Archive for the ‘Vegerecepty’ Category
A jsme zase u toho. Jakmile napíšu veganské knedlíky, většina lidí bude mít 
hned po přečtení nadpisu kopřivku. Ale ruku na srdce, komu někdy nechybělo doma mléko a vejce a zrovna potřeboval udělat knedlíky? A tak jeden vymyšlený a řádně odzkoušený recept na knedlíky. Bez pachuti, nemdlé, velmi dobrá alternativa.
Potřeba je 250 g celozrnné mouky pšeničné přesáté, 3 tvrdé rohlíky, sůl, ždibíček droždí, 125 ml vody, polévková lžíce hrašky.
Nejprve je třeba nasypat do mísy mouku, přidat opravdu ždibíček droždí, asi dvacetinu kostičky. Zalít vlažnou vodou, rozmíchat droždí v troše mouky a nechat chvíli odstát. Jakmile naskočí kvásek – těsto se malinko zvedne, přidat sůl, hrašku a nakrájenou housku. Vše řádně uhníst, ovšem pozor, těsto nebude zcela tuhé, bude malinko řidší.
Následuje kynutí, běžné, jako u klasických houskových knedlíků a po vykynutí – vyválet dva knedlíky na pomoučněném vále. Nedrží úplně tuhý tvar, ale ani se nerozlezou. Vložit do vroucí, osolené vody a vařit cca 35-40 minut. Následuje už jen vyndání z vody a nakrájení nití.
Kdysi, když mi bylo asi šestnáct, jeli jsme z hor a v autobuse se vyprávěl vtip: „Vojáci, na koně! Já nemůžu, já mám vlka! Tak na vlka!“ a já se sice smála, ale musel mi až pan domácí vysvětlit, co vtip znamená. A pak jsem na milého vlka na douhá léta opět zapomněla. Jenomže, když máte aktivní a schopnou občasnou děvečku, totiž Elišku, může se vám stát, že v přítomnosti návštěvy za vámi přijde vaše čtyřleté dítě a tiše vám šeptá do ucha “ Kláro, já mám vlka!“. Já na něj nevěřícně koukám a v hlavě mi pracují mozkové závity, co tím myslí, že tím asi nemůže myslet, co tím může myslet. „Co že máš?“ „Že mám vlka!“ a protože jsem stále vypadala asi konsternovaně, začne mi, už vůbec ne tak tiše, jako zcela natvrdlému posluchači, který už měl dávno konat a nikoli nevěřícně zírat, důrazně vysvětlovat “ No, že mě bolí prdelll!“. Pořiďte si oupair, která jedno dítě doučuje francouzsky, druhé naučí, co je to vlk, třetí naučí dokonale punkovou písničku, nechává jí chladnou pan domácí, není náročná a kdykoli je připravena sníst cokoli, co je poblíž. Jenže druhá Eliška není! :-) (mimochodem, právě shání práci oupair ve Francii, tak si tak představuju, až přijede někam jako oupair, jak s ní budou moc spokojení, minimálně, než zasedne k prvnímu jídlu:-)
Bláhově jsem si myslela, že srpnem to končí, ale to jsem zapomněla na loňské září, kdy všechno dozrává, vše se musí zavařit, všude máku jak naseto a dozrávají dýně. A tak letos se konečně dostávám k receptu na výbornou špagetovou dýni a špagety z ní. Je to opravdu velmi zeleninové jídlo, proto ten, kdo není zvyklý na čistě zeleninová jídla, lze si přimíchat i těstoviny pšeničné.
Potřeba na toto jídlo je rozhodně špagetová dýně, rajčata, pórek, sůl, pepř,olej, olivový olej, tymián a hlavně zelené fazolky. Nahoru pak strouhaný sýr. Všeho dle vlastních potřeb a chuti. Read the rest of this entry »
Když člověk jí ve společnosti a odmítne maso, případně vejce či mléko, případně cukr, lepek, stále je situace taková, že okolí nejprve hodnotí, posléze soudí. Většinou nejdríve padne otázka – a proč ne? Pokud je vyslovená odpověď “ protože jsem celiatik, diabetik, mám alergii na vejce, mám nařízenou bezmasou dietu, alergii na laktózu, příliš mnoho cholesterolu“, většinou se na tvářích okolí objeví porozumění a ihned nato soucit. Jiná situace nastane, pokud člověk odpoví, že danou potravinu nejí zcela dobrovolně, protože nechce. Odmítám rozebírat jakékoli dobrovolné důvody k nejezení čehokoli, spíš se přikláním k tomu, aby člověk dříve, než odsoudí recept, jenž má v názvu slovo „rostlinná“, aby se zamyslel, zda pokud by se nedej Bože dostal do jakékoli kolonky z první kategorie, zda by nebyl takový recept pro něj přínosem a dal mu jednoduše šanci – aby tedy nepřišlo to automatické hodnocení a odsouzení:).
A tak po majonéze klasické, následované majonézou mléčnou, přichází majonéza zcela rostlinná. Předkládám ten nejlepší recept, který se mi podařilo vytvořit a posléze mnohokrát zopakovat. Je to majonéza rychlá, stejně jako klasická, jen s tím rozdílem, že je třeba mít k dispozici půlku vařené brambory.
Postup je tedy velmi jednoduchý. Stačí si připravit: 1/2 vařené brambory, 2 vrchovaté kávové lžičky hrašky, 3 kávové lžičky hořčice, 50ml vody, 50 ml oleje, sůl, pepř, případně okurku, cibulku Read the rest of this entry »
Tento článek je pro mě utrpení, neboť hrubě apeluje na mou trpělivost. Protože se stále, i přes článek o tom, jak vytvořit kvásek, přes diagram, jak s kváskem pracovat a jak používat stále dokola, i přes samotné kváskové recepty, stále vyskytují dotazy ohledně toho, jaký kvásek ještě lze použít, jaké časy dodržet, kdy už ho vyhodit, rozhodla jsem se, že udělám autentický miniseriál o mém kvásku. Neucítíte ho, neuslyšíte bublání, ale můžete si vybrat, který kvásek je podobný tomu vašemu a jak s ním případně naložit.
Základní kvas
Celý projekt začíná 31. července večer, kdy vyndavám z chodby kvas po předvčerejším pečení a byl ještě nasycen moukou. Následující galerie ukazuje tedy tento kvásek, na další fotce zasypaný žitnou moukou, na další je ráno po noci v místnosti v letní pokojové teplotě a samotný chléb. Část kvasu odebírám a nechávám stát v bandasce na zemi v kuchyni.
startovací kvas 31.7.
po přidání žitné mouky
ráno po celé noci v pokojové teplotě léta
Dobrý chléb, přesto, že je na kvasu voda
Následuje tedy 1.8. pečení chleba – dvě velké cihly do formy. Kvas stále stojí na podlaze v kuchyni, již od večera, kdy byl přiživen a to až do 3.8. dopoledne. To beru bandasku, ve které je kvas zvěčněn na prvním obrázku. Má na sobě zakalenou vodu. Tu vylévám a pod vodou se skrývá kvas – obrázek druhý. Přimíchám žitnou mouku a nechám do večera, kdy se mi ale nezdá, že je ještě správně nakvašen, neboť netopím a kvas začla oživovat až dost pozdě a tak přimíchávám znovu žitnou mouku a nechávám do rána. To je obrázek číslo tři, jak vypadá kvas po noci kvašení, když byl před tím podruhé přiživen. Read the rest of this entry »
Konec srpna je, stejně jako ostatní srpny, velmi hektický. Mnoho fazolek, mnoho dýní, mnoho kečupu, mnoho milých návštěv :).
Našeho Huga začal bolet zub, a že tedy pojedeme k zubaři. Statečně si nechal píchnout injekci. Neplakal. Ale pak si vzpomněl, že to první tahání minule díky zánětu dost bolelo a tak spolupráce skončila. Rozhodně nám po injekci sdělil, , trhat už ne! Náš shovívavý zubař, který je asi často přítomen spadávání ega hrdých rodičů na své méně statečné děti, než si představovali, tedy nechal Huga dýchnout trochu rajského plynu, ale v momentě, kdy mu sundal masku, Hugo se na něj podíval a pravil zcela jasně a racionálně “ trhat ne“. Toto se opakovalo několikrát a my tedy naznali, že Hugo bude jistojistě po tatínkovi a jen tak lehce se o racionální vědomí nenechá připravit.
Já si ho ještě zkoušela koupit různými nabídkami – snažila jsem se o nějaký výhodný obchod, vysvětlova zarputile na lavičce, že to bude doma bolet, on vytrvale poslouchal a přikyvoval, a když jsem se vždy po výkladu zeptala, “ tak půjdeme tam?“, zaznělo jen jednoznačné „ne“. Doma pak každému sdělil, že injekci už nechce, trhat taky ne, ale dýchat, že půjde. :)
Dnes tedy jen velmi obyčejné zeleninové jídlo, které mají rády děti. Pokud se dělá s předstihem 12 hodin, stihne dýňové pyré v chladu ztuhnout a lze ho krájet na kostky. Pokud se připravuje přímo, jednoduše se nandá horké.
Na dýňové pyré je třeba krásná, šedivo modrá dýně „Crown prince squash“, která je vnitřkem velmi podobná dýni Kabotche. Jé méně moučná než Hokaido a je velmi dobrá. Samozřejmě lze použít i dýni jinou. Dýně 2200 g. Dále je třeba 1 hrnek tapioky, sůl, 4 lžíce tymiánu, trochu pepře, 3 hrnky vody. Na sekaná rajčata pak cibule, včetnězelené natě, rajčata, sůl, pepř, trochu oleje, pálivá domácí namletá feferonka, dle potřeby cukr. Read the rest of this entry »
Nevím, zda máte stejnou zkušenost, ale člověk něco vyzařuje a to něco nabádá k tomu, aby mu návštěvy kladly tytéž otázky. Pět a více let tomu zpátky se u nás stále dokola točilo jedno téma – co ty děti, až vyrostou. A my stále dokola odpovídali – uvidíme :-). Zda je dvanáct let už vyrostlé netuším, v každém případě je to více než sedm a stále to tak nějak běží samovolně, den po dni, zda se schyluje díky našemu životnímu výběru k nějaké katastrofě u našich dětí netušíme, ale právě na talíři ještě není. Pod tlakem diskuzí typu – budou nesocializované, společnost je semele, ty se vám poděkují….. se tedy upřímně neprobouzíme a neuléháme v děsu, co přinese ráno, případně večer, i na ty diskuze docela slušně zapomínáme, ale přijdou na mysl v takových momentech, jako je tento, kdy se Ester zcela nekompromisně rozhodla, že se musí začít učit francouzsky. Uf. Jakýkoli jiný „běžný“ jazyk by neměl být příliš velký problém, ale francouzsky umím jen “ jsem divoká nebo domestikovaná cuketa“, co mě naučili známí vloni, od Jentl “ jsem do tebe blázen“, což jí naučila Eliška a od Báry “ mám rád + cokoli se naučím“. A tak jsme od Marušky, která si od nás občas bere zeleninu, učí právě francouštinu a právě je na mateřský, domluvili soukromé lekce. Na zahradě v létě, po skype v zimě, tak zní domluva a malý vzkaz pro pesimisty – možná půjde naplnit režim městského dítěte i na samotě, pokud si to tedy naše nesocializované dítě po dvou hodinách nerozmyslí, případně Maruška :) a pokud se do toho nevloží další tři děti, že chtějí taky :).
Dnes využití suroviny zbylých, totiž uvařených fazolí, které jsem nespotřebovala do jídla minulého. Na pomazánku je třeba tedy uvařených fazolí, jakýchkoli, pomazánka pak kopíruje mírně barvu fazole. Já měla malé bílé kombinované s velkými červenými a tudíž je výsledný produkt mírně narůžovělý. Fazolí téměř plná miska o objemu 500 ml. Dále dvě lžíce olivového oleje, 70 g strouhané cukety, sůl, dva stroužky česneku.
Návodu snad ani netřeba. Všechny suroviny se dají do misky a rozmixují do hladka ponorným mixérem. Vzhledem k tomu, že mám olivový olej se silným citronovým nádechem, při použití běžného olivového oleje doporučuji přidat ještě pár kapek citronové šťávy.
Pomazánka lze mazat přímo na celozrnný chleba, másla netřeba, případně na pita chleby.
Stavíme doma stavbu. Jsme hodně nebudovatelští – nemáme rádi jakékoli stavění, opravování, budování, ale tato stavba je tak důležitá, že se nedalo nic dělat. Řekla bych, že to bude hodně vtipná stavba :). Kdykoli pan domácí staví, tak se kolem toho není radno příliš motat a tak jsem s dětma vytřídila knížky a vůbec nevím kam s nima. Beru jakoukoli radu. Knihovna knížky nechce, antikváři jen lahůdky, aukro fotit, vkládat a chodit s tím 7 km na poštu je nad mé síly a tak co děláte s knížkama, které byste rádi, aby opustily váš život? Read the rest of this entry »
Lidské touhy se neuvěřitelně rychle mění. Možná se nemění touhy, jen prostředí a člověk na něj musí velmi rychle reagovat. Běh u mě začal před několika lety proto, abych utekla na chvíli z chalupy. A protože nešlo utéci na doslech, to by bylo k ničemu, stal se z toho denní, poměrně zásadní rituál. Neběhám rychle a ráda běhám dlouho. Jenomže letos tento důvod padl, neboť děti to myslí s tím, že budou běhat se mnou, zcela vážně. A tak jsem si včera řekla, počkejte, já vám dám. A šli jsme na osm kilometrů. Po šesti jsme se blížili domů a já tasila zbraň – půjdu ještě nahoru jeden kilák a pak zpátky. Oni, že ne, že už jsou unavení. Juchůůů, zajásala jsem v duchu. Ale když odbíhám, Jentl se otočí, a že jde taky. No a když jde Jentl, tak musí i Kvído. A tak mám zase průvod. Jenže po kilometru jim asi naběhly endorfiny nebo co, začaly mávat ručičkama, a že tohle je teda bezvadný, že teď se jim běží tak lehce, že by to běžely klidně ještě hodinu. Schizofrenní situace – když takhle malé děti v naprosté euforii běží a úplně upřímně je to baví, volají že už nehtějí běhat krátce, jen dlouho a zároveň vědomí toho, že už asi nikdy nebudu sama :-) Read the rest of this entry »
Mnoho komentářů přinesl článek „chlebová motivační na duben„, který snad dosáhl cíle, kvůli kterému jsem ho sem dávala, a to podpořit ty, kteří si nejsou zcela jistí, aby viděli, že každý někdy začínal, že lze skočit do všeho a postupně se s tím vyrovnat a další cíl – totiž na jednom místě si vybrat pro sebe nejlepší recept, nejlákavější fotku. A tak přidávám druhý motivační článek – tentokrát štrúdlový. My doma máme moc rádi štrúdl podle receptu mé babičky, který není ani tažený, ani listový, je to takový rychlý, křehký závin.
Suroviny na něj jsou následující : 250 g másla, 420 g mouky celozrnné pšeničné, 12 lžic vody. Nic jiného. Vše se smíchá, těsto se rozválí a naplní klasickou náplní pro štrúdly, potře svrchu máslem a dá péci. Klasická náplň: jablka, moučkový cukr, skořice, rozinky naložené v rumu, strouhanka.
Pokud potřebuji nasytit rodinu na déle, rozhodně se ubírám ke štrúdlu kynutému, pokud si chci hrát, dělám si doma listové těsto a závin listový, případně závin z těsta podpořeného pivem.
Ovšem klasikou základní, která dostala nový rozměr po ukázce Rachada, je jednoznačně štrúdl tažený. Na tažený štrúdl dávám vždy nejdříve do mísy cca 400 ml vody, 3 vejce, sůl, asi 50 g oleje, trochu octa a tolik mouky, aby vzniklo pěkné, hladké, jemné a nelepivé těsto – na toto množství ostatních surovin je to většinou ke kilu mouky. Mouku lze vzít jak hladkou, tak celozrnnou, ovšem z hladké mouky vznikne skutečně hodně tažený štrúdl, z celozrnné to bude vždy o něco horší s těsta táhnutím, chuťově však vynikající. Náplň stejnou, jako je nahoře. Read the rest of this entry »
Máme za sebou náročný den – třetí ze čtyř narozenin. Vstávání na pátou, cestu vlakem do Pardubic, cestu na lodích v totálně mělké Chrudimce – díky Bohu, neboť po loňské vodě s dvěma dětmi na lodi, po obratu do Orlice a po tom, co jsem včera byla nejsilnější lodí – já, po druhé v životě vzadu a na háčku s Hugem – po tom, co se přiblížily vrbičky, děkovala jsem Bohu za podstav. Nemám ráda takovou zodpovědnost. Jsem ochotná následovat pana domácího jako jeho háček třeba do rozvodněného Dunaje, ale se čtyřletým dítětem v lodi mi bohatě stačí absolutní podstav Chrudimky. Však mi to Hugo na té krátké cestě hezky odplatil. Po necelé čtvrt hodině pádlování se otočil a zeptal se, jestli může na chvilku přestat, že už je unavenej hrozně, a že hned u toho dašího vodopádu mi pomůže, protože bych to sama nezvládla. Pak už jen stačilo, aby mi dítě známých zcela vážně oznámilo, abych si dala pozor, že před námi je pařez – podotýkám, že to byl pařez stromu, co měl asi tři metry v průměru a nevidět ho, případně najet do něj, by byla už známka stoprocentní demence, ale já se neurazila :-)) Read the rest of this entry »