Archiv pro ‘vánoce’
Někdo má rád zcela a nekompromisně tu svou, případně maminčinu či babiččinu vánočku – u nás je to tato, někdo dává přednost štole, někdo sfoukne obě a pak jsou tací, co mají rádi experimenty a třetí vánoční svátek už by chtěli zkusit také něco jiného. A pro ty je tento recept, který vypadá trochu složitě, ale opak je pravdou. Delší čas, který recept potřebuje neznamená vždy nezbytnou přítomnost kuchaře, těsto sice déle leží, ale zároveň může stejně dobře ležet i ten, kdo podle něj právě vaří :). Je jen potřeba to ohlídat a připravit si velmi jednoduché základní těsto den předem.
Je to vánočka podle receptu Cirila Hitze o kterém jsme psala jako autorovi v článku základní knihy na letošní zimu. Kdo zná pečení Petera Reinharta, je mu hned jasné, že se jedná o pečivo nadýchané, přes noc kynuté v chladu a silně připomínající – alespoň mně, Německo a jeho právě takové motané stuhy, pokrývané cukrovou polevou, které nám vozil dědeček od babičky – z obchodu od babičky :-). Zbytek rozbalit tady »
Dnes nás jako nyní pravidelně každé ráno vzbudila rohatá hlava Máši, která si chodí na svou pravidelnou procházku skrz ohradník. Máša je velmi – velmi chytrá kráva. Když pan domácí dojí a Máří dostane svůj příděl šrotu s řepou a senáže, odebere trochu té voňavé trávy a nese jí koňům a Máše, aby Máří neotravovali. Den co den se za ním a za senáží všichni okamžitě rozeběhnou. Den co den se na půli cesty zastaví rohatá Máša a čeká. Poctivě, tak dlouho, dokud si není jistá, že to pan domácí nestihne. Hned jak si je jistá, že pan domácí je dostatečně daleko, aby jí nedoběhl, otočí se a tryskem to metelí za Máří, tu okamžitě vyžene – nafutruje si plnou pusu senáže – krávy normálně toto nedělají, málokdy člověk vidí krávu s naditými ústy – a jak zahlídne pana domácího, peláší s úlovkem pryč. Ráno tedy se jde k oknu podívat, kdy už zase bude to povedené divadlo :-) Chytrá kráva je skutečný dar!
Pan domácí pak rozladěn chodí po místnosti, dívá se na naše cukroví a neustále si brumlá pod vousy, že si asi napíše na stránku, jestli by mu někdo neporadil, kde by si mohl objednat nějaké cukroví :-), ale dnes už je jasné – máme dost :-)
Navíc si dnes při dělání karamelových košíčků nostalgicky vzpomínám na gympl, na listopad, na tajného,co nás 17. listopadu zastavil, protože kamarád měl uniformu, zatímco pan domácí, který byl na vojně jako sportovec jí nosit nemusel a poslal kamaráda šupem do kasáren, že mají vojáci pohotovost. Na to, jak si pan domácí, který poslední rok měl uniformu jen zcela výjímečně s radostí svlékl civil a „zelený“si to se mnou namířil na Václavák ,kde ho kdosi vyfotil,protože tam byl zcela ojedinělý -ostatní vojáci měli v kasárnách utrum a pak byl na titulní straně jugoslávských novin pod titulkem – „armáda jde s lidem ! “ :-) Svátek 17. listopadu mě k této nostalgii nikdy nepřivedl, dnes jsem si ráda zasmutila a jsem ráda, že takoví lidé to mají hezké – ve spánku. Zbytek rozbalit tady »
Napsat doba pečení přichází by mi přišlo věru trochu podhodnocené tvrzení – doba pečení už dávno začala přátelé a hned jak skončí, tak nastane doba zase úplně jiného pečení – ty přechody, nejsouc křesťan, ani jiný pravověrný ortodoxní mě už jaksi unikají, jako by ani
nebyly – tak tedy – během permanentího pečení v mém životě se právě naskytla chvíle, kdy je dobré upozornit na jednoduchý recept na domácí karamel. Nemyslím takový ten ultralehký, kdy se dá vařit zavřená plechovka salka na dvě hodiny do vroucí vody, pak se disciplinovaně počká, dokud nevychladne, protože jinak by bouchla a pak je z toho výborný mléčný karamel – tak ten nemyslím. Myslím ten pravý, z cukru, zadělaného hrnce, zalepených zubů a dětí, které mají čtyři hodiny v ruce tutéž lžičku a v intervalu á 15 minut vykřikují „to je jako kupované karamely!“ Zbytek rozbalit tady »
Vážení, tak upéci cukroví není vůbec nic proti tomu, když se má přejít k logistice a nějak ho „vyexpedovat“. Ono upřímně i to pečení, když to člověk nedělá jen pro sebe je celkem zodpovědné. Například na poslední další linecké dělala těsto Eliška – dostala důvěru:-) a pan domácí se pak už jen z povzdálí usmíval – smál a neodpustil si nějakou obligátní hlášku. V tomto případě – „mě tady prostě nikdo neposlouchá, já jsem říkal, že Eliška těsta dělat nebude !“ Trochu jsme ho utřeli tím, že to nevadí, že to bude pro nás !:-). Těsto prostě bylo výborné, ovšem po upečení hořké a tak jsme pátrali a dopátrali se příliš vehementního strouhání citrónu, až na krev. Bio nebio, když je toho moc, tak je to prostě hořký. Tak jsme z druhé poloviny udělali linecký koláč s jablky a Eliška si posteskla, že zrovna, když to dělala, tak si říkala, „juchů, už umím úplně sama linecký.“:-)
Linecký je vůbec prevít. V troubě není termostat – jeho absenci nepochopí nikdo, kdo ho má. Nízká teplota – linecké bílé, přiložit, a než člověk otevře troubu a přejde 2x místnost,tak už zdaleka není bílé, spíše budeme mluvit o antonymech. Vzadu to peče víc, vepředu méně, pak foukne do komína a všechno je jinak. Zase se ale dobře skladuje a hezky balí. A včera při tom největším slejváku se Eliška odebrala do Prahy, že pojede stopem a že vezme ssebou první kilo cukroví. Pan domácí měl strach, že bude nabízet řidiči, já zase, že by mohlo skončit u pražských bezdomovců, které Eliška minule podarovala Rachadovými sušenkami. Cukroví bylo baleno s nábožnou úctou, papír, okrasný vystřižený ubrousek z ukradeného zeleného papíru dětem, děti pobíhající kolem – to už ne, to už stačí !! :-).Pak to nějak vymezit opět jemným papírem, zabalit, napsat složení – to už se Eliška i pan domácí chytali za hlavu, když jsem šla pro papír a pero, zda budu psát ještě „Liebesbriefy“ a všem rukou a na 12 stránek :-), ale cítila jsem prostě nutkání napsat z čeho to je a tak mě vytočili, že jsem tam zapomněla vanilku. Pak jsem začala balit měsíček, že jsem ho k tomu slíbila a to už začali pomalu odcházet z místnosti. O udělání hezkého razítka s obrázkem z pěnové hmoty jsem si bratru raděj zakázala říci :-)
Minulý týden jsem využila auto známých co jelo pod kopec a po hodině zpět, že přivezu krabice – jaká naivita! Nakonec jsem sehnala spoustu tatrankových a nesla je ty dva km od silnice v batohu, v tašce, v pravé i levé ruce. Zkoušela jsem i pod kopcem koupit papírovou tašku, že bych do ní dala cukroví pečlivě zabalené v krabici od tatranek, ovšem ve všech třech papírnictví na mě koukali s nelíčeným údivem – papírové tašky??? U nás? V papírnictví? No tak to jsme nikdy neměli ! :-) Zbytek rozbalit tady »
Přijel z města pernikář, přijel holky k nám
Přijďte pojďte nakupovat, hochům marcipán …
Nechci se mýlit, ale doba, kdy holky chodily za perníkářem a kupovaly perník a marcipán pro hochy asi nenávratně minula. Záleží samozřejmě, co si kdo pod danými pojmy představí:-). V tomto článku ale zůstaňme na půdě čistě gastronomické, trochu historické a jemně etnografické.
Ráda bych se podělila o výborné řádky z knížky, kterou jsem konečně sehnala a totiž z knihy „Staročeský perník“ – 170 návodů z rukopisův a knih kuchařských staročeských od Dr. Čeňka Zíbrta, která byla vydaná v nakladatelství Emila Šolce v roce 1916.
A protože už uplynulo více jak 70 let od smrti autora, vypršela autorská práva a tak jsem si udělala zcela novou e-knihu ve formátu pdf. A protože nejsem žádný hamoun, rozhodla jsem se, že jí pošlu každému, kdo se podělí receptem na svůj oblíbený perník, spolu s fotkou, protože ta je velmi často příjemná, nebo i jen fotkou vlastních perníků, pokud jsou pečeny z receptů na tomto webu. Recepty i s fotkou lze poslat na mail – my@conovehonakopci.cz , lze samozřejmě dát i jen odkaz na obrázek. Kdo perníky ještě nemá, není třeba ztrácet hlavu, protože času je dost a nabídka není časově nijak uzavřená…. pokračuje do neuzavřena :-). Zbytek rozbalit tady »
Pokud máte čtyři děti, učíte je doma, musíte mít doporučení o domácím vzdělávání od ppp – pedagogicko- psychologické -poradny. A na dnes na osmou hodinu jsme byli objednáni my. Už dlouho. Tedy lépeřečeno, to jsem si myslela až do chvíle, kdy jsme poté, co jsme v 4:50 vstali, v 5:15 vstávají děti, obléknout, vyčůrat, učesat, batoh, ne, jiný batoh, jsou ti ty rukavice? ano jsou, ale nejsou moje :-), došli 3/4 hodiny na vlak, ujeli 3/4 hodiny vlakem, došli 20 minut od vlaku a stanuli v ppp – aby bylo jasno, ppp je přesně 30 km od naší chalupy.Což jsou naše kupecké počty – od momentu probuzení, vyčůrání, obléknutí, nadojení, nakrmení-zvířat, naše snídaně až ve vlaku, až po zdolání oněch 30 km to na práh ppp trvá přesně 3 hodiny 10 minut – kdo by se ještě maloval, že?
V poradně postávalo různě asi sto maturantů, což mi není vůbec jasné, co tam dělali -až pak na zastávce autobusu jsem se to dozvěděla, když se jedna slečna ptala spolužáka, zda mu matka do dotazníku potvrdila, že s ním nejsou výchovné problémy – vypadá to, že rodiče této stovky studentů dotazník hrubě podcenili :-) a milá paní poradkyně se mě zeptala, „co že tam děláme a ke komu jdeme?“ a pak mi mile sdělila – „ale já vás tu nemám, já vás tu mám až zítra ráno!“ —Bože, bože – po kolikáté už? .-)
Tak jsme se vydali pro tenisky, ale neměli – což nechápu absolutně, že v prosinci nemají výběr tenisek :-) a tak tedy živnostenský úřad, zdravotní pojišťovna,do papírnictví, kde jedno z dětí vytáhlo odkudsi z horního regálu obrovskou šaškovskou čepici a já ho zahlédla zrovna ve chvíli, kdy se rozmachovalo s nezaměnitelným úmyslem a naučeným grifem z domova „hodit“ čepici zpět do horní police, pak osvč a nakonec autobusem jinou stranou domů, ale to byla tak trochu chyba, protože ten autobus je u rybníka a je tam hospoda. A děti jí viděly! A tak na malinovku a hranolky! A Hugo sedí u stolu a ptá se “ Kláro, to je ubrousek?“ “ A na co je“ „Aby ses mohl utřít“…… „Zadek?“ a potom už jen do kopce a zjišťovat, proč nejde už od večera internet, protože kdyby to nebylo u nás, ale „u nich“, tak už to dávno jede, tak zjišťujete, kde je chyba a po dlouhém pátrání se to vyjeví – chápete, jak může být propálený kabel od wi-fi od kouřovodu? My ano – bohužel! :-) A tak zcela vyčerpaná uklidňuji se dalším příjemným vánočním receptem a totiž – k loňským celozrnným perníčkům přidávám mé další oblíbené. Rozdíl – jsou tmavší, jsou náročnější na suroviny, jsou sladší. Zbytek rozbalit tady »
Několikrát do týdne dostávám otázku „můžu si dát piškoty s mlíkem?“ a dnes k tomu ještě přibyla ranní hádka dvou dětí, co je to chuť 
a co je to hlad. Hugo byl ale nekompromisní. Piškoty s mlíkem jsou hlad. Dort je chuť. :-)) No a protože je spotřeba piškotů obrovská a slepice snáší ostošest, zase jsem se jala hledat další recept.
Mám zde už jeden, z předvánoc, podle kterého dělám piškoty už x let. Ale nejsou tak pěkně nadýchané, prostě chtěla jsem zkusit recept jiný, zda nebude lepší. A našla jsem v Anuši Kejřové, ve zlaté a úsporné kuchařce. Recept je oproti mému původnímu v jiném poměru cukru a mouky na vejce, je tam obého ke gramáži vajec méně.
Tyto piškoty předčili naše očekávání a pan domácí se nechal slyšet, že upéct piškoty je poměrně jednoduché, a že tedy odmítá už další kupovat :-)) – rozhodně to bude prý práce dětí. Pytlíků ubyte, místa v batohu taky a chuťově prý zatím nejlepší.
Tak tedy piškoty
Na piškoty podle Anuše Kejřové je třeba 5 vajec, 120 g cukru krupice, 130g mouky pšeničné celozrnné přesáté, trochu citronové kůry nebo lžíce kakaa.
Postup je velmi jednoduchý. Oddělíme žloutky od bílků, vyšleháme žloutky spolu s cukrem – podle knihy je třeba šlehat 3/4 hodiny, vzhledem k tomu, že šlehal robot a na vysoké otáčky, nechala jsem ho šlehat cca 10-15 minut. Pak se přisype buď citronová kůra z půlky citronu nebo lžíce kakaa. Na kakaové jsem použila kakao Venchi a děti, když si měly vybrat, které chtějí raději, upřednostnily piškoty kakaové.
Následuje lžícování mouky a úplně nakonec tuhý sníh.
Piškoty sázím lžičkou na pečící papír na plechu, posypávám moučkovým cukrem přes cedníček a dávám péci do 150 st. vyhřáté trouby. Pečou se poměrně rychle. Zhruba pět minut po vyndání z trouby už sundavám z papíru a dávám do mísy. Piškoty jsou vynikající, rozplývají se v puse a obávám se, že jejich spotřeba bude veliká :-) Zbytek rozbalit tady »
