závodní vybavení celkem hodně cenově náročné. Pak padák – nebýt toho, že jsme jednou přijeli na kopec, pan domácí a kamarád odletěli a já stále váhala, pak ale přišla na kopec skupinka mladých chlapů, vyptávali se na vše, já byla středem pozornosti a moc mě to bavilo jim všechno vysvětlovat, jenže muselo následovat vzlétnutí, aby ty moje řeči nevypadaly tak blbě, no a nebýt toho, že jsem jim za deset minut letěla nad hlavama se sbaleným padákem před sebou, v parádní negativce, že na mě pan domácí po tom, co to padák sám rozchodil – já mu naštěstí vůbec nepomáhala a díky tomu jsem to taky asi možná přežila, že na mě křičel do vysílačky, ať se okamžitě vrátim ke kopci, takhle že tam vyhniju – a já stále klesala, protože vyhnít a následně přistát bylo to jediné, co jsem si přála, a pak taky prodat rychle padák, tak nebýt toho a také toho, že pan domácí kdysi zjistil, že na Černé Hoře je ve středu ráno v devět hodin 25 padáků, a tudíž naznal – kde je dost lidí, netřeba tam ještě mě, tak je paragliding naší další náročnou kasičkou. (mimochodem, tato filosofie pana domácího je jedním z důvodů, proč je člověk nyní připoután na jedno místo). Read the rest of this entry »
Právě jsem doseděla s naší děvečkou Eliškou v záhoně a ona se nám málem rozplakala, že kdybych jí nechala plejt mrkev vloni, že by už letos nepřijela :). Že je z mrkve zcela v depresi a nechápe, jak se to dělá. Do toho přišel pan domácí a navázal na naší odpolední debatu o komunitách, které bohužel fungují velmi těžko, protože ti z nás – kteří mají ten dar (to mluvil pan domácí o sobě a Elišce) a dokáží zcela bez výčitek prokochat na louce odpoledne, těch si komunita neváží a vykáže je ze svého středu jako nepřínosné. Eliška mu notovala, že se úplně vidí, jak jí ženou vidlemi a jak je nedoceněná a pak se sebrali se slovy na rtech, že jdou předstírat práci a vyrazili každý po svém. Eliška chudinka na mrkev. A po čase se k ní pan domácí přidal, když viděl jak je nešťastná a ponotovali si, že pro něj taky toto není vůbec vhodná práce. Shodli se, že vždy u keříku udělají konkurs, hluboce přemýšlí, kterou z těch mrkví vyhodí, kterou ještě ponechají a než se dostanou na konec řádku, první vypletá mrkev jim opět zaplevelí a jejich humanismus způsobí obrovskou depresi.
Pan domácí pro změnu dnes sedl na koně a jel mi do schránky pro dárek. Pro formy na sýr od Milana. Čekal na pošťačky, četl si sedmou generaci a přijel zádumčivý právě z článku o komunitách a jal se ho rozebírat horem dolem, přesto, že nikdy v žádné komunitě nebyl a být nechce. Nicméně – dovezl dárek a protože se mu nevešel do batohu, musel ho rozbalit a už zdálky z koně křičel – „to zase bude, to jsi zase dostala záhlavek, muhehehe, to uvidíš. To nebudeš zase tři dny spát ! :-)“ Nadšeně jsem rozbalila formy a jako dárek – výseč tvrdého alpského sýra. No, dělá se toto? Kdo se o to prosil ? :-)) Dodnes mi bohatě stačilo to, co si uděláme doma. Vůbec nevadilo, že to nemá kůru. A do toho se vrátí domů děti, podívají se na sýr a s vytřeštěnýma očima se nevěřícně ptají – “ to jsi dělala ty? “ Dodnes jsem byla celkem spokojená. A pak přijde dárek a jsem zase na začátku a v depresi. Jeden má mrkev, druhý komunity a třetí Milanův sýr :-). Hlavně, že nám to tak pěkně šlape pospolu ! Read the rest of this entry »
Tento týden byl u nás ve znamení „podzemní ekonomiky“. Kamarád fyzik nám vytvořil 10 cm mrazáček na sýrové kultury. On tedy je k tomu ještě přijpojen samořídící zdroj z počítače, takže samotná hybná krabička mrazení má zmiňovaných 10 cm, mrazící destička je uvnitř velikého obalu z polystyrenu, vyloženého hliníkem, ale ten zdroj vedle tomu dodává nádech nějakého kosmického centra – miluju teoretické fyziky a vůbec nejraděj máme, když se usadí hezky na venkově, se ženou, co chová zvířata a jsou takto pěkně prospěšní v praxi. My jim semínka, kultury, případně tvaroh, když jim nedojí kozy, oni nám své tvrdě nabyté vědomosti fyzikálních studií. díky Martine!.
Na a s vařením to jde od desíti k pěti, protože přišly navíc kultury, na camembert, na měkký sýry, na tvrdý sýry, na nivu, každé ráno vstávám s plánem, co vše nestihnu a nestihnu nic. :) Rozdelegovala jsem co se dalo, ale nač je delegování práce, když člověk nemá páku na to vymoci výsledek :-). Rodiče navíc dětem přivezli bezva dárek – zavírací nůž – 2x, děti velmi rychle našli kdesi svou starou rybičku, takže mají tři. Jeden Hugo, který večer sedí na posteli a ukazuje mi svůj báječný výsledek práce – asi pěticentimetrovou díru na ponožce, jak je ten nůž praktický, ostrý a funkční. Jentl jako jediná svou práci dělá poctivě, každý den chodí do koupelny, rozetírá tam po zemi hadrem špinavou vodu a zpívá si, že je to jako u princezny Sáry. Tiše a radostně si trpí, jak musí pracovat a za to má dnes od pana domácího slíbený malý opinel z okresního města. Jakmile to zjistí Kvído, brečí, že zavírací nůž rád poskytne dál, a že život je nespravedlivý, když on svůj opinel má kdesi v nenávratnu a pro nový jak zjistil, musel by přiložit ruku k dílu – báječná cesta jak děti zjišťují priority a nenásilně se učí skromnosti – Kvído vždy pravděpodobně zvolí cestu – k čemu je vlastně nůž? :). Eliška naštěstí nůž nechce! uff. :-)
A tak jen rychlovky, které jsou hned a roste to tu ve větším množství než malém. Totiž Read the rest of this entry »
Nikdy jsem si nemyslela, že bych byla ochotná, byť jen pomyslet na to, že bych si dobrovolně s někým vyměnila křeslo u zubaře. Dokázala bych si vybrat spoustu nehezkých situací a obětovat se :), ale zabař by mě nenapadl. Až do včera. Hugovi natekla z ničeho nic tvář až k uchu, musel přežít noc a my museli celý večer věnovat strategii, jak donutit Huga, který vždy přišel s námi všemi do ordinace a nikdy dobrovolně nesedl na křeslo – tedy tam nesedl vůbec, protože nutit jsme ho nechtěli, aby tak učinil nyní. Na naší straně byla logicky bolest. Přesto jsme byli trochu nervózní a hotovi skoro losovat o to, kdo s ním pojede :).
Hugo byl skvělej, sestru, která se ptala, zda si ho dám raděj na klín přehlédl s pokořeným odstupem, že to zvládne sám. Byl moc rád za doktora syna, protože ten nemá roušku :), otevíral, zavíral, injekce, kleště co nešly úplně lehce, obrázek a pak už jen podarování hrdinovi. Že potřebuje nutně „hřebelec“ na koně, že mu všechny děti vzaly. Po delší chvíli jsem pochopila, že se jedná o hřbílko na čištění. Tvář měl nateklou tolik, že nás auta stopem vzali hned jak tam, tak zpátky a rychle zub pod polšťář, ujištění, jestli zoubková víla nezapomněla cestu k nám, když už tu dlouho nebyla a jestli si sama otevře dveře a radost, že v nás děti mají pořád důvěru.
Doma nás pak čekala odležená roláda, kterou si Hugo nemohl večer dát. Obyčejná. Plněná marmeládou a našlehaným tvarohem s vanilkou. Množství je na jednu roládu. A potřeba je tedy 5 vajec, 120 g cukru krystal, 120 g celozrnné mouky pšeničné přesáté, kůra z půl citronu, tvarohová náplň a lžička kvalitního kakaa, pečící papír.
Postup více než jednoduchý. Stačí našlehat žloutky s cukrem a postupně přidávat mouku a tuhý sníh z bílků – opatrně vždy po lžíci mouky a sněhu.
Těsto naliji na plech vyložený papírem, přisypu na povrch těsta kakao a stěrkou ho rozetřu do celého povrchu, aby byl mramorový, lehce uhladím a rozteřu, aby bylo všude stejnoměrné a dám péci na 200. Nepeče se dlouho – je třeba hlídat.
Po upečení hned vyklápím vzhůru nohama na pracovní stůl a pokládám na papír namočenou čistou utěrku, sundám, strhnu díky navlhčení papír a roládu zatočím. A takto zatočenou nechávám až do doby, dokud nevychladne, kdy jí naplním. Lze naplnit např. i šlehačkou s banánem. U nás je to našlehaný tvaroh s vanilkou a cukrem.
O černém, ruském, moskevském chlebu, nazvěte tak, jak ho sami nazýváte, bavili jsme se tu už vícekrát. Když dělám klasický žitný chleba, je celkem normálně barevný. Barvu má o něco šedo-hnědší než chleba pšeničný a stále jsem měla jako nedostižnou metu pravý černý chleba. Navíc při návštěvě Rachada jsme o tomto chlebu mluvili více než krátce, pak jsem si přečetla jeho příspěvek o Borodinském bochníku a od dávné touhy došlo k realizaci.
Udělat pořádnou tmavou Moskvu nebo Borodina mi bude trvat dlouho – nejen uvařit řepu, udělat si melasov sirup, ale i vychytat přesné poměry, protože recept na pravý černý chléb aby člověk pohledal. V každém, kde jsou suroviny, které by tomu odpovídaly je navíc droždí, tam kde není, není zase sirup, slad a tudíž je jasné, že z toho vyjde zase šedý 100% rye – 100% žitný, ale mně jde o něco jiného.
A tak po svých pokusech překládám zcela beze studu recept na jeden, který se chutí naprosto shoduje s pro pamětníky prvním tmavým chlebem, který se naplátkovaný začal prodávat ještě za bolševika. Říkalo se mu tehdy moskevský, dánský, tmavý, bylo to většinou pět plátků a byl to chleba žitný, tmavý, hutný a těžký a výborný. Namazaný máslem, aby se trochu snížilo jeho emotivní vyzařování štíhlosti a spojení tohoto chleba vždy, když jsem ho viděla se štíhlou upravenou ženou, která ho měla obložený vysoce saláte, rajčaty či vejcem na tvrdo.
Dnes se prodávají jeho různé napodobeniny, různé fitnesschleby, tmavé celozrnné, ale často jsou plátky mnohem lehčí a ne tak chutné. Ale často i velmi dobré. A tak recept na jeden, který jakoby tomu původnímu z oka vypadl. Read the rest of this entry »
Naše kobyla Sára nás napíná co to jde. Už je na spadnutí, hříbě má být každou chvílí, ale ona vyčkává a vyčkává. Dostali jsme instrukce, že hříbě má mít jméno od „H“. A to je něco na mlýn pana domácího – když něco musí. A tak hned provokativně prohlašuje – bude to Hajtra, nebo Herka :). Také už pomalu dochází semínka kukuřice, střihnu si totiž občas poslat nějaké dvakrát. Jednu obálku dám Elišce, aby byla tak hodná a poslala jí z Prahy a následně další den posílám ta samá ještě jednou, když u silnice čekám na pošťačky a předávám přebytky přijezdivší na kole. A protože mám s sebou ještě čtyři děti, které mají rozdělené barvy aut a do toho všeho křičí – mám 15!, tak dochází k takovým excesům, že si nesu balíček, který posílám s arnikou milé paní na oplátku, za to, že mi pošlala pnoucí jahody. Doma si pečlivě předepíšu vážená paní Kamila, protože zbytek neznám, ten přijde až na balíčku, že ho tedy podle odesilatele dopíšu a předám k další cestě. Ale jak je tam moje nákupčí, hodně barevnch aut, křičící děti, pošťačky, tak samozřejmě tušíte co přijde – předávám ke své cestě balíček s adresou „vážená paní Kamila“ :) a pak běžím dva km domů, abych stihla zavolat na poštu a nadiktovat adresu celou.
Zítra nás čeká bojovka, protože děti po tom, co se tu někdo zmínil, že je maškarní a my je tam neprozřetelně vloni vzali, letos jsme nasadili přemlouvací taktiku a museli nabídnout alternativu. Chovají se dost obchodně, potvory malý. A tak, že budou mít bojovku. My, takoví neskauti pohodlní. Prý na čarodějnice a protože to bylo bratru za dva měsíce, všechno jsme slíbili. No a je to tu a my tu tři sedíme na posteli s blokem a vymýšlíme, kam je pošleme. Pan domácí přichází s nejsofistikovanějšími nápady – třeba kilometr dlouhá meliorace, nebo nora jezevce….. my s Eliškou se držíme více vzadu. Pak taky nějaký poklad na konci, což bude asi zakopaná termoska s domácí zmrzlinou. Hledáme prostor, kde budeme potřebovat vykopat pořádnou díru… když už se mají bavit, ať to má trochu smysl.
A tak také už jsem po přezkoušení klidnější a mám více chuti přemýšlet o tom, co uvařit a tak se pouštím do čtyřzrnných vdolků. Jsou nečekaně bezva. Jsou z pohanky, barevné kukuřice, celozrnné pšenice a ovesných vloček. Vypadá to zdravě, ale věřte tomu, bylo jich 22 a byly za chvíli v čudu. Read the rest of this entry »