Knihy
e-knihy Domácí mlékař
FB skupiny

e-knihy

Domácí mlékař

Archivy
Rubriky
Knihy
Domácí mlékař
Kurzy pečení chleba

Domácí mlékař

Archive for the ‘Zelenina pečená’ Category

Některé dny jsou jako na potvoru. Ale vše je relativní a zase jsem si vzpomněla na ten báječný příběh od Anthonyho De Mella

o jednom sedlákovi, kterému utekl nádherný hřebec a všichni ho litovali, řkouce – „ to je ale smůla“ a milý sedlák na to  odpovídal „smůla nebo štěstí, kdo ví?“  Hřebec se mu za pár dní však vrátil a přivedl s sebou stádo divokých koní. A vesničané přicházeli se svým „ to je ale štěstí “ a milý sedlák na to  odpovídal „štěstí nebo smůla, kdo ví ?“  Zdatný sedlákův syn začal divoké koně krotit a jeden z koní mu ošklivě zlomil nohu. A přicházeli vesničané to je ale smůla“ a milý sedlák na to své „smůla nebo štěstí, kdo ví?“  O pár dní později projížděli krajinou vojáci a verbovali do války, ale brali jen bojeschopné mladíky a tak byl syn sedláka ušetřen a vesničasné přišli se svým štěstím, na které jim sedlák odpovídal se stoickým klidem „štěstí nebo smůla, kdo ví? “

Včera jsem jela na poštu s knížkami plateb, které se uskutečnily až nyní a už dva km od chalupy se mi nějak zatavily brzdy do ráfku. Kdyby mě v tento moment měli rozdělovat do dvou skupin – pro chytré a pro silné, vyhrála skupina – pro silné. Brzdy jsem od ráfku nějak dostala a dojela dolů téměř bez brzd. To téměř je tam důležité. Jakmile jsem je, už naštěstí, nedaleko pošty použila, kolo mi bouchlo a já byla bez stěžejního dopravního prostředku. Ale protože tu máme kraj cyklistů, kterým jejich stará a nepotřebná kola dělají doma v kolové kůlně nepořádek, odmítají taková kola prodat, neboť by se za prodej styděli, přijde jim vhod, že si tedy po chvilce přemlouvání někdo jejich kolo odveze. A tak jsem se zpátky domů vezla na úplně luxusním specializovi, jehož jedinou vadou bylo příliš tvrdé pánské sedlo a to, že mi ho po přijetí domů okamžitě rozebrali. Není úplně špatné žít v oblasti plné nadupaných sportovců. Read the rest of this entry »

Když je říjen, je jasné, že dýně je na denním pořádku. S tím se nedá nic dělat. Je jí hodně, dá se připravit na spoustu způsobů, dá se použít spoustu druhů dýní, patizonů, tykví vůbec. Dnešní jídlo je obyčejná kabotcha, neboli zelené hokaido, která má tvrdou kůru a světlejší dužninu. Kromě poloviny jedné velké dýně Kabotcha, potřebujeme ještě dvě cibule, 200 g celeru, 100 g petržele, 4 papriky, nejlépe různě barevné, 4 větší rajčata, sůl, pepř a olej. Na brambory jsou pak třeba brambory, olej, olivový olej, balzamikový ocet, sůl, pepř, palice česneku, čerstvá saturejka, dobromysl, máta peprnná, tymián a rozmarýn.
Read the rest of this entry »

Ale už k pečené žluté dýni

Semínka této dýně jsme získali od Lídy, která miluje semínka, ale také miluje, když je sází někdo jiný, neboť ve své garsonce v Santa Monice nemá na sázení příliš mnoho prostoru. A tak nám je posílá, za což jsem moc ráda. Letos vyrostlo spousu krásných žlutých dýní, které vypadají jako cuketa, ale jsou to regulerní dýně , velmi dobré, s tučným masem a poměrně tvrdou kůrou, jakmile se nechají déle zrát. Jsou vynikající na zapékání a právě takový recept dnes přináším.

Potřebujeme žluté dlouhé dýně – na každého strávníka 1/4 – 1/2 jedné dýně. Skořici, olivový olej, tymián, sůl, balzamikový ocet, barevný pepř, dvě lžíce naložených zelených kuliček černého bezu a pár lískových a vlašských jader. 

Dýně omyjeme a rozřízneme podél. Lžičkou vybereme semínka (usušíme pro příští rok na sadbu) a naskládáme půlky do pekáče nebo plechu s vyšším okrajem. Každou dýni prokapeme olivovým olejem, posypeme barevným, čerstvě mletým pepřem, tymiánem a skořicí. Do každé dýně nalijeme lžíci balzamikového octa. Nakonec vložíme do dýní lískové a vlašské ořechy – celá jádra lískových a půlky vlašských jader a také do každé lžíci naložených zelených kuliček bezu (nakládané v octě se solí).

 

Plech s dýněmi dáme péci  a občas zkontrolujeme, případně znovu prokapeme olivovým olejem. Pečeme na 190 °C do měkka.

Podáváme s bramborem, bílým chlebem, zeleninovým salátem.

Pokud se vám líbí tento zeleninový recept, podívejte se na ostatní recepty ze zeleniny  jako e-knížka Zelenina z Kopce  a Veganské recepty z kopce– čisté vařivo bez fotek, s proklikem na webovou stránku.

 

Máme tady našeho osobního pomocníka. Eliška odpočívá v Praze a má zde střídání. Včera nadešel zase po roce den, kdy jsme vyrazili na borůvky. Plán zněl – „Vzbudím vás v šest, půjdete?“ Veliký ohlas to vzbudilo, všichni se těšili, všichni křičeli ano, až na pana domácího, který zcela stoicky zachoval klid „Jděte, jen jděte“. A tak jsem je taky v šest vzbudila, vzali jsme kola a vyrazili. Honzík je velmi zdatný cyklista. A když je někdo zdatný cyklista, umí si většinou i hezky porovnat kola. Takže jakmile přijel, dostal okamžitě do rukou postupně všechna kola, na která nezbyl panu domácímu čas, možná hlavně chuť, nebo taky to považuje za zbytečný, dokud to jede, aby je porovnal. Začal s Hugem a Jentl. Hugo po vyzkoušeném porovnaném kole přišel domů s dvěma obrovskými krvavými podlitinami – odřeninami na noze a na boku a Jentl spadla na porovnaném kole nešťastně na rám, protože to kolo bylo porvnáno fakt pečlivě. Ne zcela normálně, protože naše norma například na brzdy je zcela jinde, než vykazovalo porovnané kolo. Samozřejmě jsme zvyklí na to, že kolo nebrzdí, nikoli na opak. Honzík se držel za hlavu s tím, že už raděj nic rovnat nebude, nebo když, nejprve tedy vysvětlí dětem, jak se brzdí. A Hugo si na borůvky vzal pro jistotu nově porovnané torpédo. Na opravované duši na torpédu se nic přepečlivě opravit nedá, zdá se. Přesto Hugo letěl přes pařez, protože torpédo nebylo úplně přesně vycentrováno, aby mu správně brzdilo. Hugo měl zážitek a Honzík se rozhodl, že si to s otevíráním cykloservisu ještě pořádně promyslí :). No a cestou zpět jsme mu ujeli, protože děti chtěly už domů a on potřeboval ještě dosbírat pár hrstí. Však nás dojede. Když tedy vyjel, sjel v té naší sudetské končině z protějšího kopce, jede si tak pustinou, kde by nikoho nehledal a najednou vidí, jak sedí v kopřivách myslivec, kalhoty na půl žerdi. Honzíkovi okamžitě naskočí vlastní vzpomínka na Francii, kde, nejsa nikde ubytován, respektive všude doma, používal takto po ránu na osobní hygienu také okolní přírodu a jak byl tak jednou v jedné rokli, také v pustině a nikoho nečekaje, objevil se nenadále jogger se psem. A jak tak probíhal kolem Honzíka, který se mu omlouval, jen blahosklonně pokynul a pravil „C’est la vie!“ Hozník, vidouce myslivce, také se psem, také s kalhotami na půl žerdi, také v kopřivách, takové malé „dejavu“ – vzpomněl si tedy okamžitě na tuto svou historku a pravil, jedoucí kolem “ Bonjour!“. Podotýkám, že má sice náš Honzík velmi francouzský vzhled, navíc se vkusně, snad až francouzsky obléká a navíc má na hlavě skorobaret, nicméně francouzsky umí opravdu jen c’est la vie, bonjour a Tour de France. Starší myslivec v oblékacím tanečku, poskakujíce kolem projíždějícího Honzíka se rozzářil, podíval se na domnělého Francouze s pusou tmavně fialovou od borůvek a začal na něj mluvit plynně francouzsky. Honzík ze sebe vyrazil pouze ui, ui, ui, šlápl do pedálů a ujel. :-) Občas si člověk naběhne, ani neví jak :) a tak nyní už na báječný tatarák z lilku Read the rest of this entry »

Ptát se zcela tendenčně „Jak se máte?“ je v současné době velmi ošemetné. My bydlíme naštěstí na kopci a voda u nás způsobuje to, že jdou velmi dobře likvidovat buližníky, Read the rest of this entry »

To počasí je naprostá rána pod pás. Já, člověk tabulkový a plánovač, který nejvíce času tráví plánováním, které ovšem velmi záhy bere za své a tak musí plánovač sednout a udělat plánování nové, což mu zabere většinu času a nezbývá již na samotnou aktivitu :), jsem si naplánovala, jak a kolik a na jak dlouho budu vyrážet ve svých teniskách a teď toto. Hugovi je to po ramena, my se brodíme nad kolena v těžkém sněhu, z dlouhých výletů jsou výlety kratší a někdy stojí člověk nešťastně na kopci, deset kilometrů od domova, dívá se z toho kopce na kopec domovský, všude mlha, fouká, sněží a přešlapuje několik minut v obrovské závěji a přemýšlí, jestli to ještě půjde dopředu, nebo to otočí a poběží zpátky. A pak člověk přiběhne úplně promočený a nejraději by odemkl dveře třeba v Mánesce v Praze, skočil do koupelny, nahodil páčku, vlezl do vany a pustil horkou vodu až po bradu. Zatím však na něj od stolu ihned po návratu křičí Hugo, že má hlad,( to Hugo křičí průběžně, každých deset minut během celého dne, jen tak cvičně) pan domácí i děti sice poctivě přikládají, ale koupelna je mimo dosah kamen a tak už je pěkně promrzlá a tak si člověk musí nechat zajít chuť. Ale tentokrát si řekne – že ne, že bude horká vana a basta. A vezme velkou černou vaničku od koňů, pan domácí nanosí vodu na kamna a člověk má hned pocit, že je na Vinohradech. A do toho přestane Hugo křičet, že má hlad, odchází ve svých pěti letech ladným krokem pro stativ, ten si beze slova šteluje, pak jde pro foťák, připíná ho na ten stativ a začíná fotit po místnosti. Zcela konsternovaně ho pozoruju z vany a pak, ještě než se ponořím, tak slyším, jak říká Kvídovi – hlavu uříznem, prsa necháme ….-).  Má to srovnaný už v pěti hoch, za deset let to bude vše mnohem náročnější :) Read the rest of this entry »

Zimní období je prý ideální doba na nabírání kilometrů a tak máme spolu s Ester novou zábavu – “ Tour de okolí!“. Já po svých, ona na svém koni. A protože ho nemůže zatím moc nacválávat, máme naprosto ideální tempo. Oběma vyhovující. Z kopce mu to nandám, protože Ester se trochu bojí rychle, což je pochopitelný, když je všude sníh a led a do kopce mu ten obrovskej náskok odpouštím. Jsou oba ještě mladí a nepoučení!

A taky jsem si dnes vzpomněla, jak mi kdysi Lenka sdělila, že lidstvo se dělí na dvě poloviny. Jedna jsou Potterovci a druhá Pratchettovci. Já se přiznávám – jsem kovaný Potterovec. O HP vím asi úplně všechno, i to, co Rowlingová nenapsala a vím i tak důležitý věci, jako kde jsem přesně běžela, když jsem tu samou kapitolu slyšela minule. Pan domácí, jak asi tušíte, je  Pratchettovec a Pottera samozřejmě považuje za znak duševní nedozrálosti. U Pottera jako jediné plus vidí, že paní Rowlingová vyzdvihla tzv. nepřizpůsobivé obyvatelstvo. Ale my, tolerantnější část rodiny, která své nedostatky zná a váží si jich (občas), tak necháváme pana domácího, aby nám hlásil své oblíbené pasáže a hlášky. Tento týden vede “ Pokud chceš porozumět muži, musíš začít myslet egovarlaticky!“. Děsím se dne, kdy mi pan domácí sdělí, že konečně zcela potlačil své ego :-).  Jaké máte oblíbené hlášky z Pratchetta vy? Případně teda, co nevíte o Harry Potterovi no:) Read the rest of this entry »

Přišla zima a dnes je nádherně. Všude mráz, svítí sluníčko a naše malá slepička snesla první vajíčko. Malé, hnědé, roztomilé. Přesto nedokážu odpovědět na otázku, jak dlouho má kuře malá vajíčka :).  Mám taky nový progres – protože jsem celkem veliký čtenář, nebo lépe řečeno – byla jsem, do té doby, dokud nepřišly děti a já nezačala usínat přesně pět sekund po ulehnutí, měla jsem potřebu svou čtenářskou vášeň nějak navrátit do svého života. Nyní je to v naprosto ideální kombinaci – čtečka a mp3. Jenomže mluvené slovo není vždy k dispozici a tak jsme došli i přes počáteční nevůli k programu který e-knihu načítá. Stačí si pak jen vybrat hlas, zda má předčítat muž či žena a už to frčí. Při běhu a práci mp3, večer v posteli čtečka. No a díky tomu nastal okamžik zlomu – je to totiž velmi ale velmi veselé. Program je naprogramován na češtinu, tudíž anglická slova čte česky. Proto člověk málem přeletí přes kořen v lese, když se zakucká, protože slyší  Ukázka z knížky :-) Do toho se ozve velmi důrazně naprogramované „ne“ nebo velmi výrazné, vysokým hlasem vykřiknuté „ahoj“, které se vůbec, ale vůbec nehodí intonačně do okolního textu. Nicméně zatím mě to ohromně baví :-). Read the rest of this entry »

Naše nová ultraekologická, ultra nízkonákladová a energeticky spořivá stavba se blíží ke konci. Pan domácí byl dnes přerušen v jejím dodělání, protože slíbil vytahat z nedalekého lesa dřevo s Bábelem a my si díky tomu nasbírali do vozu spoustu jablek a švestek. Udělali rychlomošt a za srdnatého pokřiku dětí „My máme hlad!“, pustili se do přípravy obědovečeře. Inspirována včerejším komentářem Pipi, procházejíc při každé cestě na záchod kolem hory dýní, béřu jednu a vrhám se na dýňové hranolky. Spolu s kvasnicovým primátorem, domácí majonézou nebo její čistě rostlinnou verzí a vařeným novým červeným bramborem je to výborná večeře.

Potřeba je obyčejná dýně, nedělala jsem z moučnějšího hokaida, ale z klasické veliké dýně. Dále je třeba maďarská paprika – na té maďarské trvám, druh papriky je opravdu velmi důležitý. Tato je jemně pikantní, ale přesto velmi jemná. Patří k dražším sladkým paprikám, ovšem na zeleninu stojí za to. Dále sůl a trochu curry. Olej. A ideální je litinový plát do trouby.

Dýni okrojím od kůry a nakrájím na hezké, pravidelné hranolky.  Do mísy nasypeme maďarskou papriku, curry a sůl. Promícháme a hranolky nasypeme do směsi. Obalíme řádně – na dýni se krásně koření nabalí neboť se dýně ihned po nakrájení začne trochu potit a je vlhká. Pak stačí vložit dýňové hranolky na rozpálený litinový plát do trouby a necháme péci. Pozor! Dýně je velmi rychle hotová, stačí dvacet až dvacet pět minut.

Pak stačí už jen slít uvařené brambory, udělat majonézu a zelný salát. Na salát je třeba den odleželé nakrájené čerstvé zelí, osolené a okmínované. Přidáváme hrst rozinek, olivový olej, trochu balzamikového octa, dvě nastrouhaná oloupaná jablka, trochu soli a citronovou šťávu. Vše promícháme v míse a můžeme podávat spolu s dýňovými hranolkami a uvařeným bramborem.

Pipi díky a všem ostatním doporučuji – zkuste dýni jako hranolky !

 

 

Pokud se vám líbí tento zeleninový recept, podívejte se na ostatní recepty ze zeleniny  jako e-knížka Zelenina z Kopce – čisté vařivo bez fotek, s proklikem na webovou stránku.

Máme za sebou náročný den – třetí ze čtyř narozenin. Vstávání na pátou, cestu vlakem do Pardubic, cestu na lodích v totálně mělké Chrudimce – díky Bohu, neboť po loňské vodě s dvěma dětmi na lodi, po obratu do Orlice a po tom, co jsem včera byla nejsilnější lodí – já, po druhé v životě vzadu a na háčku s Hugem – po tom, co se přiblížily vrbičky, děkovala jsem Bohu za podstav. Nemám ráda takovou zodpovědnost. Jsem ochotná následovat pana domácího jako jeho háček třeba do rozvodněného Dunaje, ale se čtyřletým dítětem  v lodi mi bohatě stačí absolutní podstav Chrudimky. Však mi to Hugo na té krátké cestě hezky odplatil. Po necelé čtvrt hodině pádlování se otočil a zeptal se, jestli může na chvilku přestat, že už je unavenej hrozně, a že hned u toho dašího vodopádu mi pomůže, protože bych to sama nezvládla. Pak už jen stačilo, aby mi dítě známých zcela vážně oznámilo, abych si dala pozor, že před námi je pařez – podotýkám, že to byl pařez stromu, co měl asi tři metry v průměru a nevidět ho, případně najet do něj, by byla už známka stoprocentní demence, ale já se neurazila :-)) Read the rest of this entry »