Archive for the ‘Moučníky’ Category
Je tu sníh, všude bílo. Na kopci těží 8 hektarů lesa, takže všude kolem harvestory – výhodu to má. Jedou na dvě směny, takže celou noc si připadáme jako ve velkoměstě, všude to svítí – vyvážečky mají světla na všechny strany, hezky to tu v noci vrní, pes štěká – jako bychom byli v centru vsi a největší výhoda je ta, že běžně navátá cesta je stále rovná a průjezdná. Děti jsou nadšené a chodí koulovat vyvážečky a pak přibíhají smutné, že dnes tam byl ten příjemnej, co jim mává, to se pak prý blbě hází, lepší je, když je uvnitř ten „nepříjemnej“. Jinak zima je stejná jako každou zimu, prostě nám tu mrzne pozadí.
Dnešní recept je recept na velmi sladký a vláčný dezert. Neznám ho v jeho originále, jak by řekl pan domácí „Chválabohu“, protože tento dezert jsem poznala díky tomu, že ho jeden známý velmi často konzumuje. A když o něm tak často povídal, zajímalo mě, co to je a tak jsem si to vygooglovala. Obrázek je to hezký, jak to chutná v originále nevím, ale rozhodně je to dobrá inspirace pro novou „buchtu“. A tak jsem chvíli hledala. Recept přímo na tento moučník jsem našla tady a nevěřila, že výsledný produkt bude vypadat, jako ten sterilní na obrázku, a že má obsesivní touze, aby to vypadalo „jako kupovaný“ bude učiněno zadost. Ale vrhla jsem se do toho a světe div se, alespoň částečně se to obrázku podobá. Musela jsem udělat nějaké úpravy, které mi více vyhovují, místo hladké mouky jsem použila celozrnnou a domácí salko a je to opravdu velmi dobrý moučník.
Pokud někdo má raděj méně sladké moučníky, rozhodně doporučuji ubrat cukr. Moučník se skládá ze dvou částí – kokosové a tmavé řidší. Jak naložíte s kokosovou částí je zcela na vás. Lze jí na řidší hnědou část strouhat, lze jí tam vkládat jako dlouhý váleček, lze udělat kuličky a vložit kuličky. Kokosové části je celkem hodně a lze nechat fantazii volnou ruku. Read the rest of this entry »
Když se lidé scházejí, padají různá témata. Někdo se baví o důležitých věcech, někdo o důležitých méně. My měli návštěvu a padlo velmi důležité téma, to nejdůležitější – a totiž, jak moc je pro muže důležité, když žena odpovídá pozitivně na drobné dotyky a fyzický kontakt. Především například, jak je nepřípustné, aby muž, toužící políbit ženu zrovna, když myje nádobí, byl odmítnut tak prostou větou, jako „Myju nádobí!“ Co vzniklo z této diskuze není vůbec důležité. Důležité je, co k tématu napsala Petra. „Mně by přišlo sexy, kdyby ke mě přišel chlap, odstrčil mě od nádobí a umyl by to – to bych ho při tom nejen líbala, ale klidně i objímala!“. Jak to máte vy? Read the rest of this entry »
Už to snad přijde. Už snad ano. Co? Psaní dalších receptů. Nyní nebyl čas a ani chuť. Je spoustu jiných užitečných činností. Pan domácí vymyslel báječný plán. Když se tak hezky a ráda ztrácím, běhám neustále různé nábližky, které se během uskutečnění stávají prodlužkami, koupil si jeden kvalitní kompas. A přišla sobota a já se rozhodla, že doběhnu do nedalekého Lidlu pro marcipán. Lidl je po silnici asi 12 km. Jde to ale rychleji. Pan domácí vzal mapu a poradil mi, že bych měla běhat klasickou disciplínu – běh na azimut. Úplně jsem se oklepala, když to říkal. Ale jsem poslušná. „Proč ne, říkám“. Tak mi nastavil kompas, aby neustále směřoval na místo, kam mám doběhnout. Aby můj kompas směřoval do Lidlu. Běžela jsem poctivě. Řekla jsem si, když už, tak už. I když byla cesta ode mě 5 metrů, odolala jsem a běžela na „n“ – na to nko, které mi pan domácí nastavil a bedlivě sledovala, zda zároveń míří střelka stále na sever. Mířila. Nejprve nahoru na skály mě to vedlo – kam by mě to taky vedlo jinam, že, když všude kolem jsou cesty a silnice. Nko vedlo na skály. A kam potom? Samozřejmě ze skal přímo dolů. Bylo to sjízdné, dalo se to. Ve třetině cesty jsem byla úplně uchvancancená. Hrozně se mi to líbilo, jak poctivě a pravdivě hlídám tu věcičku v mojí ruce a hrozně, hrozně jsem tomu věřila. Read the rest of this entry »
Podzim nás začal atakovat zcela běžným způsobem – přinesl nám nějaký bacil. Padli všichni. Vysoké horečky, slabost, každý problém se svou slabou částí. Všichni – kromě mě. To je zcela normální. Důvod je ten, že vždy musí někdo držet vlajku a já se rozhodla právě, že se musím markantně zlepšit v běhu – proto mi k tomu přibyla na chvíli i práce ostatních, abych svůj plán plnila na mnoho procent. Našla jsem si virtuální parťačku, která má tréninkový plán od svého trenéra a začla „trénovat“. První týden byl famózní. Navýšila jsem kilometráž skoro o 100% a ani mi to nepřišlo. Když mám napsáno – běž 3, 7 v tempu a pak zase 3, běžím jak je psáno. Jsem poslušná. Druhý týden jsem cítila ohromný progress, ovšem tréninkový plán mírně korigovala. Ona měla v neděli napsáno například – regeneraci – 60 km na kole. Až do tého chvíle jsem si myslela o regeneraci zcela mylně, že to je něco úplně, ale úplně jiného. V tomto bodě jsem rezignovala. Regenerace ve formě dojení a všeho ostatního mi přišla dostačující. Měla jsem sice špatné svědomí, plány jsou od toho, aby se plnily, ale nedalo se nic dělat a i přes to, že jsem tak zásadně zanedbala onu „regeneraci“,před čtyřmi dny jsem myslela, že umřu. Že už nikdy v životě nevstanu a už vůbec se nepostavím na vlastní nohy. Pokorně jsem zkrotila hlavu a vrátila se opět ke svému oblíbenému plánu, totiž běhat podle chuti a pro radost. Rozhodla jsem se, že odmítám podporovat běžecký marketing a už si nikdy nekoupím žádný běžecký boty. Zakoupila jsem za 180 v nedalekém obchodě slovenské „číny“, takové ty klasické kotníčkové plátěnky a libovala si, jak jsem na tom vyzrála. Minimalistické Inov za dva a půl a NB bratru za dva mi připadají úplně stejné a tak jsem se radovala. Ale jen chvíli. Nohy mám naprosto celé opuchejřované a dělám, že puchýře nejsou, ale jsou, jsou veliké a všude a bolí a štvou mě. Říkám si, to přebolí, noha si zvykne, ale jedna, co se zahojila, po dalším běhu se znovu rozedřela do krve. Odmítám si přiznat, že se nedá běhat v každé obuvi – jak to řešíte vy? Ráda si nechám poradit. 
Read the rest of this entry »
Jedno z hesel pana domácího je „Nic neslibovat“. Trochu mám špatný svědomí, že nic nepíšu, slibovat nemůžu – hesla pana domácího jsou tady jako „slovo Boží“ a tak tedy neslibuju, ale upínám se k podzimu a zimě. Bude brzy tma, spousta času a chutě psát a psát a psát. A že snad bude o čem psát. Naše nejlepší americká tetička nám zaslala další zásobu – tři knihy o výrobě sýrů – ještě tu nejsou, jsou zatím u rodičů a tak cca 3x týdně volám rodičům pana domácího, kdy už dorazí. Jsem totiž moc hodná snacha, která se nemůže dočkat, až přijedou …… a přivezou moje knížky :-)) Read the rest of this entry »
Sklízíme česnek, který jsme omylem nesklidili na podzim – prostě najednou jsou tam zase dva zelené řádky navíc – tedy nejprve je tajíme před panem domácím a pak je tajně sklízíme :). Náš roční hřebeček přišel na to, k čemu „to“ má a tak oddělujeme kobyly. Děti chodí s Eliškou a Paše za místním border-coliákem, kdyby to náhodou klaplo, že bych měla běhacího psa. Ovšem důvod je také ten, že Eliška si moc přeje baču a tam, co bydlí Borderák je také jeden bača. Problém je, že se musí jmenovat Zdeněk. Dnes nebyl přítomen a na cestě zpět Eliška prohlásila „Tak vidíte, vůbec mě nečekal“ a náš briskní Kvído jí okamžitě odpověděl „No, právě že tě čekal!“. Jak to máme hrozně těžký, my ženy, když si nás takto podává opačné pohlaví už v deseti letech!
A dneska teda drobné koláčky.
Velmi dobré. Velmi jemné a velmi tučné! Potřeba je na ně :1 kg celozrnné pšeničné mouky přesáté, 4 žloutky, 60 g droždí, 250 g másla, 250 g slunečnicového oleje, 180 g moučkového cukru, moučkový cukr s vanilkou – dvě lžíce, 200 ml mléka, citronová kůra, trochu rumu. Na nádivku: 1 kg tvarohu, 6 žloutků, 360 g cukru moučka,200 g rozinek, citronová kůra.
Nejprve si uděláme důlek v mouce, přidáme droždí, trochu cukru a trochu mléka. Rozmícháme a necháme vykynout kvásek. To celé trvá asi 10 minut. Pak přidáme vejce, mléko, vlahé máslo, olej, citronovou kůru, cukr, vanilku a zbylé mléko.
Vše řádně uhněteme, ale těsto je velmi tučné, není zcela kompaktní. Dáme přikryté vykynout asi hodinu. Po této době těsto vložíme na pracovní desku – netřeba podsypávat. Rozválíme na obdélník, nařežeme si čtverce a každý čtvereček naplníme tvarohovou nádivkou. (nádivka vznikne smícháním všech ingrediencí. Rozmixuji vše a nakonec přidám rozinky). Čtvereček spojíme rohy k sobě, jako šáteček, vložíme na plech, kde necháme chvilku dokynout. Ne příliš dlouho, pak se rohy při pečení rozvírají.
Před pečení již nepomazávám máslem, pouze vkládám na 180°C do trouby a peču do světle hněda. Lze také udělat jen malá kolečka s důlkem a naplnit nádivkou.
<Pokud se vám líbí pečivo v tomto receptu, podívejte se na ostatní pečivo a chléb v knize Domácí Pekař
Dnes ráno nás vzbudil telefon v 6:15 což je vlastně 5:15 a to znamená zcela, ale zcela nekřesťanská i jiná doba ke vstávání. Pan domácí byl domluven se slečnou sedlářkou, že až pojede do školy, že mu hodí ke schránce chomouty. Na osmou. I to je celkem brzy :), ale pan domácí na to zapomněl a určitě by u silnice na osmou nebyl. Slečna však musela jet do školy dříve a tak nás probudila. Je to zvláštní takové probuzení. Neobvyklé a jiné :). Včera jsme měli také velmi brzké vstávání. Museli jsme vstát velmi brzy, dříve než děti, abychom zkontrolovali, zda velikonoční zajíc, který nosí a různě schovává různé potraviny u nás po louce, zda je čilý a zdravý a vůbec v pořádku a jak jsme ho tak hledali, přijdeme ke kravám a tam leží před boudou tele a má úplně žlutou hlavu. Pan domácí říká – Veselko? Co ti je? A v tom na nás Veselka vykoukla zpoza boudy. Nebyla to Veselka. Byla to dvojčata Máří, na která už 14 dní čekáme. No nakonec to dvojčata nebyla, ale dvojnásobný býček. Jednu nohu má jak Veselka dvě a je o hlavu větší než ona, i když je o šest dní mladší. A jmenuje se příznačně – Apríl. :) A komu ještě nemonu nezmínit hlášku Huga po návratu domů. „Hugo -máme bejčka! Jooooooó? A já myslel, že bejčka nechcete! “
Takže máme ušité nové podušky do chomoutů, můžeme zase začít jezdit pro dřevo a ještě než jsme se stačili podívat na předpověď, přišla nám zpráva od Elišky, která se k nám chystá od příštího týdne. Hezky to má naplánovaný, akorát se jí na to rozsvítí – snad. A ve zprávě byl hezký tip na hymnu letošního jara od Migu 21, protože když ráno člověk vyjde ven a vypadá to tam takto , je to přesně to pravé a je to právě tento song. Read the rest of this entry »
Toto je moje noční můra. Děti milují Marmite a my taky a tak se spotřeba této pochutiny značně prodražuje. A tak už velmi dlouhou dobu přemýšlím, jak to udělat. A samozřejmě nezůstalo u přemýšlení, došlo i na činy. Nejprve však, co to vlastne Marmite je? 
Marmite slovy prodejce je:
Vhodný je pro vegany především pro svůj bohatý obsah vitamínů B, a to hlavně B12, který se hůře získává. Dále má vysoký obsah riboflavinu a niacinu. Neobsahuje žádný tuk, ani cukry. Výborný je na pečivo (stačí malá vrstva), do polévek, či při vaření do omáček a jiných jídel. Má velice specifickou a nezaměnitelnou chuť.
Je to pochutina, která je typická pro Anglii a velmi podobný je australský Vegemite. Je to pochutina, která dělí svět na dvě části – na „milovníky“ a „odpůrce“. Má velmi specifickou chuť a upřímně řečeno, nelze mít rád Marmite jen tak trochu. Buď ho člověk miluje, nebo ho nemůže ani cítit. Existuje stránka „marmite odpůrců“ a na té je k vidění veliké množství zcela nepředstavitelných kombinací, jak si odpůrci této lahůdky představují, že se vyrábí. Vařená kočka s galonem motorového oleje je jen jedna z možností, jak si vyrobit marmite doma :).
Marmite si lze nejjednodušeji představit jako něco, mezi maggi a masoxem i v přesně takové mezi konzistenci. Je to tmavé, konzistence medové, velmi aromatické a velmi, velmi specifické. Dává se to na chléb, na toasty, na pečivo, do polévek a omáček a jeho obrovská výhoda je naprosto fantastický obsah vitamínů skupiny B.
Pro vegany a vegetariány je to navíc velmi dobrá možnost, jak si pochutnat na nějaké pikantní záležitosti. Mít možnost, dát si na chléb něco, jako je sardelová pasta, očka, nebo podobné, velmi typické pochutiny.
No a tak jsem se jala zkusit to tedy doma. Pročetla jsem obrovské množství stránek a receptů v několika jazycích, jak na Marmite, tak na Vegemite, ale stále to bylo takové nějaké doma neudělatelné. Nejvíce zajímavý se zdál postup z této stránky a tak jsem to zkusila. Read the rest of this entry »
To už vůbec není ani legrace. Mám sto chutí vynést si ven lehátko, které nemáme a k němu slunečník, který také nemáme a předstírat, že to až nehezky jarně paří. Aby bylo naprosto jasný, že nad takovýhle srandičky, jako je předpověď na příštích 7 dní pod mínus čtrnáct a až do třicátého čistě v modré barvě, jsme povznesení. Obě krávy mají po termínu a drží holky, ale jsme zvědaví, kdy jim dojde, že se to nedá držet až do května, a že telata budou muset z břicha ven. Když to bude jalovička, je jasný, že to bude Sněhurka, Sněženka nebo Závějka. Když býček, tak Mrazík. Read the rest of this entry »
Venku pořád sněží, dochází dřevo, dochází elán, dochází slušná nálada. Probíráme neustále vyjmenovaná slova, zapojujeme elektrické obvody, děti se naučily pájet a pomalu nám začíná letošní zima lézt krkem. Včera jsem běžela s první várkou koření a byla šílená, ale šílená zima. Foukal vítr přímo do k… obličeje, v mp3 Dick Francisův sympatický detektiv, právě si lebedící na californské pláži a já měla na jazyku poslední třetinu cesty neustále chuť štrúdlu. Miluju štrúdl. Já tedy bohužel miluju každé jídlo. Ale nejvíc ze všeho chleba a štrúdl. Těsto odpočívalo u kamen a hnalo mě posledních pět kilometrů silou několika koní. Před chalupou jsem minula jedno dítě sedící na suchém záchodě, zpívající si a vidouc mě, utichnuvší a zvolající – huráááááá a spěchající domů. A já byla tak ráda, že mají radost, když se stejné hurá ozvalo i uvnitř chalupy a všichni sborem volaly – Klára je tu, Klára je tu! Ale pak jsem zahlédla pana domácího sedícího u stolu, potutelně se usmívajícího a nenechajícího si ujít přivítání vlastní. „Si asi myslíš, jak se na tebe těší co? A máš z toho radost co?“ a pak jen významně ukázal za kuchyňské okno. Poklesla mi brada a smutně jsem jen odvětila – no jo, tak to vyndejte! Read the rest of this entry »