Začíná jaro, to je paráda. To je nejhezčí okamžik, kdy člověk vidí z okna, že už to bude, vyběhne na zahradu a za chvilku se poslušně vrátí, protože z okna je to zatím přeci jen teplejší :). Dětem přišel nový balík, skákací plocha trampolíny – na balíku od ppl bylo napsáno, „1 x 4,5- doskákala“ a já jsem hodně zvědavá jak s námi bude letos kooperovat „to“. Taky je u vás „to“ skoro další člen rodiny, který se neustále schovává, není ho vidět a jsou na něj kladeny vysoké nároky? Takové tajuplné „to“. A „to“ nás nechává většinou hodně v očekávání a přesto, že „to“ se zatím samo nikdy pořádně neukázalo, ani neprojevilo, dnes a denně na něj spoléháme. „To by se mělo zalít, to by se mělo zamést, to by se mělo uklidit – „to“ je zcela nepostradatelná součást našeho života. Jak se má „to“ u vás? 
Dnešní jídlo je velmi prosté a rychlé a přitom dobré, s jedním bonusem navíc, totiž absencí pšenice, potažmu lepku. Nemusíme mít pšenici ve stravě každý den a díky takovýmto receptům si ani neuvědomíme, že bychom ji měli postrádat. Navíc tedy je tento recept i návodem, jak si zpestřit omelety, které běžně doma děláme. Pokud použijeme litinový lívanečník, budou se péci samy, budou zcela jiné, než klasická přehnutá plněná omeleta velikosti talíře. Servírování je praktičtější a každou omeletku lze navíc dochuti přímo v lívanečníku ještě nějak jinak. 
Rozbalit zbytek tady»
Po vydání knížky jsem ve slabé chvilce přislíbila účast na besedě v knihovně. Naše knihovna nám moc pomohla se sháněním knížek, které jsme kdy potřebovali a vůbec jsou v ní velmi milé knihovnice. Jak však ubýval čas, říkala jsem si, že na to zapomenou. Nezapomněli.
A tak včera nadešel den onoho setkání. Na Černou hodinku nechodí zase tak velké množství lidí, bývají to komorní akce a tak jsme si říkali, že to bude takové malé interní setkání. Nabrali jsme včera do batohů knížky na poštu, knížky sebou do knihovny, kdyby náhodou někdo chtěl knihu koupit, spoustu sýrů, Esteřiny veky, které ráno upekla a vydali se odpoledne na autobus. Už půl šestá dávala jasně najevo, že komorní je velmi subjektivní pojem. Kvído napočítal 55 lidí bez nás a bez Káti, která nás následně vezla domů a má podobně rozvětvenou rodinu. Společnost to byla velmi pestrá, spojovalo ji však, že všichni dokázali poslouchat to, co jsem netušila, že budu povídat :). Rozbalit zbytek tady»
Tak zase jedna kalorická bomba. Tentokrát velmi jednoduchá a velmi, skutečně velmi sladká. Panu domácímu moc chutnají.
Chce to mít trochu času na míchání, protože míchat by se měly cukrovinky po celou dobu vaření a to trvá cca 30 min. Potřeba je na cukrovinky pouze smetana a krystalový cukr – v poměru 1 : 1. Rozbalit zbytek tady»
Doma se nám to trochu vrátilo do zajetých kolejí. Jestli se to tak dá nazvat. Pan domácí hezky literárně ztvárnil náš ostravský zážitek, a chtíc mě chránit, opomněl dodat, že domácí reakce, totiž od našich dětí byly zcela pragmatické a racionální. Těšíc se na jejich reakci a volajíc jim ještě z Ostravy, dozvěděla jsem se od Ester – „no dobrý no, ale i kdybych to shlídla 5x, sýr podle toho teda neudělám“. Po příchodu domů se mě zeptaly, proč mám pod očima monokly, proč jsem tam vypadala hezčí, než vypadám normálně a taky hubenější, že jsem ani moc nešišlala a že mají hlad. A já si včera uvědomila, že nám tu doma vyrůstá několik dalších panů domácích. Měla jsem telefon, kde osoba téměř vzlykala, že taky půjde do televize, aby jí někdo řekl, že jí to sluší, a že je milá, prototže se právě vrátila z psychotestu svého dítěte, kdy malovalo rodinu jako zvířata a maminku, tedy jí namalovalo jako tasmánského čerta. Nevědoma si toho, že jablko nepadá daleko od stromu, chtěla jsem jí potěšit a říkám to Ester a ta se zamyslela a hrajíc reakci na domnělé televizní vystoupení oné osoby reagovala:“no, připadáš mi běžně docela normální, ale v tý televizi jsi člověče vypadala jako tasmánský čert!“. Bezprostřednost dětí je parádní, ale kam se hrabe na bezprostřednost snoubící se se sarkasmem.
A dneska trochu racionální večeře, totiž Rozbalit zbytek tady»
Jak učíte koně? Nějak to neumim. Nejsem koňák a nikdy jsem se nepohyboval mezi lidma, co koně vlastní. Nejde mi je učit, pořád mám pocit, že všechno umí, že zádrhel je jen v domluvě. Jsem přesvědčenej že ty čtyřnohý potvory mi vidí do hlavy, takže to není nikdy o nich, ale o mně. Ani vlastní děti neumim naučit jezdit na koni. Oni jezdí, což o to, ale jezdí jako já – nenaučeně. No a v sobotu jsem se ráno probudil – no dopoledne a napadlo mě, že při tak krásném počasí, než přihodím seno koňům, tak bych ty naše dva puberťáky mohl obsednout. Zkušeností s tím moc nemám, do teď jsem tu obsedal 4 huculy. Z toho jenom jeden se u nás narodil a tři jsme pořídili jako ročky. Je tomu už tedy drahně let zpátky a ani si to moc nepamatuju, tak jsem si říkal, uvidíme. Lesymu jsem věřil, je to konec konců moje miminko a Jurášek se u nás sice nenarodil, ale dle jeho chování měl jemnýho, citlivýho a láskyplnýho majitele.
A tak, když se děti ptaly, jak to vypadá v televizním studiu, nebylo nic jednoduššího, než říct, „bafněte foťáky“ a můžem zkusit natočit obsednutí Jury a Lesyho. Byly nadšené a vůbec nevadilo, že jeden foťák je na odchodu a druhý už téměř odešel. Navíc každému funguje jen něco. Katka tu má ve fóru moc hezký výměnný inzerát, totiž, že vymění sedlo za foťák. Já bych taky tedy měl jedno sedlo, kdyby někdo měl ty foťáky dva. :). Vzhledem k tomu, že je to kožený dětský westernový sedlo, na kterým se moc dobře nejezdí, tak slibuju, že by vůbec nevadilo, kdyby ten kompakt byl taky menší a já taky nebudu koukat vyměněnýmu koni na zuby.
Prosinec 2014 v místnosti při snášení knížek z půdy:
Jidáš: „To je neuvěřitelný, kolik lidí si tu knížku už koupilo, no teď nebudem radši nic dělat, to bysme ještě nedej Bůh, museli platit daně, ale po Novým roce půjdeš třeba do Hezkýho rána, abysme taky udělali nějaký to PR ne, nějakej pocit, že se něco děje ne ?. “ Smích, aby bylo pochopeno, že to byl žert.
Klára: „Co je to Hezký ráno?“
Jidáš: „To je jedno, já netušim jak se to jmenuje, ale takový to, co jde v televizi, byl tam Hugo – Hromas, něco tam vařil“.
Klára: „No, to určitě. Zaprvý na to není nikdo zvědavej a za druhý nikam nepudu.“ Zcela vážně.
Úterý 3.2. 2015 odpoledne telefon:
Jidáš: (2x zvednutí hlavy) „kdo volá“? Rozbalit zbytek tady»
Poslední sladký článek nebyl pouze sladký, ale byl přímo přeslazený. Plný cukru, šlehačky, tuku a mouky, tedy všeho, co by měl obsahovat skutečně jen ojedinělý recept. Někdy je třeba pustit do těla trochu více energie a pak je zase třeba takový recept malinko kompenzovat. To je tedy právě dnes. Rozbalit zbytek tady»
Často se stává, že někoho odradí jakýkoli tvůrčí proces pouze proto, že nemá vhodné náčiní, resp. myslí si, že nemá vhodné náčiní a není tedy možné tvořit. Ale opak je většinou pravdou. Řezbář obvykle pracuje s dlátem, ale lze použít i nůž. Jsou tací, co se nepustí do činnosti dříve, než budou mít doma sadu dlát. Pak jsou ti, kteří po shlédnutí obrázku toho, kdo pracuje s nožem okamžitě praví, „Proboha, proč si nepořídí dláto?“. A pak jdou ti, co vezmou nůž, zkusí to a případně si dláto koupí. O šťastlivcích, kteří nejprve dostávají motivační dary, aby se pustili do čehokoli, co je důležité pro dárce, o těch nemluvím, to je kapitola sama pro sebe :). Rozbalit zbytek tady»
Rok 2015 u nás započal, dá se říci, zcela tendenčně. Je tu zima. A pomalu se blíží duben, tedy pracovní špička, tedy zaječí úmysly. Touhu po odjezdu na jachtu, s koňma kamsi bez návratu, případně pan domácí pokukuje po padáku na půdě a mě jímá hrůza. Jsem moc ráda, že můj menší padák je prodaný a nečeká tam na horší časy, případně na to, až povyroste Kvído. Zatím došlo vždy k vystřízlivění dříve, než se jakákoli akce uskutečnila. Nabízí se otázka, proč by to mělo vadit mě, ale odpověď je vemi jednoduchá. Poctivě jsem absolvovala všechny rodinné aktivity a jsem to právě já, kdo zařídil negativku na kluzáku a koně, který reaguje na myšlenku, dostal i se sebou ze srázu do potoka. Pevně doufám, že tuto tendenci letošní rok také zachová a já se na pokročilá kolena nebudu učit třeba s kitem.
Vloni jsem to hodně zanedbala, ve víru knížky jsem opomněla mnoho zahrádkářských aktivit, ale Petra, moje dobrá duše mě letos nenechává na pochybách, že to napravíme. Zakládá velikou praktickou zahradu a bezelstně mě pečlivě informuje o svých plánech, což zase ve mě vyvolává potřebu zasít celer – už je nejvyšší čas!, vzír rýč a skočit do skleníku a foliáků a tuším, že tady zase pan domácí otáčí oči v sloup a pevně doufá, že nadšení vyšumí dříve, než dojde k akci (většinou je k ní v určité fázi nezbytně potřeba).
A tak před tím, než najdu truhlíky a půjdu na ten celer, doporučuju Rozbalit zbytek tady»
Sandor Ellix Katz – říká vám to něco? Pokud přidám ještě jméno Zuzka Ouhrabková nebo Zkvašeno, natuty budete doma. Sandor Ellix Katz, fermentační fetišista, jak sám sebe označil, desítky let žijící v kooperaci s virem HIV, narozený v USA v židovské rodině s běloruskými kořeny. Jeho dřívější život se váže k New Yorku odkud však odešel do komunity v Short Mountain v Tennessee. A právě Katzova kniha Wild Fermentation vyšla v češtině v nakladatelství Grada pod názvem Síla přírodní fermentace. Zuzku Ouhrabkovou jsem nezmiňovala bezdůvodně – kdo jiný by totiž byl povolanějším pro překlad takové knihy, než autorka stránky „Zkvašeno„.
Pro ty, kdo pečou z kvásku nebo běžně vyrábějí fermentované mléčné výrobky bude část knihy velmi dobře známá, nicméně jsou zde i jiné kapitoly, pro mě především zajímavá část o domácích octech, na které se letos chystám. Sándor Katz píše o výrobě různých octů různých druhů, přesně tak, jak se mi to bude v létě hodit. Rozbalit zbytek tady»